Historie | Historie – Farnost Přibyslav

Historie

Historie města

První doložená zmínka o Přibyslavi pochází z 5. listopadu 1257, kdy je na listině Smila z Lichtenburka uváděna jako Priemezlaves. Tím však není popírána existence staršího osídlení zdejšího kraje, písemné doklady o tom se však nedochovaly. Město nese jméno patrně po Přibislavu z Křižanova, tchánovi Smila z Lichtenburka, spojováno je ale například také i se sestrou svatého Václava Přibyslavou. Město bylo založeno jako opevněné podhradí hradu pánů z Ronova, jehož úkolem bylo střežit dvě zemské stezky, libickou a haberskou, které nedaleko města vedly.

Koncem 12. a počátkem 13. století se v okolí Přibyslavi začalo těžit v hojné míře stříbro. Roku 1424 se Žižka se svým vojskem vydal na Moravu. Na cestě odbočil k Přibyslavi a Ronovu, aby pokořil jejich pány, příznivce císařovy. Když přišel 6. října Žižka k Přibyslavi, našel brány uzavřeny a obyvatelstvo připravené k obraně. Utábořil se na prostranství mezi obcemi Šenfeld (dnes Žižkovo Pole) a Hřiště a nechal město pravidelně obléhat. Dne 7. října dobylo Žižkovo vojsko bez velkých potíží hrad Ronov. Poté zaútočili na Přibyslav, která však jejich prvnímu útoku odolala, a až na druhý pokus bylo město dobyto. Žižka však již do Přibyslavi nevkročil, protože „se roznemohl nemocí smrtelnou od hlíz“ a na poli u Šenfelda 11. října 1424 zemřel. Po dobytí Přibyslavi, zůstalo město v rukou Sirotků až do bitvy u Lipan roku 1434.

Přibyslav v minulosti postihlo několik ničivých požárů. Nejhorší z nich byl asi roku 1767 kdy lehlo popele téměř celé město včetně kostela a městské věže a zámku

Farnost ve XIII. a XIV. století

Určitější zprávy o rozkvětu křesťanství na hranicích Čech a Moravy se vyskytují teprve uprostřed 13. st.. V této době vznikly v sousedství Přibyslavi dva cisterciácké kláštery ve Žďáře a v Pohledu. Kromě řádu cisterciáckého byl v okolí hojně rozšířen i řád německých rytířů johanitů. Náležely mu fary ve všech okolních městech , v Jihlavě, Německém Brodě, Pohledu a Polné. Také duchovní správa na přibyslavsku byla patrně v rukou členů tohoto řádu. Přímých písemných dokladů sice nemáme, ale lze tak usuzovat z několika důvodů mj. už patron farního kostela sv. Jan Křtitel, ale třeba i německá jména tehdejších duchovních správců.

O duchovní správu ve 14. st. v Přibyslavi a okolí bylo postaráno velmi dobře. Při všech blízkých kostelích, z nichž později některé zanikly nebo se staly filiálními, byli tehdy ustanoveni samotní duchovní správcové. Jednalo se o kostely v Borové, Velké Losenici, Žižkově Poli, Dlouhé Vsi, u sv. Kateřiny na Stříbrných Horách, v Pravnově (na místě Ranska), dokonce i na hradě Ronov při tamější kapli Nanebevzetí Panny Marie.

Přízní pánů z Ronova byl farní chrám v Přibyslavi hojně obdarován a vyzdoben. Roku 1356 zde pan Zdeněk a Čeněk zřídili místo kaplanské. V přibyslavském kostele připomínají se toho času oltáře sv. Felixe, sv. Adaukta, Mikuláše, Apolináře aj. Přízní pana Čeňka z Ronova zde byl roku 181 zřízen nový oltář Panny Marie a při něm fundace pro dva kněze.Jiný oltář a samostatného kněze při něm zřídila později Eliška manželka Jošta ronovského. Další oltář (sv. Doroty) pak postavil její švagr, pan Smil. V roce získal ze štědrosti pana Čeňka přibyslavský farář k ruce třetího kaplana. Koncem 14. a na počátku 15. století tak v Přibyslavi působilo až osm kněží.

