Farní list

2014-09_Omalovanka_Otce_nas-vybarvenoPřipravený list modlitby „Otče náš“ si společně s dětmi vybarvěte a dotvořte. Můžete dozdobit i stránku s textem. Potom přeložte list na polovinu tak, aby na jedné straně byl pouze obrázek a na druhé text. Slepte stránku dohromady lepidlem a doporučujeme výslednou kartu zalaminovat, aby byla trvanlivější. Náš obrázek mohou pak mít děti při modlitbě před očima, mladší děti si ho mohou prohlížet, starší číst text, který se tak lépe naučí.

Odkaz na zdroj ilustrované modlitby „Otče náš – modlíme se s dětmi“, kde jsou nabídnuty i další možnosti, jak lze s modlitbou pracovat: http://deti.vira.cz/clanky/Otce-nas-modlime-se-s-detmi.html

 

Puzzle „Každý světec je originální“ nám stručně charakterizuje několik světců. Zkuste přiřadit správně dvojice k sobě, a pak si vše zkontrolujte…

Odkaz na soubor ke stažení: http://brno.biskupstvi.cz/kc/soubory/Svetci/Kazdy%20svetec%20je%20orig.pdf

Řešení:
Sv. Lukáš: lékař, autor jednoho z evangelií
Sv. Václav: dobrý panovník, hlavní patron české země
Sv. Ludmila: výborná babička, dobře vychovala vnuka
Sv. Matouš: původně celník, později apoštol a evangelista
Sv. František z Assisi: miloval přírodu, jako první postavil jesličky
Sv. Terezie Veliká: řeholnice, učitelka církve, zakladatelka mnoha klášterů
Sv. Terezie z Lisieux: řeholnice, karmelitka, „objevila“ cestu duchovního dětství

 

2014-07_Hra_do_kralovstvi_obrazekKe hře „Do království za Králem“ potřebujeme dva až tři hráče, stejný počet figurek a hrací kostku. Hrací plánek hry si můžeme vybarvit, případně podlepit tvrdým papírem nebo zalaminovat. Potom postupujeme podle pokynů na hracím plánu – vítězem se stává ten, kdo první dorazí do království za Králem.

Odkaz na hru ke stažení: http://deti.vira.cz/aktivity/Hraji/Do-kralovstvi-za-Kralem

 

Obrázkové „Vyprávění o Cyrilu a Metodějovi“ nám připomene základní mezníky ze života těchto dvou světců, které si připomínáme začátkem prázdnin.

Odkaz na soubor ke stažení: http://brno.biskupstvi.cz/kc/soubory/Cyril_a_Metodej/CM_vypraveni.pdf

 

Bludiště „Cesta na Moravu“ skrývá dva úkoly. Řešením prvního úkolu je rok „863“ a druhá tajenka nám oznamuje „radostné poselství o Ježíši Kristu“.

Odkaz na soubor ke stažení: http://brno.biskupstvi.cz/kc/soubory/Cyril_a_Metodej/C_a_M_cesta%20na%20Moravu.pdf

 

Milí a vážení farníci,

měsíc červen je v naší farnosti každoročně bohatý na liturgické slavnosti. První významnou slavností bude v neděli 6. června slavnost Těla a Krve Páně, která je spojena s eucharistickým průvodem městem. Vás i vaše přátele zvu na tuto krásnou slavnost. Prosím maminky, aby vypravily své dcery za družičky. Starší dívky prosím, aby se ujaly organizace družiček a nesení symbolů.

O dva týdny později 20. června při druhé mši svaté děti ze třetí třídy poprvé přistoupí ke svatému přijímání. První svaté přijímání dětí patří mezi ty nejdůležitější a nejkrásnější slavnosti. Na odpoledne je připraven zábavný program pro všechny farníky s nafukovacím hradem pro děti.

Červnové liturgické slavnosti zakončí v neděli 27. června titulární slavnost kostela. Za splnění známých podmínek je možné získat plnomocné odpustky. Nedělní pouti bude předcházet hudebně dramaticky komponovaný sobotní večer pod záštitou Ing. Kasala.

