Archiv autora: P. Zdeněk Kubeš

Pomozme druhým, protože nevíme, kdy sami budeme pomoc od druhých potřebovat.

Tato tradiční charitativní akce proběhne v Přibyslavi a v okolních obcích v sobotu 7. 1. 2012 od 14 hodin, sraz koledníků – dětí a dospělých, kteří by se chtěli zapojit do této dobročinné akce bude ve 13 hodin v klubovně skautského oddílu Aldebaran na farním dvoře. Pokud se nenajdou dobrovolníci v místních částech Přibyslavi, bude tam sbírka probíhat ještě v neděli 8. 1. odpoledne.

První dobrovolníci se hlásí
Z organizačních důvodů vítáme, když se vedoucí skupinek předem nahlásí na níže uvedený kontakt. Pro malé a nejmenší koledníky je dvouhodinové koledování v zimních podmínkách úctyhodný výkon. V posledních letech se nám nedostává ani vedoucích ani dětí a během sobotního odpoledne nepokryjeme všechny přibyslavské ulice. Nedělní rezerva je určena pro místní části, kde nemají vlastní skupinky.

V Poříčí budou koledovat místní
Děkuji prvním vedoucím, kteří se již přihlásili.
Skvělá zpráva přišla z místní části Poříčí, kde bude tentokrát chodit místní skupinka koledníků v první den sbírky, tedy v sobotu 7.1.

Kasičky budou připraveny na Nový rok 1. 1. 2012
Pro Přibyslav a některé okolní samostatné obce je připraveno celkem 30 kasiček. Vyzvednutí kasiček bude možné v neděli 1. 1. 2012 po bohoslužbách u kostela Narození sv. Jana Křtitele nebo kdykoliv v týdnu po telefonické dohodě.

Záměry Tříkrálové sbírky 2012
Část výtěžku bude určena na zakoupení nového auta pro Středisko rané péče Havlíčkův Brod. Jedná se o službu pro rodiny, které se starají o děti od narození do čtyř let, ohrožené ve zdravém vývoji následkem závažné nemoci, předčasného porodu nebo vrozené vady. Tato služba je poskytována jako ambulantní i terénní v rodinách a je spojená s půjčovnou stimulujících hraček a kompenzačních pomůcek. Auto je nezbytné k přepravě týmu i pomůcek.
Další část výtěžku bude použita k dovybavení Mateřského centra Zvoneček v Havl. Brodě a k zajištění služeb tohoto projektu.
Výtěžek bude také využit na zajištění služeb zdravotních a sociálních – sociálního poradenství, sociální péče a prevence a služeb pro rodinu, které poskytuje Oblastní charita Havlíčkův Brod.
V neposlední řadě Váš dar umožní také případnou přímou pomoc potřebným lidem v těžké životní situaci či lidem postiženým živelnou katastrofou.

Velmi si vážím spolupráce lidí, kteří již po mnoho let s organizací naší sbírky na Přibyslavsku nezištně pomáhají. Velmi si vážím všech dárců, kteří podle svých možností do sbírky přispívají.
Další informace vám rád sdělím (tel. 728264579, michael.omes@seznam.cz).

Děkuji předem za spolupráci.
Michael Omes

Zvláštní stránky Tříkrálové sbírky – http://www.pribyslavsko.estranky.cz/

TŘÍKRÁLOVÝ KONCERT
V sobotu 7. 1. 2012 večer v 18 hodin po Tříkrálové sbírce jsou všichni zváni na Tříkrálový koncert do kostela, kde vystoupí soubor LA VIA s vánočním programem. Tříkrálový koncert rovněž podpoří tříkrálovou sbírku. Dobrovolným vstupným budou moci návštěvníci koncertu přispět do tříkrálové kasičky.

Vážení farníci,

slavností Všech svatých a následně Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé vstupujeme do měsíce listopadu. V období od 1. listopadu do 8. listopadu je možné získat plnomocné odpustky pro duše v očistci přeplnění těchto podmínek.

Odpustky pro duše v očistci

Základní podmínky pro získání odpustků pro duše v očistci jsou: stav posvěcující milosti alespoň na konci předepsaných skutků; všeobecný úmysl získat odpustky; vykonání předepsaných skutků.
Prvního listopadu odpoledne a druhého listopadu po celý den je možno získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za předpokladu vykonání předepsaných skutků:

  1. při návštěvě kostela se pomodlit Modlitbu Páně a Vyznání víry;
  2. sv. zpověď (nemusí být ten den);
  3. sv. přijímání;
  4. modlitba na úmysl Svatého otce;
  5. vyloučení sebemenšího zalíbení v hříchu.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat denně plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za těchto podmínek:

  1. Sv. zpověď
  2. Sv. přijímání
  3. modlitba na úmysl Svatého otce
  4. při návštěvě hřbitova modlitba za zemřelé

V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

Svátost pomazání nemocných

V sobotu 8. listopadu při mši svaté v 8.00 hod. bude udělována svátost pomazání nemocných. Vnitřní náplní svátosti pomazání nemocných je milost Ducha svatého, jehož pomazání stírá přečiny, zbývají-li ještě nějaké k odčinění, a také následky hříchu. Ulehčuje duši nemocného a posiluje ji tím, že v něm probouzí velikou důvěru v Boží milosrdenství. Takto posílený nemocný snadněji vzdoruje pokušením ďáblovým a někdy, prospívá-li to ke spáse duše, dosahuje nemocný i uzdravení těla.

Svátost pomazání nemocných se uděluje věřícímu, který se z důvodu nemoci nebo stáří dostal do nebezpečí života. Při pochybnosti, zdali je nemocný nebezpečně nemocen, se tato svátost udělí.

Prosím motorizované farníky o pomoc při dopravě nemocných. Nemocní i s doprovodem jsou srdečně zváni po mši sv. k přátelskému posezení na faru.

Pastorační plán na měsíc listopad

  • 1.11. vikariátní volejbalový turnaj
  • 2.11. pobožnost na hřbitově
  • 6.11. biblická hodina
  • 8.11. společné udílení sv. pomazání nemocných
  • 9.11. setkání žen na faře
  • 16.11. setkání manželů na faře
  • 20.11. biblická hodina
  • 21.11. pracovní zasedání pastor. rady farnosti
  • 29. – 30.11. výstava betlémů
  • 30.11. zápis intencí na 1. pololetí roku 2009

 

P. Zdeněk Kubeš

Neustálá modlitba

Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci jsou světovým bestsellerem duchovní literatury. Díky tomuto dílu anonymního ruského autora, které vzniklo v první polovině devatenáctého století, se západní křesťané seznámili s tzv. modlitbou Ježíšovou, kterou východní křesťané praktikují formou „modlitby srdce“.

„Bez přestání se modlete“ srov. 1 Sol 5,17 – tak nás vybízí Písmo svaté. Jak se však dá bez přestání modlit? To je otázka, kterou si klade „ruský Poutník“ v knize Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci. Staří mniši nepokládali tento text za zbožné povzbuzení, ale za Boží přikázání. „Není nám předepsáno pracovat, bdít, neustále se postit“, říká Evagrius Pontský, „ale byl nám dán zákon modlit se bez ustání“. Apoštol Pavel vybízí: „ Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkuvzdání za všechny lidi,…“ (1 Tim 2,1). Apoštol staví modlitbu před všechno ostatní. Je mnoho dobrých věcí, které se po křesťanu žádají, ale modlitba musí být přede všemi věcmi, protože bez ní nelze uskutečnit žádné jiné dobré dílo. Bez modlitby nelze najít cestu k Pánu, nelze pochopit pravdu, přibít na kříž tělesné vášně, osvítit srdce světlem Kristovým a spasitelně se s ním spojit.