Farnost v XV. a XVI. století

Vlastníci přibyslavského panství, páni z Ronova, tradiční přívrženci katolické církve, přidrželi se jí i s poddanými rovněž v době husitských nepokojů. S císařem Zikmundem a s jinými katolickými pány umluvili v Brně 4. 1421 spolek proti husitům, které potom zbraní pronásledovali, kde mohli. Své spojenectví se Zikmundem odpykali páni z Ronova zpustošením a dočasným odnětím panství vojskem Sirotků po zničení hradu Ronov 7. října a dobytí Přibyslavi 11. října 1424.

Obyvatelé Přibyslavi, pokud nezahynuli při dobývání města, přiklonily se po husitských válkách ke straně „podobojí“. Následovaly tak příkladu svého nového pána Hynka Ptáčka z Pirkštejna, který se rovněž z horlivého katolíka stal neméně horlivým husitou.

Počátkem 16. st. vzniklo v Německu nové hnutí, které založil augustiniánský mnich Martin Luther. Protože zaváděl mezi svými stoupenci přijímání pod obojí, přibližovalo se jeho učení k učení Husovu. Proto není divu že se Češi k němu ochotně přiklonili.

Ve druhé polovině 16. století byla již Přibyslav z většiny luteránská a Husova památka zde byla slavená veřejně. (od r. 1524 byl den 6. července v Čechách veřejně za svátek.)

Farnost v XVII. století

Porážkou českého vojska na Bílé hoře r. 1620 a útěkem zimního krále Fridricha Falckého ze zemně nastal konec protestantského hnutí v Čechách.

Že se protireformace na hranicích Čech a Moravy nepotkala s úplným zdarem, bylo příčinou neuspořádaných poměrů v duchovní správě, kdy se nedostávalo katolických kněží. Přibyslav samotná neměla od odchodu evangelických duchovních vlastního faráře a spadala tedy pod farnost Polenskou. Později byla dána jedinému duchovnímu při přibyslavském kostele na starost kolatura sopotská. Také borovský kostel byl v té době filiálním kostela přibyslavského. Přibyslavská farnost byla tak rozsáhlá, že k ní náležely i některé vesnice ze studeneckého panství (Sobíňov, Bílek, Křivý, Markvatice, Slavětín, atd).

Nakonec byla tato svízelná situace vyřešená za pomoci vlastníka polenského panství Ferdinanda z Dietrichsteina, a to tak, že byl opraven borovský kostelík a r. 1695 tam byl ustanoven první farář a do kolatury patřily kostely v Sopotech, Krucemburku a zchátralý kostelík u Ranska. Správa velkolosenické farnosti byla svěřena faráři přibyslavskému.

Ke konci 17. st. náležely k přibyslavskému kostelu tato vesnice: Žižkovo Pole (Šenfeld) s kostelíkem sv. Michala a osadou samotín, Dobrá, Keřkov, Česká a Dolní (Německá) Jablonná, Poříčí, Olešenka (Volešná), Nové Dvory, Hřiště a lidé z ronovského hamru. Připojen byl i Modlíkov.

Farnost v XVIII. století

Ačkoliv bylo katolické vyznání povinné pro všechny téměř už sto let, našli se stále tací, kteří vyznávali „podobojí“ a putovali až do uherských osad Vrbice a Modré, aby mohli prožít bohoslužbu „po jejich“. V Přibyslavi byl, co se tohoto týče, klid až do roku 1730. Toho roku přijal tehdejší farář Tobiáš Kubíček za kaplana Josefa Varhánka. Byl to první katolický kaplan v Přibyslavi od husitských dob. Z mladické horlivosti začal tento kaplan pátrat po přívržencích zakázaného učení a ještě toho roku byl potrestán první viník. Během jeho působení obrátil na správnou cestu několik desítek duší, a tak se mohl roku 1762 pochlubit konsistoři, že v jeho farnosti není nikdo heresí nakažen.