Pastorační plán na měsíc červen

  • 6.6. Boží Tělo – eucharistický průvod městem
  • 10.6. biblická hodina
  • 11.6. setkání s rodiči prvokomunikantů
  • 12.6. setkání prvokomunikantů na faře
  • 13.6. zápis intencí na II. Pololetí roku 2010
  • 19.6. svátost smíření pro prvokomunikanty
  • 20.6. první svaté přijímání dětí a zábavné farní odpoledne
  • 24.6. biblická hodina
  • 26.6. komponovaný večer pod záštitou ing. Kasala
  • 27.6. titulární slavnost kostela – pňbyslavská pouť
  • Krásné prožití měsíce června Vám přeje

    P. Zdeněk Kubeš

    Farní pouť do Maďarska

    Maďarsko – země vína, lázeňství a velmi chutné kuchyně. To vše se dá napsat ve zkratce o Maďarsku. Ovšem Maďarsko není jen víno a horké prameny, ale najdeme tu nespočet zajímavých, pro nás – křesťany, tolik významných a nezapomenutelných míst. Pojďte se mnou objevit kouzla této rovinaté země.

    Avšak nezbývá mi, než vás ještě seznámit s naší milou průvodkyní paní Emilkou, která se stala nedílnou součástí naší farní výpravy a vždy nás dokázala zaujmout svým osobitým vystupováním a výkladem. Vše ještě umocňovala velmi ladnou slovenštinou.

    Prvním zajímavým místem, které jsme mohli společně navštívit byl klášter Pannonhalma, což v překladu znamená Panonský kopec. A opravdu. Na stejně nazývaném kopečku (282 m n.m.) se skoro až do nebes vypíná benediktinské arciopatství sv. Martina. Bylo zaleženo v 10. století knížetem Gejzou a dnes je zapsáno ve světovém kulturním dědictví UNESCO. Ovšem je velká škoda, že z původního opatství nezbylo takřka skoro nic, jen pozdně románské jádro baziliky. Opatství totiž podlehlo nájezdům Turků, ostatně jako velká většina maďarských památek. Po prohlídce areálu jsme zde také společně sloužili mši svatou v doprovodu mariánských písní. Ihned po mši svaté jsme se vydali na cestu vstříc Balatonskému jezeru a lázním v Hevízu. Hevízské lázně patří mezi nejnavštěvovanější v Maďarsku, ovšem v tuto roční dobu ještě nebývají areály tolik zaplněné. Zahřála nás termální sirná voda, která vyvěrá ze země z hloubky asi 30 metrů a teplota vody přesahovala třicet stupňů Celsia. Hevízský lázeňský areál obsahuje mimo sirných koupelí také perličkovou koupel, několik saun, teplou páru a nespočet masážních a relaxačních lehátek k odpočinku. Hevíz je klasické lázeňské městečko s velkým počtem hotelů – město žije z cestovního ruchu. Koupele v termálech jsme si všichni nemohli vynachválit, ale zub času nenávratně plynul dále, a tak jsme museli po třech hodinách strávených v koupelích pokračovat v naší cestě po Maďarsku. Avšak než jsme vyrazili, mnozí poutnicí využili čas na osvěžení se českým pivem nejmenované značky nebo douškem odpolední kávy. Navečer jsme navštívili poutní mariánské místo Andoscz, vzdálené od Hevízu asi hodinu cesty. Zde jsme si prohlídli krásně zrestaurovaný barokní mariánský kostel a shlédli muzeum šatiček pro zdejší sochu Panenky Marie. Bohužel areál kláštera, nejspíše benediktinského, není v nejlepším stavu, ale už i zde se blízká na lepší časy a bylo zde vidět, že už i sem doputovaly nějaké peníze z evropských fondů na opravu kulturních památek. Na klášteře zrovna probíhala oprava střechy a výměna krovů. Nezbývá než za zdárnou opravu pamatovat v našich modlitbách a prosbách. Den jsme zakončili výbornou večeří v nedalekém hotelu, ovšem ten nejlepší gastronomický zážitek měl teprve přijít.