Různé úkony zbožnosti mají svůj čas, ale modlitba nezná volno, bez modlitby nelze udělat nic dobrého a bez Evangelia se nelze naučit náležité modlitbě.

Jak tohoto Božího přikázání dosáhnout?

Neustálá vnitřní modlitba Ježíšova je nepřetržité, nikdy neustávající vzývání božského jména Ježíše Krista ústy, myslí a srdcem, při představě jeho stálé přítomnosti a prosba o jeho smilování při každé činnosti, na každém místě, v každém čase, dokonce i ve spánku. Vyjadřuje se těmito slovy: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou (hříšným)! Kdo si tomuto vzývání navykne, bude zakoušet velikou útěchu a tak silnou potřebu stále se tuto modlitbu modlit, že bez ní nebude moci být a ona sama od sebe v něm bude prýštit. Nyní už chápeš, co je neustálá modlitba? Přinuť se stále to pronášet. Jestli v tom nějaký čas vytrváš, nade vší pochybnost se ti otevře vchod do srdce. Je to ověřeno zkušeností. Pro svět temnoty není nic strašnějšího než modlitba srdce a proto se tě bude snažit všemožně vyrušovat a odvrátit tě od modlitby. Poutník vyznává: „Tak jsem přivykl modlitbě, že když ji třeba na krátký čas přestanu konat, cítím, jakoby mně něco chybělo, jako bych něco ztratil. Začnu se modlit a hned v tu chvíli mi je lehko a příjemně. Vzývání jména Ježíše Krista mně na cestě obveselovalo a všichni lidé byli ke mně lepší, zdálo se, jako by mě milovali. Vše, co mě obklopovalo, mi připadalo okouzlující: stromy, tráva, ptáci, země, vzduch, světlo, vše jako by mi říkalo, že existuje pro člověka a dosvědčuje Boží lásku k člověku. A vše se modlí a opěvuje Boží slávu“. Objevit tajemství modlitby znamená zakoušet nebeskou slast již zde na zemi. Této milosti může dosáhnout ten, s prostotou a laskavostí srdce hledá Pána.

Vyprávění Poutníka o blahodárném působení Ježíšovy modlitby – první příběh

Tak jsem šel a bez přestání jsem opakoval slova modlitby: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Po krátkém čase jsem pocítil, že modlitba sama od sebe začala přecházet do srdce. Srdce při svém pravidelném tlukotu začalo jakoby uvnitř sebe vyslovovat slova modlitby: 1.Pane 2. Ježíši 3. Kriste atd. Přestal jsem modlitbu vyslovovat ústy a poslouchal jsem, co říká srdce. Začal jsem v srdci a mysli pociťovat velkou lásku k Pánu Ježíši. Se slzami v očích jsem Mu začal děkovat, že ve své lásce poskytuje svým mým jménem mně, nehodnému a hříšnému tvoru, takovou útěchu. Ve svém nitru jsem pociťoval velikou radost ze vzývání jména Ježíše Krista a poznal jsem, co znamenají jeho slova : „Vždyť království Boží je mezi vámi“ (Lk 17,21).

Druhý den mi mnich přinesl Evangelia. Otevřel jsem je a říkám: „Nevezmu si je. Ničemu nerozumím. Nejsem zvyklý číst“. Mnich mě přesvědčoval, že v samých slovech Evangelia je blahodárná síla. Nevadí, že nerozumíš, jenom pilně čti. Jeden svatý řekl: I když Božím slovům nerozumíš, běsi rozumí, co čteš a třesou se. Ještě toto ti řeknu: Jan Zlatoústý píše, že místnost, v níž se uchovává Evangelium, zastrašuje ducha tmy a bývá nepřístupná jejich úkladům. K tomu následující příběh: Můj život se ubíral temnými cestami nemravnosti, nechal jsem se unášet světskými myšlenkami a ne cestou Kristovou. A snad bych i zahynul, kdyby mně nepomáhalo to, že jsem žil se svou zbožnou matkou a se sestrou. Jednou, když jsem e procházel po bulváru, seznámil jsem se s krásným mladým člověkem, který mi o sobě prozradil, že je Francouz, aprobovaný student, nedávno přišel z Paříže a hledá místo vychovatele. Jeho výtečné vzdělání mi velmi imponovalo, přijal jsem ho k sobě jako hosta a spřátelili jsme se. V průběhu dvou měsíců mě často navštěvoval, jindy jsme se spolu procházeli, flámovali, vyjížděli jsme do společnosti, samé nemravnosti. Jednou ke mně přišel s pozváním do jedné z výše zmíněných společností. Řekl jen několik slov a najednou mě začal prosit, abych s ním vyšel z mé pracovny, v které jsme seděli. To mi připadalo divné, řekl jsem mu, že jsem si už nejednou všiml jeho neochoty zůstávat v mé pracovně a zeptal jsem se ho, co je toho příčinou? On mi po různých výmluvách nakonec řekl: „Na poličce mezi knihami máš postavené Evangelium. Já si té knihy tak vážím, že je mi zatěžko mluvit v její přítomnosti o našich rozptýleních. Odnes ji odtud a budeme moci hovořit bez zábran. Ve své lehkomyslnosti jsem se nad jeho slovy pousmál, vzal jsem Evangelium z poličky a řekl jsem: „Sám si ho odnes do pokoje“. Jakmile jsem se ho dotknul Evangeliem, v ten okamžik se zachvěl a zmizel.

Ti, kdo se horlivě věnují modlitbě, jsou vystaveni zkouškám. Starec začal hovořit: Buď bdělý duchem a neklesej na mysli a vzpomeň na to, co řekl apoštol: „ …ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“. Žádná zkouška není nad síly člověka, „…Bůh je věrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1 Kor 10, 13). Někdy jsme pošpiněni a trpíme za ty, kterým jsme duchovně prospěli.

Vyprávění Poutníka o blahodárném působení Ježíšovy modlitby – čtvrtý příběh

Starec říkával, že protivenství proti modlitbě přicházejí ze dvou stran, z levé a z pravé. Totiž, když se nepříteli nepodaří odvrátit od modlitby neužitečnými myšlenkami a hříšnými úmysly, vyvolává v paměti poučné vzpomínky nebo vnuká krásné myšlenky, jen aby odvedl od modlitby, kterou nemůže strpět. A proto mě učil, abych během modlitby nepřijímal ani nejkrásnější duchovní myšlenky.

Sami před sebou utíkáme a pravdu zaměňujeme za bezcenné věci. Myslíme si: rád bych se věnoval duchovním věcem nebo modlitbě, ale starosti a péče o život mi k tomu nedopřejí čas. Ale co je důležitější a potřebnější – spása a věčný život duše nebo pomíjivý život o který se tolik staráme.

Podle vnitřního naladění duše poměřujeme podstatu věcí, to znamená, kdo jaký je, tak soudí i o jiných. Kdo dosáhl pravé modlitby a lásky, nemá rozlišování věcí, nerozlišuje spravedlivého od hříšníka, ale všechny miluje stejně a neodsuzuje je, jako Bůh nechává svítit slunce a sesílá déšť na poctivé i nepoctivé.

K duchovnímu posvěcení a k tomu, aby se někdo stal pozorným a vnitřním člověkem, je třeba vzít jakýkoli text Písma svatého a co nejdéle mu věnovat veškerou pozornost a rozjímat nad ním. A otevře se mu světlo poznání. Stejně je třeba postupovat i u modlitby. Chceš-li, aby byla čistá, pravá a přinášela útěchu, je třeba vybrat si nějakou krátkou, avšak silnou modlitbu a mnohokrát ji opakovat. Pak pocítíš chuť k modlitbě.