Snahou prvního kaplana Josefa Varhánka, od roku 1739 faráře v Přibyslavi, nebylo pouze, aby zničil veškerý símě herese ve své farnosti, ale aby opravil také faru a kostel, které byly tehdy velmi zpustlé. Podal o tom zprávu konsistoři a zároveň se obrátil s prosbou o pomoc ke knížeti Karlu Maxmiliánovi z Dietrichsteina. Dekretem arcibiskupské konsistoře ze dne 8. dubna 1740 bylo dáno svolení, aby farní kostel i farní budova byly od základu znova vystavěny. Ještě téhož rohu byl položen základní kámen k nové farní budově. Se stavbou kostela sv. Jana Křtitele se započalo v dubnu 1750. Vysvěcen byl dne 24. července 1753 polenským děkanem Petrem Florianem.

Ze jmění přibyslavského kostela bylo dáno k tomu účelu 800 zl., ze zádušního kostela šenfeldského bylo půjčeno 698 zl.Valnou část stavebních nákladů nesl patron kostela kníže Karel Max. vedle potřebného materiálu daroval r. 1751 na stavbu ještě 1200 zl.

Do doby císaře Josefa II. náležela přibyslavská kolatura k diecézi pražské. Na jeho přání se pražský arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský dne 13. října 1783 zřekl její části ve prospěch biskupství v Hradci Králové, jemuž připadly od diecéze pražské 62 fary v kraji chrudimském, tři v kraji bydžovském, jedna v boleslavském a 75 v kraji čáslavském, kam také patřila ta v Přibyslavi.

Na přibyslavské kolatuře tehdy žilo 2746 katolíků a 37 protestantů. Přibyslav měla 1185 katolických a 20 protestantských obyvatelů, Šenfeld 340 katolíků a 4 protestanty, Hřiště 153 katolíky a 13 protestantů, Česká a Německá Jablonná a Volená 513 katolíků, Poříč a Dobrá 166 katolíků a Nové Dvory a Modlíkov 389 katolických obyvatel.

Farnost a jmění

Vlastního jmění přibyslavský kostel nikdy mnoho neměl. Hotových peněz měl r. 1713 nashromážděno 343 zl., roku 1719 již asi 1516 zl. Prameny zádušních příjmů byly různé. Do „pytlíčku prosby“ se ročně sebralo asi 62 zl. (14. června 1785 byla ale ofěra se zvonečkem v kostelích zakázána. Povolena byla až Františkem I. r. 1834), při svatbách bylo vybráno 13 zl. , stejně činil užitek ze světel. Na přibyslavský chrám pamatovali farníci i ve svých „posledních pořízeních“. Stavbou nového chrámu v roce 1751 a opravou po požáru v roce 1767 bylo vyčerpáno veškeré zádušní jmění.

Prudkým žárem ohně, který v roce 1767 zničil také krytinu na věži, se roztavily zvony. Největší z nich vážil 2500 funtů, prostřední, pořízený teprve roku 1762 za 413 zl. a 14 kr., 1539 funtů, a malý 600 funtů. Po požáru z nich zbylo 26 centýřů použitelné zvonoviny, ze které byly v Mikulově ulity tři nové zvony. Z nedostatku financí však musely být zaplacené částí zvonoviny.

Těmito pohromami upadl přibyslavský chrám do značných dluhů a veškeré jeho potřeby musely být hrazeny z jmění filiálního kostela v Šenfeldě. Tamější občané si byli dobře vědomi svého zádušního jmění a tak několikrát podnikly krok, aby byla u nich samostatná fara. Jejich snaha však byla vždy zmařená odporem správců přibyslavské kolatury. Stejně tak i jejich protest, aby jmění kostela šenfeldského nebylo používáno na opravy a potřeby farního kostela, byl zamítnut.

Historie farnosti v XIX. století

Kolem přibyslavského chrámu byl odedávna hřbitov. U věže na východní straně stávala dřevěná márnice. Protože obyvatelstva přibývalo a místa k pohřbívání se nedostávalo, byla roku 1767 z milodarů zřízena ve hřbitovní zdi kostnice, ve které byly vykopané kosti úhledně složené.