    Crrrrrr! Zazvonil budík a my měli před sebou další hezký den. Co nás čeká? Návštěva města Pécs, další mariánské poutní místo Mariagyůd a lázně Harkány. Ale postupně. Město Pécs je pátým největším městem v Maďarsku se 170 000 obyvateli. Pécs se nachází pouze 40 km od chorvatských hranic. Nachází se zde nejstarší maďarská univerzita a raně křesťanské památky s krásnou katedrálou. Na prohlídku historického jádra Pécse jsme měli pouze dopoledne. Proto byl program velmi nahuštěn. Nejprve jsme navštívili katedrálu sv.Petra a Pavla, kde jsme byli uchváceni výzdobou a klenotnicí s liturgickými pozlacenými předměty. Poté jsme se odebrali na prohlídku raně křesťanských památek. Celý areál se jmenuje Cella septicora. Obsahuje spoustu pozůstatku hrobek, kaplí, hospodářských budov, které jsou ukryty v podzemí a i přístup k nim vede pomocí podzemních chodeb, chodbiček a nejrůznějších schodišť. Cella septicora je stavba se sedmi kaplemi a byla vybudována v 4.století. Celý tento podzemní areál je pojmenován po této stavbě. Bohužel čas neúprosně letěl dopředu, a tak nám nezbývalo, než opustit Pécs a vyrazit směrem k poutnímu místu Mariagyůd. Mariagyůd patří mezi nejnavštěvovanější poutní místa v Maďarsku, také kvůli více jak 200 zázrakům. Lidé na poděkování Panence Marii nechávají vyrábět děkovné destičky a ne jen z Maďarska. Našli jsem tu také děkovné destičky z Chorvatska, Slovenska a Polska. Zde jsme také sloužili mši svatou, avšak po mírných komplikacích. Místní farář nebyl tu dobu zrovna přítomen. Má totiž na starosti, jak jsme se později dozvěděli, 14 městeček a obcí. A tak jsme náhodu zastihli místního varhaníka, pro kterého už nebyl problém půjčit nám všechny náležitosti ke slavení mše svaté na tomto krásném místě. Poděkovali jsme Duchu svatému a Panence Marii za ochranu, přimluvili jsme za všechny, kdo budou vykonávat nějaké důležité životní kroky a zkoušky a vyprosili jsme si její ochranu. Posledním bodem programu tohoto dne byla návštěva lázní Harkány. Toto lázeňské městečko leží asi 30 minut jízdy z Mariagyúd, lázně jsou skoro už na hranicích s Chorvatskem. Využili jsem tak další možnosti se k relaxaci v sirných termálních vodách a skoro 3 hodiny jsme relaxovali v těchto termálech, které byli ještě teplejší než den předchozí. Teplota nejteplejšího bazénu dosahovala 38 stupňů Celsia. Po koupelích následoval odjezd do hotelu v městečku Šiklos, kde přišel ten slibovaný nejlepší kulinářský zážitek zájezdu. K večeři se podávalo vepřové maďarské koleno a jako zákusek typické maďarské kaštanové pyré. K jídlu jsme měli možnost ochutnat maďarské vína a po jídle následovalo zpívání u harmoniky českých lidovek. Tyto pokrmy byly opravdu jedinečné a ještě dlouho na něj budou účastníci zájezdu vzpomínat.

    Na třetí den jsme měli naplánovanou návštěvu dalšího mariánského poutního místa Mariabesnyo a návštěvu Budapeště. Ale nejprve jsme museli přejet skoro celé Maďarsko, z jihu jakoby na sever po zcela nové dálnici z Pésce do Budapeště. Cesta zabrala celé dopoledne a mohli jsme se tak kochat,bohužel jen z oken autobusu, typickou maďarskou přírodou. Rovina, občas nevelký kopeček, velké lány polí a občas nějakou vesničku. Do Mariabesnyo jsme dorazili těsně po poledni a ihned následovala bohoslužba. Zde bylo všechno perfektně připraveno a my se tak mohli zaposlouchat do biblických textů a mariánských písní. Po skončení mše jsme si prohlídli kostel včetně jeho hezkého okolí a ihned vyrazili do hlavního metropole Maďarska -do Budapeště. Budapešť má okolo 2 milionů obyvatel, bohužel z její starší zástavby toho díky Turkům a vřavě obou světových válek moc nezbylo. Budapešť je vlastně spojení tří měst – Starý Budín, Budín a Pešť. Města spojuje několik honosných mostů přes monumentální řeku Dunaj. Město prodělalo na konci 19.století velkou stavební revoluci, z té doby je zde mnoho honosných budov – pro příklad věhlasná budova Maďarského parlamentu, což je vlastně kopie anglického typického parlamentu, Akademie věd, chrámy a nejrůznější hotely. Budapešť je výkladnice neostylových budov. Bohužel na prohlídku Budapešti by nám nestačil ani týden, proto jsme si prohlídli jen ty nejvýznamnější budapešťské památky – katedrálu sv. Štěpána, veleznámý řetězový most přes Dunaj, Rybářskou baštu a chrám sv. Matěje. Odtud je možné spatřit Budapešť jako na dlani. Přímo před námi se tyčí parlament. Závěrečným bodem programu v hlavním městě byla hodinová plavba lodí po Dunaji. Mohli jsme shlédnout všechny významné budapešťské památky – Hrad, Rybářskou baštu, chrám sv. Matěje, citadelu, univerzitu, divadla, výstavní síně, hotely ale také mosty, které byly po druhé světové válce dosti poškozeni, ne-li zcela. Plavba byla také poslední bod sobotního dne. Spali jsme na okraji v Budapešti, kde jsme si opět večer mohli zapět české národní písně, které obdivovaly nejen norské turistky, které s námi také sdílely tento hotel.