Vyprávění Poutníka o blahodárném působení Ježíšovy modlitby – pátý příběh

Bůh nepotřebuje naše hříšné modlitby, avšak z lásky k nám, má rád, když se modlíme. A není mu příjemná pouze svatá modlitba, kterou v nás působí sám Duch svatý. Ale je mu cenná i každá věc učiněná pro něho, každé předsevzetí, pohnutka a myšlenka zaměřená k jeho chvále. Za to všechno se Boží milosrdenství odměňuje štědře. Láska Boží odplácí dobrotu tisíckrát větší, nežli si lidské skutky zaslouží. Jan Zlatoústý to potvrzuje slovy: „Žádné dobro i sebemenší nebude spravedlivým Soudcem nepovšimnuto. Jsou-li hříchy sledovány s takovou důkladností, že jsme zodpovědní za slova, touhy i za myšlenky, tím spíše dobré skutky, jakkoli nepatrné, budou nám připočteny k dobru“.

Uvedu ti příklad. V besarabském klášteře byl starec-mnich dobrého života. Jednou na něho přišla zkouška – velmi se mu zachtělo ryby. A protože ji nemohl v klášteře dostat, chystal se jí koupit na tržišti. Dlouho bojoval s tou myšlenkou. Uvažoval, že mnich se má spokojit se společnou klášterní stravou. Nakonec nepřátelské lákání zvítězilo a on se vydal na tržnici. Vyšel z kláštera a v tom si všiml, že nemá v ruce růženec. Přemýšlel: Copak půjdu bez růžence jako voják bez meče? A chtěl se vrátit do kláštera. V tom růženec našel v kapse. Vzal jej, nasadil na ruku a pokračoval na tržiště. Když se přiblížil k tržišti, uviděl tam stát koně s vozem. Najednou se kůň něčeho polekal a dal se do běhu. Narazil do mnicha a srazil ho na zem. Příliš ho ale nezranil. Pár kroků od něho se ovšem vůz převrátil a rozletěl se na kousky. Rychle vstal a teprve teď se vylekal. Zůstal stát v úžasu nad tím, jak ho Bůh ochránil, neboť kdyby se vůz převrátil o vteřinku dříve, rozdrtil by ho. Dále o tom nepřemýšlel. Koupil rybu a vrátil se do kláštera, kde ji snědl. V noci měl sen, ve kterém se mu zjevil stařík, který mu řekl: „Poslouchej, já jsem ochránce tohoto kláštera a jdu ti vysvětlit, co se dnes stalo. Hleď, tvůj slabý zápas se smyslovým pokušením a lenost v sebeovládání dali příležitost nepříteli, aby pro tebe připravil zkázonosnou událost, které jsi byl svědkem. Ale tvůj anděl ochránce to vytušil, vnukl ti myšlenku k modlitbě, vzpomínku na růženec a že jsi vnuknutí přijal a jal ses hledat růženec, to ti zachránilo život. Vidíš lásku Boží k člověku a jeho štědrou odměnu za malé obrácení k němu“.

Skutečně nekonečná je láska Boží k nám hříšným. Není podivuhodné, že pro takovou malou věc, pro to, že vytáhl růženec z kapsy, navlékl si jej na ruku a jedenkrát vyslovil jméno Boží, pro takovou maličkost byl dán člověku život.

Vytáhl knihu z kapsy a začal číst krásný příběh o jakémsi zbožném Agathonovi, který byl od dětství veden zbožnými rodiči, aby každý den před ikonou Matky Boží recitoval modlitbu Zdrávas Maria. To vykonával každodenně. Potom když dospěl, začal žít sám podle sebe, zabýval se světskými věcmi a jen zřídka odříkával tu modlitbu až s ní úplně přestal. Jeden večer přijal na nocleh poutníka, který měl vidění, aby šel k Agethonovi a vytkl mu, že se přestal modlit k Matce Boží. Agathon uváděl jako příčinu toho, že se přestal modlit, že neviděl z modlitby žádný žitek. Tehdy mu poustevník řekl: Vzpomeň si, ty slepý a nevděčný, kolikrát ti ta modlitba pomohla a zachránila tě. Vzpomeň si, jak si byl v dětství zachráněn před utonutím! Vzpomeň, jak nakažlivá epidemie přivedla mnohé sousedy do hrobu a ty jsi zůstal zdráv! Vzpomeň, jak jste s kamarádem spadli z vozu, jak on si polámal nohy a tobě se nic nestalo! A ještě mnohé připomněl Agathonovi a nakonec řekl: věz, že všechny tyto nehody byly od tebe odvráceny z přízně Přesvaté Bohorodičky za krátkou modlitbu, kterou jsi každodenně přednášel. Pokračuj dále a nepřestávej tou modlitbou oslavovat Nebeskou Královnu a ona tě neopustí.

Nevím, jestli je má modlitby Bohu milá, neboť když se pomodlím, pociťuji někdy velkou radost, lehkost a uklidnění, sám nevím proč. Jindy pociťuji tíži, stesk a malomyslnost. Ale i tak se chci modlit až do smrti. Nezneklidňuj se, vše je Bohu milé a vše vede ke spáse. Ať už je následkem modlitby lehkost nebo tíha, vše je dobré, říkají svatí Otcové. Žádná modlitba se před Bohem neztratí. Lehkost, teplo a sladkost ukazují, že Bůh za modlitbu odměňuje a utěšuje. A tíže, chmury, únava znamenají, že Bůh očišťuje a posiluje duši a skrze užitečné trápení ji vede ke spáse.

Zpověď

Putování mě dovadlo až do Kyjeva. Mým velkým přáním bylo postit se, vyzpovídat se a přijmout svátostného Krista. Během týdne jsem se připravoval ke zpovědi. Začal jsem vzpomínat na všechny hříchy od svého mládí, abych se co nejdůkladněji vyzpovídal. Doslechl jsem se, že kousek od Kyjeva žije zpovědník kajícího života, velmi moudrý a rozumný. Každý kajícník se od něho vracel s lehkostí a poučen o spáse. Bez meškání jsem šel za ním.

Když jsme spolu porozmlouvali, podal jsem mu svůj lístek s hříchy k nahlédnutí. Přečetl jej a řekl mi: „Milý příteli, napsal jsi mnoho zbytečností. Za prvé, u zpovědi nemusíš zmiňovat ty hříchy, z kterých ses už dříve kál, dostal jsi rozhřešení a neopakoval je. Jinak je to nedůvěra v sílu svátosti smíření. Za druhé, nemusíš vzpomínat jiné lidi, kteří se podíleli na tvých hříších, ale odsuzuj jen sebe. Za třetí, ty ses přišel kát. Ale nekaješ se za to, že se neumíš kát, tj., že činíš pokání chladně a nedbale. Za čtvrté, vyčetl jsi všechny maličkosti, ale to nejdůležitější jsi pustil ze zřetele – neuvedl jsi ty nejtěžší hříchy, nepoznal je a nenapsal, že nemiluješ Boha, nenávidíš bližního, nevěříš Božímu slovu a jsi plný pýchy a ctižádosti. V těch čtyřech hříších je obsažena spousta zla a celá naše duševní zkaženost. To jsou hlavní kořeny, ze kterých pocházejí všechny odnože našich hříchů.

Zpovědník mně podal spisek, který pojednává o zpovědi vnitřního člověka. Když jsem ho pozorně pročítal a obrátil svou pozornost do svého nitra, zjistil jsem, že měl zpovědník pravdu.