Dne 6. srpna 1832 se rozšířila v Přibyslavi cholera, která si do 24. září vyžádala 60 životů. Z obavy, že by starý hřbitov nestačil, byl za městem u božích muk narychlo zřízen provisorní hřbitov, ohrazený jen krajinkami. Nikdo tam však pochován nebyl. Tento prozatímní hřbitov byl další rok přeměněn na trvalý a poněvadž kosti složené v kostnici se tam povalovaly v nepořádku, byly převezeny na toto nové pohřebiště. Nový hřbitov byl vysvěcen a k svému účelu odevzdán 16. listopadu 1834, v září roku 1876 byl rozšířen o horní část.

Kostnice u kostela zpustla. Když už hrozilo, že spadne a na její opravu nechtěl nikdo přispět, měla být zbořena. Nakonec se patron kostela, obec a přifařené obce domluvily a společným nákladem 238 zl. 14 kr. ji r. 1859 opravily.

Ke konci století, konkrétně za faráře Františka Knoba, byl upraven interiér farního kostela. Byly obnoveny postraní oltáře, zařízen nový boží hrob, roku 1880 byla z milodarů koupena křížová cesta, která byla 26. září t. r. posvěcena. Roku 1890 byly z peněz záduší šenfeldského kostela pořízeny za 2860 zl. nové kostelní varhany.

Takové „pracovní“ ohlédnutí

V jarních měsících roku 1989, za Pana faráře Jana Cimburka se uskutečnila, na tehdejší poměry nevídaná a odvážná akce, vymalování celého kostela. Samotné vymalování by bylo záležitostí několika odborníků, ale postavit a rozebrat lešení v celém kostele, které by dosahovalo až ke stropu, to bylo gigantické dílo, které nemohla být záležitostí několika lidí. A tak přišli snad všichni. Bez rozdílu náboženství a politického přesvědčení (i komunisté !).

Všichni bez rozdílu, cítili příslušnost k tomuto chrámu a svůj podíl a odpovědnost za stav této kulturní památky našich předků.

O několik let později, po pádu moci jedné strany, se postaral také o to, aby zvuk našeho chrámu a dění ve farnosti důstojně přelétal hranice našeho města. Byly to dva krásné nové zvony, Maria a Jan Křtitel, které nahradily malý železný zvonek a od roku 1994 nejen zdobí věž u našeho kostela, ale svým hlasem do dálky vypovídají o životě v našem městě a farnosti. Byla to velká finanční položka. Na tento účel byla uspořádána sbírka v celé farnosti a příspěvkem města byly oba zvony ze zvonařské dílny paní Marie Tomáškové – Dytrichové z Brodku u Přerova zaplaceny a na první adventní neděli r. 1994 slavnostně posvěceny. Současně s nimi posvětil otec biskup Karel Otčenášek i nově opravenou kapli u farního kostela.

Aby celý Boží stánek vypadal důstojně, muselo to být znát i navenek. Proto se rozhodlo, že kostel potřebuje novou omítku. Od rozhodnuti k činu není daleko. Proto nyní máme Boží stánek „jako ze škatulky“.

Poslední akce, jako koruna jeho díla, bylo pořízení devět metrů vysokého Mariánského sloupu v Přibyslavi, od ak. sochaře Romana Podrázského, který byl posvěcen otcem biskupem Mons. Josefem Kajnekem 7. listopadu 1998 už za nového administrátora P. Vladimíra Nováka a vhodně doplňuje a zdobí prostor před kostelem a farou.

Za P. Vladimíra Nováka bylo kompletně opraveno přízemí fary(1998) a v prvním patře byl spojením dvou mísností vytvořen farní sál(1999). Na jaře 2000 se začalo s opravou střechy na kostele a oprava byla úspěšně dokončena za nového administrátora Miroslawa Michalaka v září 2000. Následující rok na řadu přišla i střecha na faře a na kapli vedle kostela.

S pomocí přibyslavských kronik a dalších zdrojů sepsal Vašek Henzl