    A je tu neděle. Poslední den farní poutě. Vstávali jsme brzy, abychom co nejdříve mohli vyrazit směr Ostřihom. Do tohoto centra maďarského křesťanství jsme cestovali Dunajským ohybem, což je považováno za jedno z nejkrásnějších zákoutí Dunaje vůbec. Ostřihom bývala po staletí hlavní centrum Uherské říše. Největším lákadlem Ostřihomi je monumentální klasicistní bazilika sv. Štěpána vypínající se nad hraniční řekou Dunajem. Zde v boční kapli sloužil pan farář nedělní bohoslužbu. Tato bohoslužba byla vyvrcholením celé poutě a došlo také na slova díků. Řečnického úkolu se zhostil pan Henzl a poděkoval všem lidem, kteří se na přípravě a fungování zájezdu podíleli. Poté jsme si prohlédli baziliku, navštívili vzácnou klenotnici a zájemci vyšplhali na kopuli tyčící se 100 metrů nad zemí. Bohužel čas se neúprosně krátil a blížil se čas odjezdu. Na závěr jsme navštívili místní obchodní park, kde jsme mohli utratit zbylé forinty, což je maďarská národní měna. Nakoupili jsme tokajské víno a čabajky a vyrazili na cestu zpět do naší vlasti. Těžko jsme se loučili s Maďarskem, mnozí si tuto zem zamilovali. A já doufám, že se vám Maďarsko pohledem mým – pohledem Lukáše Ležáka líbilo a někdy se do této malebné země podíváte a sami mi potvrdíte, že Maďarsko je okouzlující a plné krásných zážitků a dojmů.

    Lukáš Ležák

    Zaplať Pán Bůh

    V minulém čísle FL byla pozvánka na májové putování do Dvorka k obrázku Panny Marie Pomocnice křesťanů. Pořadatelé tohoto putování nemohli vybrat vhodnější dobu. To se projevilo až při samém putování – předvečer svátku seslání Ducha Svatého (dříve Hod Boží svatodušní). Mnohého jistě odradilo počasí, nízká oblačnost skoro až na zemi. Kdo se ale nedal odradit – nelitoval. Ještě než jsme nedošli do Dvorka, sluníčko zvedlo mraky a rozmetalo je po celé obloze. Každý pak říkal: byl to nejkrásnější den za celý máj, bohužel jediný. A tak se u obrázku pod korunami mohutných smrků opět nesl zpěv mariánských písní, dětské hlasy s básničkami i milá slova pana faráře k zamyšlení i k rozjímání.

    A pak nás čekalo opět královské pohoštění. Stoly se prohýbaly pod množstvím dobrot masitých pochoutek i sladkostí. Také k pití byl veliký výběr všeho možného. Sotva něčeho trochu ubylo, už to bylo doplňováno dalším. Všude vládla pohoda a dobrá nálada. To byly, po krásném počasí, ty dary Ducha Svatého. Né to jídlo a pití, ale ta láska s jakou bylo všechno zorganizováno, přichystáno a podáváno. Farníci ze Dvorka s láskou všechno připravili a netajili se svou radostí z naší přítomnosti. My jsme jim zase opláceli vděčností za jejich lásku. Protože zásadně odmítli jakoukoliv pomoc, natož úhradu na náklady a lidské DÍKY se nám zdá málo, nezbývá, než za nás udělat dlužníkem někoho jiného. Nejlépe to vyjadřuje staré, osvědčené, ale křesťanské:

    Zaplať Vám to Pán Bůh.