1) Nemiluji Boha. Kdybych ho miloval, bez přestání bych na něho v srdci myslel. Každá myšlenka na Boha by mě působila potěšení. Avšak já často přemýšlím o světských věcech a vzpomínky na Boha mně působí námahu. Při modlitbě bojuji s námahou nechutí, leností a modlitbu co nejvíce zkracuji pro zdánlivé povinnosti. Jestliže někdo někoho miluje, myslí na něho bez přestání. Ale já věnuji rozhovoru s Bohem nepatrnou část dne. Jednu hodinu denně věnuji Bohu a třiadvacet hodin denně přináším horlivě oběti modlám svých vášní. Neúnavně se pídím po novinkách, po civilních nařízeních, po politických událostech a poznání Boha považuji za nedůležitou činnost křesťana. Krátce řečeno, jestliže se láska k Bohu pozná podle plnění jeho přikázání: „Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání“, říká Pán Ježíš a já je nezachovávám a ani se o to mnoho nesnažím, pak z toho jasně vyplývá, že Boha nemiluju.

2) Nemám rád bližního. Kdybych ho miloval podle přikázání Evangelia jako sám sebe, jeho neštěstí by zasahovalo i mě, jeho štěstí by uchvacovalo i mě. Avšak já ze zvědavosti poslouchám zprávy o neštěstí bližního, nermoutím se, ale jsem lhostejný nebo – což je trestuhodné – nacházím v tom jakoby uspokojení a špatné činy svého bližního nepřikrývá láskou, ale s odsouzením je rozšiřuji. Jeho blaho, čest a štěstí mě neuchvacují jako vlastní a nepůsobí mi radost, ale spíše ve mně vzbuzují závist a pohrdání.

3) Nevěřím ničemu náboženskému. Ani v nesmrtelnost, ani Evangeliu. Kdybych byl pevně přesvědčen a bez pochyby věřil, že po smrti je život věčný s odplatou za pozemské činy, bez přestání bych o tom uvažoval. Avšak já nepřemýšlím o věčnosti a konec tohoto života považuji za konec své existence. Uhnízdila se ve mně skrytá myšlenka: Kdo ví, co bude po smrti? A pokud říkám, že věřím v nesmrtelnost, říkám to jen z rozumu, ale moje srdce o tom není zdaleka přesvědčeno. Kdybych svaté Evangelium s vírou přijal do svého srdce jako slovo Boží, bez přestání bych se jím zabýval, učil bych se je, utěšoval bych se jím a hleděl bych na ně s hlubokou zbožností. Nic pozemského by nebylo schopno mě od něj odtrhnout. Avšak když zřídka čtu nebo poslouchám slovo Boží, tak buď z nutnosti nebo ze zvědavosti a nevěnuji mu přitom hlubší pozornost.

4) Jsem plný pýchy a sobectví. Všechny moje skutky to potvrzují: Když udělám něco dobrého, chci to vystavit na odiv nebo se vychvaluji před druhými a nebo se v sobě shlížím. Navenek ukazuji pokoru, ale uvnitř se pokládám za lepšího než ostatní. Zlobím se na ty, kdo mně nelichotí a myslím si, že si neumí vážit druhých. Jestliže usiluji o cokoli dobrého, pak tím sleduji nějaký cíl – svůj vlastní prospěch.

Z výše uvedeného vidím, že jsem pyšný, nevěřící, nemiluji Boha a nenávidím bližního. Jaký stav může být hříšnější? Stav duchů temnoty je lepší než můj. Oni sice nemilují Boha, nenávidí člověka, stravují se pýchou, ale věří a třesou se vírou. A já?

Když jsem přečetl tuto zpověď, kterou mi zpovědník půjčil, strnul jsem hrůzou a uvažoval jsem pro sebe: Bože můj, jak strašné hříchy se ve mně skrývají a já jsem si jich dosud nevšiml! A touha očistit se mě přiměla, abych toho duchovního otce požádal o poučení. A on mě začal poučovat.

Věz, milý bratře, že příčinou nelásky k Bohu je nevíra, příčinou nevíry je nedostatečné přesvědčení a příčinou nedostatečného přesvědčení je nehledání jasného poznání pravdy a nestarání se o duchovní vzdělání. Jinými slovy: bez víry nemůžeš milovat. Bez přesvědčení nemůžeš věřit. A abys byl přesvědčen, musíš získat o Bohu poznání. K poznání vede studium a rozjímání Božího slova. Jeden duchovní spisovatel o tom uvažuje takto: „Láska se obvykle rozvíjí poznáním. Čím hlubší a širší bude poznání, tím více bude lásky a tím více se duše přiklání k lásce Boží“. Nyní vidíš, že příčinou hříchů je lenost k přemýšlení o duchovních věcech. Ach milý bratře, kolik pohrom nás potkává proto, že jsme líní posvěcovat naši duši slovem pravdy, nepoučujeme se ve dne v noci o zákonu Hospodinově a nemodlíme se horlivě a pravidelně.

Tajemství spasení odkryté neustálou modlitbou

Ke spáse duše je nezbytná pravá víra. V Písmu svatém můžeme číst: „Bez víry se Bohu nelze líbit“ (Žid 11,6). Ale z Písma je také patrné, že člověk sám v sobě nemůže vzbudit víru, že víra není z nás. Víra je Boží dar. Co dělat v takovém případě: „Proste a bude vám dáno.“ Ani apoštolové nemohli v sobě vzbudit dokonalou víru, proto prosili Ježíše: „Pane dej nám víru“. Víra se získává modlitbou

Ke spáse jsou vedle pravé víry potřebné i skutky zbožnosti, neboť „víra beze skutků je mrtvá“. Svatý Pavel vyznává, že je zaprodaný hříchu. Poznává to na svém životě, ve kterém nekoná dobro, které by konat chtěl, ale koná zlo, které konat nechce. Jak vykonat dobré skutky, když je člověk slabý.

Člověk není schopen konat dobré skutky, pokud o to neprosí. „Nemáte, protože neprosíte“, říká apoštol. A sám Pán Ježíš říká: „Beze mne nemůžete konat nic“ a jinde říká: „Proste a bude vám dáno“. A tak možnost konat dobré skutky závisí na naší modlitbě.

Z výše uvedeného vyplývá, že naše duchovní spása závisí na modlitbě. Zkrátka modlitba přispívá k úspěchu a bez ní nelze uskutečnit žádné dílo křesťanské zbožnosti. Víry nemůžeme dosáhnout bez modlitby, dobrých skutků také ne. Nakonec ani správně se modlit není v lidských silách. V čem tedy spočívá lidský podíl, aby člověk dosáhl spásy? Bůh ponechal na vůli a síle člověka pouze četnost modlitby. Podíl člověka je tedy četnost modlitby. Je ponecháno na jeho vůli, jak často se bude modlit. Výtečný a nejpříhodnější způsob k dosažení duchovní dokonalosti a spásy je častá modlitba i kdyby byla nedokonalá.

Častá modlitba je i při vší lidské slabosti a nedokonalosti tak mocná, že na vahách Boží spravedlnosti převažuje misku lidských slabostí a zahlazuje hříchy. Jan Karpatský ve čtvrté části Dobrotoljubija píše, že pokud nemáš síly ke zdrženlivosti a ctným skutkům, věz, že Pán tě chce zachránit modlitbou.

Svatý Jan Zlatoústý ve svém poučení o modlitbě říká: „Nikdo ať netvrdí, že se nemůže vždy modlit ten, kdo je zaneprázdněn starostí o živobytí nebo ten, kdo nemůže být v chrámu. Všude kde jsi, můžeš Bohu přinést oběť ve své mysli v podobě modlitby.“ A tak je vhodné modlit se i na tržišti, na cestě, vstoje i při pochodu, vsedě i u práce. Vždy a na každém místě je možné se modlit. A je vhodné přejít od časté modlitby ústní k modlitbě v duchu, od ní k modlitbě srdce, která otevírá království Boží v našem nitru.