    Za všechny účastníky

    Vladimír Janáček s rodinou

    Cestičky dětství a mládí

    Když projíždíme krajinou, tak je někde na polích, úplně uprostřed, vidět osamělý strom, nebo křížek či Boží muka. Zdá se to divné. Jak je možné, že tam, kam se normálně nikdo nedostane, někdo postavil kříž či zasadil strom? Ale je to proto, že kdysi, nejméně před půl stoletím tady vedly cestičky, pěšinky, meze i úvozy. A všechny měly svůj význam. Vedly od jedné vesničky k druhé, vinuly se poli i lukami, ke každé samotě, kolem potoka ke mlýnu, lesem k pěkné hájovně. Meze oddělovaly jedno pole od druhého. Nebyla to jen pole sousedů, ale i hospodáři měli svá pole takto ohraničená a oddělená, meze plnily svou funkci i tím, že zabraňovaly splavování půdy s pole, zvláště, když bylo na svahu. Pro krásu a užitek tam vyrůstaly šípkové růžičky a jiné keře, které poskytovaly úkryt zajíčkům a koroptvičkám. A voněly mateřídouškou, svítily bílými i modrými zvonečky a když se po nich šlo, tak hebounké klásky trávy šinraly na nohou. V nedělních odpoledních si vyšli hospodáři obhlédnout svá pole, aby odhadli, jaká bude úroda. A meze většinou končily u pěšinky nebo u cestičky a byla-li tu i pěkný křížek. Často se ani nevědělo kdo jej tam postavil. Někdo říkal to, jiný ono. Nejčastěji však na poděkování za Boží ochranu. Bývalo takových křížů na rozcestí polí dost.

    A stromy plnily svůj účel tím, že poskytovaly v parných dnech osvěžení ovocem i stínem, když byly žně a sklízela se úroda. Na stromech při cestě také byly obrázky Panny Marie. Jeden u cesty nad tratí a jeden u pěšinky k nádraží. Každý byl jiný, byly posvěcený a my holky jsme se staraly o jejich zdobení. Dělaly jsme věnečky a nosily pugéty kytek. Když jsme delší dobu zapomněly, tak jsme se u obrázku omlouvaly a myslely jsme, že máme hřích. Hlavně ale proto, že se nám ta jedna Panna Maria líbila víc, než ta druhá. Ale co se dalo dělat, on ten jeden obrázek byl opravdu hezčí. Kde jsou dnes obrázky našeho dětství? Pěšinky zarostly, stromy byly většinou vykácené a meze rozorané…

    Někdy v neděli odpoledne řekla babička, že se půjdeme podívat k některé dceři. Všechny tři byly vdané ve vedlejších vesnicích. Byla jsem šťastná, když mě babička vzala ssebou. Do sáčku dala asi tři nedělní buchty, „aby tam nepřišla s prázdnýma rukama“ a šly jsme. Kousek za ves po cestě, potom na pěšinku a nakonec po mezi. Byla to nejkratší cesta. Pak ještě babička řekla „pudeme zadem“ a tak jsme obešly celé stavení a šly jsme přes zahrady. Babička zkrátka chtěla diplomaticky zjistit, jestli má tetička vysetej mák, burýnu a jestli má pěknou hlavatici. Asi dvě hodiny si popovídala s dcerou Nanynkou, já se prolítala s bratrancem a sestřenicí po návsi a vydaly jsme se k domovu. Bylo to o kousek kratší, protože jsme už nemusely jít zadem.

    O těch cestičkách a pěšinkách dětství a mládí by se dalo psát do nekonečna. Do školy jsme chodily ze tří vesnic a taky děti ze samot, z fořtovny a z nádraží. Všechny chodily vyšlapanými cestičkami, aby to měly co nejkratší. Někdy se ovšem ty nejkratší vzdálenosti protáhly tím, že jsme jedni druhé vyprovázely. Takže jsme šly domů „přes nádraží“, „přes chalupy“, „přes fořtovnu“. A k tomu tolik důležitých zdržení! Vždyť už byl vyrostlý šťovík, který nám tolik chutnal, nedbaje na to, že „na něj čuraji žáby“, zastavit se a poslouchat kukačku, za kolik roků se vdáme atd. Tehdy jsme nikam nespěchaly, protože děti nikam nespěchají.

    Když přišel „čas nezralých malin“, kudy jinudy jsme chodily na zábavy, než zase známými pěšinkami a cestičkami. A ze zábav pak jsme mívaly doprovod často prodloužený přes všelijaké meze, kde se tak dobře sedělo, zvlášť když se nechtělo domů. Hlavu plnou písniček a tance a už jsme myslely na to, kam půjdeme příště.

    Byla to doba, kdy člověk neměl téměř žádnou možnost jezdit auty, ale přesto měli lidi ksobě blízko. Když se podíváme po krajině, často uvidíme i uprostřed pole kříž nebo osamělý strom. Tudy kdysi vedly cesty, pěšinky i meze, které zkracovaly cestu z jedné vesnice do druhé. Byly to často cestičky úzké i kamenité, ale přesto se každému vryly do paměti a do srdce. Byly to cestičky dětství a domova.

    Marie Voralová

    Mateřství Panny Marie

    Kristus zvolil „hodinu“ své smrti na kříži za okamžik, kdy slavnostně vyhlásil univerzální mateřské poslání Panny Marie. Během pozemského života Panny Marie se její mateřství rozvíjelo, aby nabylo svého vrcholu v nebi. Nyní Matka Boží i Matka naše zná každé své dítě v Bohu. Díky blaženému patření na Boha zná své děti osobně a důvěrněji než ostatní svatí. Mariino tělo bylo vzkříšeno, stejně jako tělo Kristovo, a proto má Maria stejnou tělesnou přirozenost jako my a také schopnost citu, již ostatní svatí, protože jsou bez těla, postrádají. Mariin mateřský vztah k lidem je proto mimořádně důvěrný a vřelý.

    Být matkou však neznamená pouze vědět, ale také jednat. Co Maria pro své děti dělá? Křesťanská tradice jasně dosvědčuje, že Ježíšova Matka se přimlouvá za celý svět. Maria touží pro své dětí po tomtéž jako Bůh. Modlitba, která má svůj původ v Mariině milosrdenství, je účinná proto, že se v ní odráží láska a milosrdenství samotného Boha.

    Je-li Mariina modlitba odrazem Boží lásky a milosrdenství, není pak zbytečná? Není. Všemohoucímu Bohu, který nikoho nepotřebuje, se zalíbilo, aby vykoupení nebylo pouze jeho dílem, ale i dílem lidským a to v každé době a na zemi i na nebi. Bůh do svého vykupitelského díla zapojil ženu – Pannu Marii a církev svěřil do rukou mužům – apoštolům. Bůh umožňuje, aby se každý člověk na své spáse podílel a aby si ji zasloužil. Smysl přímluvy Panny Marie a svatých mají svůj důvod v náklonnosti Boží k člověku.

    Kristovo srdce představuje mužskou podobu Boží lásky, zatímco srdce Mariino její podobu ženskou a mateřskou. Bohu s zalíbilo naslouchat těmto dvěma srdcím, protože jsou tak úzce spojena. Pro tuto blízkost srdcí se Mariina modlitba stává součástí modlitby Kristovy a je také tak účinná. Maria přednáší Bohu své prosby, které jsou shodné s jeho vůlí. Je to něco podobného, jako když žena říká svému muži svá přání, po kterých touží a muž je potěšen, že se to od ženy dovídá. Mariina přímluva je účinná, jinak bychom těžko vysvětlovali častou zkušenost křesťanů tvrdících, že Maria je v jejich životech skutečně přítomná.

    Jak text dosvědčuje, Panna Maria je nám velmi blízko a její mateřské srdce pro nás bije. Prokažme ji také svou náklonnost a v měsíci mají na ni více pamatujme, třeba při májových pobožnostech.

    P. Zdeněk Kubeš

    Pastorační pián na měsíc květen

  • během měsíce května se budou konat májové pobožnosti
  • 6. – 9.5. farní pouť do Maďarska
  • 13. 5. biblická hodina
  • 15. 5. diecézní setkání dětí v Hradci Králové
  • 15. 5. brigáda na faře
  • 21. 5. zasedání pastor, a ekonom, rady farnosti
  • 22. 5. májové putování do Dvorka
  • 27. 5. biblická hodina
  • 29. 5. Misijní den v Polné
  • 30. 5. farní pouť do Číhoště
  • DVĚ MATIČKY

    Jan Filip

      Domov můj je maličký, přesto není chudičký,

      považte jen, lidé zlatí, vždyť já mám dvě matičky.

      Ta jedna mne vychovává, libá moje tvářičky,

      ta druhá mne pozoruje s nebe skrze hvězdičky.

      Ta jedna se za mně modli k té mé druhé matičce,

      druhá milost uděluje – nejvyšší je světice.

      Nevíte snad, lidé drazí, kdo ta druhá Matička?

      Maria, Královna máje, Ježíškova Matička.

    Koho volit Dluh vůči sobě nebo jiným

    V souvislosti S volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vydala rada lustitia et pax při České biskupské konferenci dokument nazvaný „Koho volit. Dluh vůči sobě nebo jiným“. Členové rady tímto dokumentem reagují na současné předvolební klima v naší společnosti.