Jeden duchovní spisovatel, přesvědčený o velké užitečnosti a plodnosti časté modlitby vyjadřované stejnými slovy, říká: „ Mnozí pokládají ústní a časté pronášení jedné a téže modlitby za neužitečné a nicotné a nazývají je bezesmyslným počínáním. Ale k svému neštěstí nevědí, že časté ústní lkání se nepozorovaně stává opravdovým lkáním srdce, které proniká do nitra člověka a sjednocuje jej s Bohem. Je to podobné jako s malými dětmi, které se chtějí naučit abecedu, ale znuděné stálým opakováním prohlásí, že je stokrát lepší chytat ryby, než jen stále opakovat písmena abecedy. Bez opakování A,B,C … se ale abecedu nenaučí.

Modlitba je tak silná a mocná, že se můžeš modlit a dělat, co chceš. Modlitba tě totiž přivede k bohabojné činnosti. K tomu, abychom se zalíbili Bohu, není třeba nic víc než milovat. Miluj a dělej co chceš, říká svatý Augustin. Neboť kdo opravdu miluje, ten nemůže chtít dělat nic špatného, čím by poškodil toho, koho miluje. Modlitba je projevem lásky. Ke spáse není třeba nic víc než stálá modlitba. Modli se a dělej co chceš a dosáhneš cíle modlitby, vlastního posvěcení.

Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho pána Ježíše Krista, nechť nás posílí ve všem dobrém, abychom plnili jeho vůli. On v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků.

Amen.

Podle knihy Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci

Výročí posvěcení kostela

Upozornění

  • Věřící na výroční den posvěcení kostela může získat plnomocný odpustek, když se při návštěvě kostela zbožně pomodlí Otčenáš a Věřím v Boha. Od 14.00 hod. na faře oslava 30. narozenin pana kaplana P. Pavla Sandtnera. Pan kaplan všechny srdečně zve.
  • Od úterý budou večerní bohoslužby začínat v 18.00 hod.
  • V pátek od 14.00 hod. na faře setkání dětí z 1. – 5. třídy. Od 15.00 hod. setkání dětí na faře z 6. – 9. třídy. Od 17.00 hod. tichá adorace před vystavenou NSO a od 18.00 hod. dětská mše svatá. Během adorace je možné přistoupit ke svátosti smíření.
  • Na sobotu připadá slavnost Všech svatých. Je to církvi doporučený svátek. Mše svaté budou slouženy v 8.00 hod. a v 18.00 hod. Od 17.00 hod. je možné přistoupit ke svátosti smíření. V 13.00 hod. začíná ve sportovní hale vikariátní volejbalový turnaj.
  • Na neděli připadá Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Mše svaté budou slouženy v 8.00 hod., v 9.30 hod. a v 17.00 hod. Od 16.00 hod. je možné přistoupit ke svátosti smíření. Po večerní mši svaté bude následovat pobožnost na hřbitově. O odpustkové praxi se dočtete e farním listu.
  • V zákristii si můžete vyzvednout lístečky, kam zapíšete své zemřelé, na které chcete zvlášť vzpomenout při zádušní mši svaté 2. listopadu. Vyplněné lístečky odevzdávejte v zákristii.

Poděkování ☺

  • Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Sbírka určená na misie činila 43 200 Kč. Zaplať Pán Bůh všem dárcům.
  • Sbírka z následující neděle je určena na charitu.

Bohoslužby ve farnosti Přibyslav

Den Hodina Intence
Neděle –
26.10. 2008
  30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ,
Slavnost Výročí posvěcení kostela
  8.00 hod.
9.30 hod.
18.30 hod.
Za farnost
Za Jiřího a Marii Freudlovy a jejich rodiče
Za Magdalénu Krčálovou, dvamanžely, jejich rody a duše v očistci
Pondělí –
27.10. 2008
   
  7.30 hod. Za Boží pomoc a požehnání pro syna a bratra Zdeňka Blahu a jeho dětí Kristýnu a Michaela
Úterý –
28.10. 2008
  Svátek Šimona a Judy
  18.00 hod. Za rodiče Kamarádovy, Václava Nejedlého a rodiče Holasovy
Středa –
29.10. 2008
   
  7.30 hod.
18.00 hod.
Za Jaroslava a Vlastu Frűhbauerovy
OLEŠENKA
Čtvrtek –
30.10. 2008
  Svátek výročí posvěcení katedrály Svatého Ducha
  18.00 hod. Za Marii a Josefa Sobotkovy a vnuka Romana
Pátek –
31.10. 2008
   
  18.00 hod. Za rodiče Kárníkovy, rodiče z obou stran a duše v očistci
Sobota –
1.11. 2008
  SLAVNOST VŠECH SVATÝCH
  8.00 hod.
18.00 hod.
Za rod Dostálů a Dočekalů
Neděle –
2.11. 2008
  VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ
  8.00 hod.
9.30 hod.
17.00 hod.
Za farnost
Na úmysl papeže
Za všechny zemřelé

Upozornění

  • V pátek od 14.00 hod. setkání dětí na faře. Od 17.30 hod. adorace a od 18.30 hod. dětská mše svatá.  V 19.30 hod. zasedání pastorační rady farnosti.
  • V sobotu v 8.00 hod. z autobusového nádraží odjezd na farní zájezd do Tišnova.

Poděkování

  • Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Sbírka určená na nákup pomůcek k výuce náboženství činila 10 365 Kč. Dnešní sbírka je určena na církevní školství a bude odeslána.

BOHOSLUŽBY VE FARNOSTI PŘIBYSLAV

Neděle14.9. 2008
Svátek Povýšení svatého kříže
8.00 hod.
9.30 hod.
18.30 hod.
Za Marii a Josefa Novotných, oboje rodiče a duše v očistci
NA NÁMĚSTÍ – Za farnost a město
Za Marii a Jana Němcovy
Pondělí 15.9. 2008
Památka Panny Marie Bolestné
7.30 hod. Na úmysl dárce
Úterý16.9. 2008
Památka sv. Ludmily, mučednice
18.30 hod. Za Miloslava Zadáka, Ladislava Linharta a bratra
Středa 17.9. 2008 7.30 hod.
18.30 hod.
Za rodiče Velímovy, děti a rodiče z obojí strany
NOVÉ DVORY
Čtvrtek 18.9. 2008 18.30 hod. Za Miloslava a Ludmilu Kasalovy, ten rod a rodinu Řezníčkovu
Pátek 19.9. 2008 18.30 hod. Za Františka Pometla a rodiče
Sobota 20.9. 2008
Památka sv. Ondřeje, kněze,
Pavla a druhů, mučedníků
7.00 hod. Za Josefa Fiedlera a duše v očistci
Neděle 21.9. 2008
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
8.00 hod.
9.30 hod.
11.00 hod.
Za rodiče Sedlákovy, tři syny a duše v očistci
Za farnost
STŘÍBRNÉ HORY

Vyvolat vzpomínky dokážou snad všechny lidské smysly. Dodnes, když cítím vůni bílých lilií, vybaví se mi vzpomínka smutná. Našim sousedům zemřela malá holčička Janička. Bylo jí jeden a půl roku. Byla krásná, roztomilá, jako panenka. Často jsme si s ní hrály, vozily jsme jí v kočárku, vodily za ručičku. Pak se rozstonala a i když byla v nemocnici, zemřela. Nepamatuji se vůbec na pohřeb, ale když kvetou a voní bílé lilie, objeví se mi před očima malá rakvička s Janičkou, doslova obloženou květy. Tolik kytiček jsme pro ní donesly, že byl z nich vidět jen její malý obličejíček. A nejvíc bylo lilií a nejvíce voněly. Kdybych si celý rok na Janičku nevzpomněla, vzpomenu si vždycky, když kvetou a voní tyto krásné květy. A že už je to pěkně dávno!

Prázdniny – to je dětství, voňavé lesy plné borůvek, malin, hub a z nich pak babičkou upečené a uvařené dobroty.  Horké léto, které nám tenkrát vůbec nevadilo. I když, co bychom si zapírali, také se nám pokaždé na ty borůvky nechtělo a což na houby! Na ty jsme museli časně ráno, sotva se rozbřesklo. A když jsme o žních museli dělat povřísla, tak jsme si často v duchu tajně přáli, aby přišla bouřka a byla chvíle odpočinku. To se ale pak musely snopy honem „panákovat“ a už se běželo domů. Tatínek s maminkou litovali, že to mohlo počkat, až to dokosí. Ale doma měli také co dělat a my děti jsme obyčejně někam zalezly s knížkou, nebo si šily na panenky. Když nás to omrzelo, už jsme klečely na lavici před domem a pozorovaly, jak je venku. Když jsme uznaly, že to jde, hned jsme toho využily. Vždyť ono bylo po té bouřce tak hezky!  Jak krásně se to brouzdalo na boso v loužích! Někdy bylo takové teplé blátíčko, jako hedvábné, které protékalo skrz prsty. Pak jsme zase našly louže na trávníku a nohy se docela dobře umyly. Tehdy jsme ještě neměli návsi a silnice zaasfaltované.  Když se nás takhle pár sešlo, radili jsme se, co s načatým večerem? To nebylo jednoduché – teď je to paráda! Děti vědí, že mohou sedět u televize nebo u počítače. Ale tenkrát? Každý měl jiný nápad a jeden lepší než druhej. Co kdybychom šly spát k někomu na seno?, nebo taky Vítkovi už mají letní jabka?, jo a na Franclovom poli už jsou lusky! Musí se na to rozumem – ještě je mokro, nejlepší bude to seno. Jestli nám to naši dovolí u nás na půdě a jestli budou smět kamarádky. Přes výstrahy, že se tam budeme bát, že se nám netopýři zapletou do vlasů, že po nás polezou pavouci, nám to naši dovolili.

Ještě nám maminka dala deky, aby nás seno nepíchalo a tatínek baterku, abychom viděly na ustlání a „dobrou noc, nebreptejte dlouho a taky se nezapomeňte pomodlit“. Jestli jsme se pomodlily, už se nepamatuju, ale pamatuju se, že to byla krása. Když začalo znovu pršet a na střechu šuměl déšť, my jsme přestávaly brebtat a pomalu jsme usínaly. To nám vydrželo třeba týden. Na ty letní jablka taky došlo. Tatínek, který nějak zpozoroval, že se chystáme na výpravu, zakázal „opovažte se chodit krást jabka! Vždyť ty samý máme na zahradě!“ Neposlechly jsme, kradly jsme. Ale já si dodnes myslím, že ty Vítkovy jabka byly přece jen lepší než naše. To byla výprava holčičí. Kluci dostali chuť na hrách a opakovalo se to samé. Zase to tatínek poznal a říkal bratrovi „nechoď na žádnej Franclův hrách, dojdi si za dne na náš.“ Jenže, raďte chytrému: „Kluci říkali, že žádnej náš hrách nechtějí, protože, tati, ty seš moc hodnej a to nemá cenu. Francl se pořádně rozzlobí, když nás načapá a to je lepší. A přece se nepude na lup za dne.“

My holky jsme měly ještě jeden důležitý zájem. Taky tajný a napínavý. „Špehovaly“ jsme zami-lované párky. Plížily jsme se s tlukoucím srdcem za nimi a když jsme viděly, jak se ti dva políbili, byly jsme úplně zničený!

Píšu o samých neplechách, ale přesto musela být – a byla – povinnost k práci na prvním místě. Hodně tehdy děti pomáhaly. Ale děti jsou děti a vždy musí mít nějakou radost a zábavu. Čas prázdnin byl přepestrý , že to nejde ani vypsat. A nejednou tu byl svátek Nanebevzetí Panny Marie, naše pouť, no a to je za čtrnáct dní už po prázdninách. Zase bude škola a už je na čase! Vždyť jak se tak dívám, to jsme za dva měsíce nadělaly hříchů. To se nám ani na papírek nevejde.

Marie V.

POTŮČEK MLÁDÍ

Veselý potůček vine se z hor,

s radostným pospěchem obtéká bor,

zatéká v doubravu, ztrácí se v háj

a zase s jásotem utíká v dál.

Krůpěje stříbrně ze skály zvoní,

padají na zem a stékají po ní.

křišťálem plní se studánek dol,

tam, kde se prostírá dumavý bor.

„V bídě, hladu, umírání, strádá tolik bratří Tvých,
lhostejnost nám vidět brání Tebe, trpícího v nich.“

Bylo skoro již poledne, když jsem se probral z narkózy. Ležel jsem na pokoji, který jsem neznal i když si byly podobné. Mírným pohybem hlavy jsem začal prozkoumávat své okolí. Nejdříve vpravo, směrem k oknu. Tam stála jedna prázdná ustlaná postel, ve které nikdo neležel. Na druhé posteli vlevo ležel nějaký muž, otočený zády ke mně. Chytil jsem se smyčky nad hlavou, abych se trochu povytáhl a lépe viděl. Postel trochu zavrzala a muž se pomalu otočil a usmál se. „Tak buďte vítán  z věčných lovišť. Co se vám zdálo?“ Jako by nevěděl, že v narkóze se nic nezdá. Byl to usměvavý, třiaosmdesátiletý, bělovlasý pán a jeho bílé vlasy, prosvětlené žárovkou nad jeho hlavou, zářily jako svatozář. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ještě vůbec na Zemi a jestli moje hlava také takhle nezáří. Byl jsem ale na Zemi a ta skutečnost byla vzápětí  potvrzena jako tvrdá až krutá. Přicházela sestřička a také zažertovala: „Dobré ráno – v poledne.“ Pak už se věnovala pacientovi po mé levici. Když z něho stáhla přikrývku, čekal mě šok. Ten usměvavý pán měl levou nohu uříznutou nad chodidlem a pravou nad kolenem. Pro odvod tekutin visela z jeho těla hadička s plastovým sáčkem. Sestra mu píchla do břicha inzulín, pacienta přikryla a odešla. Stále jsem se nemohl vzpamatovat z tohoto zážitku. Ten usměvavý muž, který mě po operaci tak hezky přivítal, je lidská troska, proti mým bolístkám z několika stehů, které pomalu přicházely k sobě. I když to bylo nepříjemné, byl jsem rád, že se se svým malým utrpením mohu alespoň trochu přiblížit Kristovu utrpení a splatit kousek svého velikého dluhu. Teď mám vedle sebe člověka úplně tělesně zničeného, ale duševně nezlomeného. Možná, že on Ježíše neznal, ale Ježíš jistě znal jeho. Jeho optimismus a dobrá nálada v takové situaci přece nemohou být jen produktem pouhé lidské vůle.

Když jsme spolu večer hovořili, dozvěděl jsem se, že všechno jeho utrpení má na svědomí cukrovka. Nepadlo však ani slůvko nějakého  stesku nebo beznaděje. Jeho jedinou rezignací byla slova: „Co s tím naděláte, přece se kvůli tomu nezblázním. Nějak se to už musí vydržet.“ Tím jasně dával najevo, že svůj kříž chce bez zaváhání donést až do konce. Když jej druhý den odváželi na oddělení dlouhodobě nemocných, stiskl mi beze slova silně ruku a já se zmohl jen na tiché „Bůh vás opatruj!“.

Ten jas kolem jeho hlavy nebyl asi jen od vlasů, protože nepohasínal ani v šeru dlouhé chodby

Vladimír J.

Církev měla vždy v úctě Boží slovo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dáván zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se zbožnost křesťana živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách Písma svatého totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou moc a sílu, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.

(Konstituce Dei Verbum).