    Jaro je symbolem znovuzrození, a to jak pro křesťany, tak pro všechny, kteří vnímají probouzející se svět přírody do nového života. Obnova a znovuzrození jsou v přeneseném smyslu i podstatou jediného alespoň trochu fungujícího politického systému. S každými volbami se přece v demokracii zbavujeme zatuchlosti a náchylnosti ke korupci těch, kdo jsou u moci. Volíme nový tým, který slibuje být lepší. Často je to ovšem ten nejvíce populistický. Zřídka vyhrává tým, který by sliboval churchillovské „Pot, krev a slzy“. A tak nejednou svými hlasy otevřou nepoučitelní voliči dveře k moci těm, kdo naslibuji nesplnitelné, ale v tu chvíli věrohodně znějící.

    Každý zodpovědný volič si musí klást otázku: „Na základě jakých argumentů věnuji svůj hlas té či oné politické straně? Které téma je pro naši budoucnost, o níž se bude během několika týdnů spolurozhodovat, klíčové?“

    Křesťanský volič při svém rozhodování přirozeně bere v úvahu soulad vůdčí ideologie politických stran se svým přesvědčením. To je jistě správné, samo o sobě však nedostatečné. V situaci, kdy není většina politického spektra vyhraněně protikřesťanská, nabývají na významu i mnohá témata důležitá na první pohled „pouze“ z hlediska sekulárního. Jejich podrobnější zkoumání totiž nezřídka ukáže, že i ona obsahují hodnotovou dimenzi, jež by žádnému křesťanovi neměla být ve volbách lhostejná.

    Česká republika se nachází v situaci, kdy prudce roste její veřejný dluh, podle propočtů každou sekundu o 4756 korun. Přesáhl již 1,3 bilionu korun (tzn. 35 % HDP). Jen letos plánujeme na úhradu úroků státního dluhu vydat 76 miliard korun. I když země zatím není považována za ohroženou rizikem tzv. státního bankrotu a u svých dluhopisů platí nižší „rizikovou přirážku“ než Itálie či Portugalsko, nemluvě o Řecku či Lotyšsku neúnosné tempo zadlužování považujeme za hlavní téma letošních voleb. Toto téma je zároveň symbolem, nakolik političtí představitelé jednají s ohledem na budoucnost, či naopak líbivými sliby a neochotou řešit nepopulární záležitosti zadlužují generaci našich dětí. Jsme zklamáni tím, nakolik nás, voliče politické strany, v diskusi o budoucím vývoji veřejných rozpočtů podceňují.

    Předseda národohospodářské komise největší levicové strany v jednom z deníků sdělil, že „konkrétní rozpočtově škrty přece každá vláda předloží v srpnu 2010″ (tzn. až po volbách). Zatím jeho strana inzeruje, že zaplatí „zvýšení dětských přídavků a rodičovských příspěvků“ z jednorázových příjmů. Významný český politolog rezignoval na jakoukoli analýzu programu této strany: „V těch návrzích nedokážeme rozlišit mezi skutečnými plány a něčím, co je spíše předvolebním heslem.“ Avšak i hlavní ekonomický expert největší pravicové strany předkládá podbízivý návrh, podle nějž prý budou poslanci a ministři osobně finančně trestáni za to, když „připustí zvyšování dluhů“. Jak máme uvěřit, že je takový návrh vůbec vážně míněn, když se ministři a poslanci této strany takového jednání předtím sami nezřídka dopouštěli?

    Cítíme loajalitu ke svému státu a jsme srozuměni s tím, že abstraktní „úspory“ znamenají konkrétní nepříjemné věci. Může to být zmrazení platu či propouštění některých z nás, ať už pracují ve státní nebo v nestátní sféře. Může to znamenat zastavení velkých investic, na něž stát momentálně nemá peníze. Může to znamenat pomalé či nulové zvyéování důchodů a rušení různých státních příspěvků pro rodiny s dětmi. Může to znamenat ve zdravotnictví zvýšení spoluúčasti pacientů, delší čekací lhůty a zavírání některých oddělení nemocnic. Koho v takové situaci volit?