Druhý vatikánský koncil slovo Boží navrátil do středu života církve. Slovo Boží je znovuobjeveno jako živé, dynamické a účinné, schopné posilovat víru, inspirovat život a být normou křesťanských postojů. Ambrožova slova o četbě Písma svatého jsou aktuální i dnes: „Proč nevěnujete svůj volný čas četbě Písma? Vy se nezabýváte Kristem? Nenavštěvujete ho, neposloucháte ho?…“ Jan Zlatoústý napomíná křesťany: „Vlažnost, do které jste upadli, souvisí s tím, že nečtete celé Písmo a vybíráte si to, co se vám zdá jasnější a užitečnější, přičemž vše ostatní zanedbáváte. Hereze vznikaly právě tímto přístupem, který nechce číst celé Písmo svaté.“

Slovo Boží

Písmo je Boží poselství, které je určeno každému člověku. Má-li nám Písmo svaté zprostředkovat Boží slovo, je třeba k němu přistupovat jako ke slovu, které od Boha vychází a k Bohu opět přivádí.

Slovo Boží je třeba rozjímat, to znamená znovu a znovu ho pročítat, přežvykovat a opakovat si ho pro sebe, přemílat ho a recitovat, ukládat si ho do paměti a uchovávat v srdci a tak se disponovat k modlitbě.

K Písmu svatému je třeba přistupovat jako k živému slovu, se snahou hledat jeho smysl a aktuální hodnocení nás samých. Slovo je projevem Boží moci a dotýká se každé situace a každého z nás.

Slovo Boží v liturgii

Privilegovaným místem, kde se Písmo stává Slovem, je liturgie. V liturgii se slovo stává znovu živým a účinným, protože Kristus je zde přítomný a nechává slovo zaznít vlastním hlasem. Tak se slovo nestává pouhou literou. Když se totiž v církvi předčítá Písmo, promlouvá v ní samotný Kristus, on sám v ní jedná a působí svým slovem. Svatý Pavel píše: „Když jste nás slyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky (1Sol 2,13)

Při každé bohoslužbě slova se určitý text, úměrně naší víře, rozvine před našima očima a Kristus ho vysvětluje našim srdcím. Mocí Ducha svatého nám v něm dává zaslechnout aktuální poselství, a to v závislost na naší osobní víře.

Bohoslužba slova má tedy neoddiskutovatelné prvenství, protože „žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu“ (2Petr 1,20). Každé osobní rozjímání Písma svatého má tedy k bohoslužbě slova směřovat jako k svému cíli a má být zároveň přípravou na ni a jejím pokračováním. Jan Zlatoústý proto často nabádal věřící, aby na liturgii slova navazovalo osobní rozjímání Písma svatého: „Až se vrátíte domů, měli byste vzít Písmo svaté a s vaší manželkou a vašimi dětmi znovu číst a společně opakovat slyšené slovo.“ Slyšené slovo je jako semeno zaseté rozsévačem: po naslouchání je nutné bojovat proti ďáblu, který může přijít a okrást nás o slovo nebo se snaží rozsévat koukol. Je-li pravdou, že Písmo je Boží poselství člověku, platí také, že nestane-li se Písmo rozhovorem s Bohem, zůstává neplodným.

Písmo svaté a Duch svatý

Věřící člověk má brát Písmo svaté do ruky s vědomím, že jen Boží milostí může rozumět tomu, co čte. Proto první a základní postoj každého, kdo se chystá k četbě (rozjímání) Písma svatého je, prosit, aby Duch svatý osvítil celou naši bytost, a tak nás uschopnil k setkání s Pánem. Písmo svaté se stává plodným slovem pouze tehdy, když Duch Boží osvěcuje toho, kdo Písmo čte. Řehoř Veliký říká, že „tentýž Duch, který se dotkl duše proroka, dotýká se duše čtenáře“.

Příchod Ducha, na který se připravujeme modlitbou, působí vnitřní odpoutanost. Odpoutání od sebe sama je nutné. Nemůžeme naslouchat Božímu slovu, jestliže neztišíme své nitro, nemůžeme být svobodní vůči Božímu působení, pokud si něco vyhrazujeme pro sebe. Pokud naše mysl není takového úsilí schopná, následujme radu Pachomia, která zní: „Rozbouřeným myšlenkám, které nás sužují a vyvěrají z našeho srdce jako vřící voda, učiňme přítrž tím, že budeme číst Písmo svaté a neustále ho přežvykovat … a budeme od nich osvobozeni…“

Otevřít Písmo svaté a číst znamená podle Jeronýma „nastavit plachty Duchu svatému, aniž bychom věděli, kam doplujeme“.

Čtěte a naleznete

Četba vyžaduje především určitý čas. Je třeba cvičit se v kázni ve vztahu k času a tak nacházet vhodný okamžik k četbě. Ten bude pro každého člověka jiný, ale vždy je nezbytnou podmínkou věrnost.

K četbě – a to je třeba zdůraznit – je zapotřebí čas, a to vhodný čas. Čtení Písma svatého nemůže být nikdy okrajovým doplňkem dne. V této uspěchané době přichází pokušení „vykázat“ rozjímání Písma svatého do „přebytečných“ chvil dne. Pokud však tímto způsobem přesuneme četbu Písma svatého do nevhodného času, nikdy nedosáhneme kýženého ovoce. Bez usebrání, kdy člověk vstupuje do svého pokojíku, zavírá za sebou dveře a v skrytu čte (srov. Mt 6,6), bez vnějšího i vnitřního ticha není možné očekávat Boha.

Zakoušením Boží blízkosti se v nás rozlévá radost a bázeň. Bázeň ne ve smyslu strachu, ale jako pocit zkroušené nepatrnosti, pocit duchovního pohnutí. Tak jako lid plakal, když Ezdráš četl Písma i my někdy můžeme zakusit pocit duchovní zkroušenosti. Pláč v Duchu je velkým bohatstvím. Není snad právě zkroušenost pláčem modlitbou Ducha svatého v nás? (Řím 8,26).

Pro Boží slovo je charakteristické, že je každodenním chlebem. Podobně jako hmotný pokrm není vždy stejně chutný, tak ani duchovní pokrm nemůže vždy poskytnout stejné uspokojení. Přistoupit k Písmu svatému ve víře znamená být připraven naslouchat i nesnadným, cizím poselstvím, které na mě v prvním okamžiku nelze vztahovat. Text mi možná nic neříká, ale přátelský rozhovor přece nespočívá jen ve slovech, ale patří k němu i mlčení. Mlčení, které je výmluvné, protože vyjadřuje naši prázdnotu a malost před Bohem. Makarios moudře smýšlí, když říká: „Buďte rádi za to, co chápete a snažte se to uvést do praxe. Potom bude zjeveno vašemu duchu i to, co vám zůstalo skryté!“

Vytrvalost v četbě Písma svatého je znamením a měřítkem našeho duchovního života. Každý duchovní pokrok totiž pochází z četby a rozjímání Písma, nikoli z našeho rozhodnutí nezávisle na Bohu. Jeroným říká: „Četba plodí vytrvalost, vytrvalost plodí důvěrný vztah a důvěrný vztah plodí a rozmnožuje víru.“

Rozjímání vyžaduje tvrdou a vytrvalou práci, ale celé generace křesťanů z něho bohatě čerpali. Důležité je, abychom si po příkladu Panny Marie nad textem kladli otázku, co mají Boží slova znamenat (Lk 1,29) a uchovávali je věrně v srdci a rozvažovali o nich (Lk 2,19).

Četba Písma sv. směřuje k tomu, abychom byli uchváceni Bohem. Sv. Augustin nás o tom moudře poučuje: „Pokud je text Písma modlitbou, modlete se, je-li nářkem, naříkejte, je-li vděčností, radujte se, pokud text dodává naději, doufejte, vyjadřuje-li bázeň, mějte bázeň. Protože to, co vnímáte v textu, je zrcadlem vás samých.“ Modlitba je mou odpovědí Bohu. On se mi dal v četbě, já se mu dávám v modlitbě.

Přijaté Boží slovo nemůže nechat příjemce neutrálním. Slovo Boží v tom, kdo ho přijímá, působí vykoupení nebo odsouzení. Pokud někdo nedokonává slovo Boží v praxi, způsobuje, že v tom slově se podobně jako v maně objeví červi, kteří ho užírají. To soud slova, jak o něm hovoří Ježíš.

Jak má vypadat četba Písma svatého

Tvůj pokoj nebo jakékoli místo v ústraní ať jsou pro tebe svatyní, kde se setkáváš s Pánem Bohem. Jistě pocítíš přítomnost Nepřítele, který tě bude ponoukat k útěku, který ztíží tvou samotu, který tě rozptýlí tvými vlastními zvyky a starostmi, který se tě bude snažit svést tisícerými světskými myšlenkami. Neklesej na mysli a nezoufej, jen vytrvej v tomto boji proti démonu, protože Pán není od tebe daleko. Chceš-li, pomáhej si ikonou, rozžatou svící, křížem.

Čas pro četbu Písma svatého zvol podle své pracovní doby, avšak stanovenému času zůstaň věrný jednou pro vždy. Není seriózní se setkávat s Pánem v modlitbě jen tehdy, když je volno mezi povinnostmi, jako kdyby byl Pán jakousi „vycpávkou“. A nikdy neříkej: „Nemám čas!“, protože tím o sobě prohlašuješ, že jsi modloslužebník. Čas je tu proto, aby ti sloužil, nejsi otrokem času!

Každý den k nám Pán volá: „Kéž byste dnes uposlechli mého hlasu! Nezatvrzujte se svá srdce!“ (Žl 95,8 a Žid 3,7).

1. Prosba o Ducha svatého

Než začneš číst Písmo svaté, PROS Ducha svatého, aby na tebe sestoupil, aby „otevřel oči tvého srdce“, aby ti zjevil Boží tvář ve světle víry. Vezmi Bibli, polož ji před sebe s úctou a vzývej Ducha svatého. Duch je ten, který sehrál klíčovou roli při utváření Božího Slova. On ho nechal sepsat skrze proroky, apoštoly, evangelisty. On ho daroval církvi a neporušené ho nechal dojít až k tobě.

Pokud chceš, můžeš se modlit takto: Bože náš, tys poslal na svět svého Syna, aby ses ukázal lidem.

Pošli mi nyní svého svatého Ducha, abych v tomto Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak došel nebeské blaženosti. Amen. Buď si jist Ježíšovým slovem: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13).

2. Četba Bible

Máš před sebou Bibli. Je to Boží slovo, skrze které chce dnes Bůh k tobě promluvit. ČTI text pozorně, pomalu, vícekrát a snaž se mu NASLOUCHAT celým srdcem, celým rozumem, celou svou bytostí.

Drž se liturgického lekcionáře a přijmi ten úryvek, který ti církev nabízí, anebo čti určitou knihu Bible od začátku do konce. Je třeba, abys byl tomuto klíčovému principu věrný.

Neber si mnoho textu: jeden text, jedna perikopa, několik málo veršů, jsou víc než dostačující!

3. Hledání a nalézání (rozjímání)

Rozjímání znamená prohloubit přečtené poselství, které Bůh chce sdělit. Je třeba jistého úsilí, námahy, aby se čtení stalo pozornou a hlubokou reflexí. PŘEŽVYKUJ slova ve svém srdci a vztahuj poselství textu na sebe, na situaci, ve které se nacházíš. Nech se zasáhnout Slovem.

Text není vždycky srozumitelný hned a úplně! Neboj se pokorně uznat, že jsi pochopil málo nebo dokonce nic; pochopíš později.

4. Mluv k Pánu (modli se)

A nyní plný Božího slova MLUV k svému Pánu. Modli se s otevřeností, s důvěrou, bez ustání. Je to chvíle chválení, díkuvzdání, proseb, přímluv.

5. Uchovej to ve svém srdci

Přijaté slovo UCHOVÁVEJ ve svém srdci jako Maria. Uchovávej, střež, připomínej si přijaté slovo. Jen ten, kdo u četby Písma vytrvá, ví, že Bůh je věrný, že se nechává nalézt a že promlouvá k srdci. Ví, že nastanou chvíle, kdy se Bůh odmlčí (1 Sam 3,1). Ví, že období těžkostí, neútěchy a duchovní vyprahlosti jsou milostí, jež nám připomíná, jak daleko jsme od poznání Boha.

6. Uvedení Slova do života

Pokud jsi skutečně naslouchal Božímu slovu, musíš ho uvést do života. Usiluj o život podle Božího slova, abys tímto slovem nebyl odsouzen.

Podle knihy Modlit se Boží slovo, od Enzo Bianchi, vydalo Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří, 2007, připravil P. Zdeněk Kubeš

Upozornění

  • V pondělí začíná výuka náboženství.
  • V úterý v 18.45 hod. zkouška chrámového sboru.
  • Ve čtvrtek v 17.00 hod. ve výstavní síni Kurfürstova domu bude zahájena prodejní výstava obrazů a grafických listů akad. Malíře Václava Matějíčka. Výtěžek z prodeje bude věnován na opravu kostelních varhan.
  • V pátek od 14.00 hod. setkání dětí na faře. Od 17.30 hod. adorace a od 18.30 hod. dětská mše svatá.  Po mši svaté setkání mládeže na faře.
  • V neděli bude druhá mše svatá sloužena na náměstí. Mše svatá je součástí Přibyslavských slavností 2008.
  • V sobotu 20. září se uskuteční farní zájezd do Tišnova, kde si prohlédneme klášter Porta Coeli  a kde společně budeme slavit  mši svatou. Následně navštívíme soukromí sklípek. Zájemci se mohou zapisovat v zákristii. Poslední termín zápisu je sobota.
  • Farnost má nové webové stránky, které se postupně aktualizují. Děkuji všem, kteří se na jejich tvorbě podíleli.

Poděkování

  • Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Dnešní sbírka je věnována na nákup školních pomůcek nutných k výuce náboženství.
  • Sbírka z neděle 14. září bude věnována na církevní školství a bude odeslána.

Bohoslužby ve farnosti Přibyslav

Den Hodina Intence
Neděle – 7.9. 2008 8.00 hod.

9.30 hod.

11.00 hod.

23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Za manželem Pěchovy, ten rod, rodiče Kárníkovy a Václava Novotného

Za farnost

OLEŠENKA – POUTNÍ MŠE SVATÁ

Pondělí – 8.9. 2008 7.30 hod. Svátek Narození Panny Marie

Za maminku, sestru Vlastu Vokáčovou a duše v očistci

Úterý – 9.9. 2008 18.30 hod. Za rodinu Roseckých a Kočovu
Středa – 10.9. 2008 7.30 hod.

19.00 hod.

Za rodiče Křížovy, syna Václava a manželku

DOLNÍ JABLONNÁ

Čtvrtek – 11.9. 2008 18.30 hod. Za Jindřicha a Františku Kodrasovy, jejich rodiče a syna Emila
Pátek – 12.9. 2008 18.30 hod. Nezávazná památka Jména Panny Marie

Za Karla Pometla, Josefa a Růženu Tománkovy

Sobota – 13.9. 2008 7.00 hod.

14.00 hod.

Památka sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve

Za rodinu Coufalovu a Vlčkovu

MŠE SVATÁ VE DVORKU – SRAZ RODÁKŮ

Neděle – 14.9. 2008 8.00 hod.

9.30 hod.

18.30 hod.

SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE

Za Marii a Josefa Novotných, oboje rodiče a duše v očistci

Za město a farnost

Za Marii a Jana Němcovy a celý rod