    Dá se předpokládat, že víc než jindy bude pozornost voličů zaměřena na menší politické strany. Pozorný volič možná nalezne odpovědnou dlouhodobou vizi i v programu jiných stran. Podle průzkumů čeští voliči stále cítí, že strany zvládají maximálně běžný provoz, nevědí, kam vlastně směřujeme, ani nedokážou ukázat realistický směr. Je nejvyšší čas, aby politici vzali na vědomí, že bezostyšnou hrou o moc snižuji důvěru obyvatel ve smysl voleb. Nás voliče zajímá delší horizont než čtyři roky a hlavně to, aby zastupitelská demokracie byla s to řešit vážné výzvy současné doby.

    Nesporně bude každý souhlasit s tím, že „Cítit se dobře v nějakém prostředí“ znamená rozumět si s ostatními, komunikovat, souviset s prostředím, být, v něm zapojen a spoluvytvářet ho, nebýt v něm zbytečný, mít podíl na jeho podobě. Nemáme-li alespoň nějaké tušení celku, zůstává pro nás část těžko srozumitelná. A jak se uvádí v dokumentu „Pokoj a Dobro“, nezapomínejme na to, že člověk je součástí stvořeného světa a jako takový by měl dbát na dobrovolnou skromnost, kulturu služby a dávání.

    Václav Malý, biskup,předseda rady lustitia et pax při ČBK Praha 27.4.2010

    Sacramentum caritatis

    Sacramentum caritatis, což přeloženo znamená Svátost lásky, je posynodální apoštolskou exhortací papeže Benedikta XVI., pojednávající o eucharistii jak o zdroji a vrcholu poslání církve.

    Svátost lásky, nejsvětější eucharistie, je darem, kterým Kristus dává sám sebe a zjevuje nekonečnou lásku Boží každému člověku. Ježíš obětí na kříži projevil lásku až do krajnosti. Stejně tak nás Ježíš v eucharistické svátostí nadále miluje až do krajnosti, protože nám daruje své tělo a svou krev. Ve svátosti oltářní jde Pán vstříc člověku. Stává se jeho společníkem na cestě a pokrmem pro člověka hladovějícího po pravdě a svobodě. Pravda vás osvobodí, říká Kristus. Ježíš je jako Severka ukazující správný směr lidské svobodě. Bez Krista svoboda ztrácí svou orientaci a stává se libovůlí.

    „Tajemství víry!“ tímto zvoláním, které je proneseno po slovech proměňování, kněz vyjadřuje svůj údiv nad proměnou podstaty chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše. Je to skutečnost přesahující veškeré lidské chápání. Víra je ve své podstatě posilňována zvláštním způsobem eucharistií. Proto svátost oltářní stojí v centru života církve. Čím živější je eucharístická víra Božího lidu, tím hlubší je jeho účast na životě církve.

    „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan , 3,16 – 17). V eucharistii Ježíš nedává něco, ale sám sebe. Obětuje své tělo a prolévá svou krev. V chlebu a vínu, pod jejichž způsobami se Ježíš dává, je celý božský život, který se nám daruje. V oběti na kříži se Bůh obrací proti sobě samému, aby pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě.

    Pán Ježíš při poslední večeři dává apoštolům příkaz: „To konejte na mou památku“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,25). Od nás tak žádá, abychom jeho dar svátostně zpřítomňovali. Církev je povolána, aby každodenně slavila eucharistickou hostinu. Včleňuje tak spasitelnou oběť Ježíše Krista do lidských dějin a svátostně ho zpřítomňuje v každé kultuře a v každé době. V souvislosti se slavením eucharistie patří rozhodující úloha Duchu Svatému zvláště ve vztahu k přepodstatnění. Svatý Cyril Jeruzalémský připomíná, že my „vzýváme milosrdného Boha, aby seslal svého Svatého Ducha na oběti (chléb a víno), které byly předloženy a aby je proměnil v tělo a krev Ježíše Krista. To, čeho se dotkne Duch Svatý, je úplně posvěceno a proměněno.

    Skrze svátost eucharistie zahrnuje Ježíš věřící do své oběti na kříži. Církev se rodí z Kristova kříže. Apoštol Jan vidí v krvi a vodě, které vytekly z Kristova probodeného boku, symbol svátostí. Mezi Kristovou obětí, eucharistií a církví je úzký příčinný charakter. Tak jako má církev svůj počátek v Kristově oběti na kříži, tak má také svůj počátek v eucharistii, protože v ní se zpřítomňuje Kristova výkupná oběť. Eucharistie tak vytváří církev, ale zároveň církev utváří eucharistii. Eucharistie vytváří silné pouto mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi, které si uchovaly ryzí a neporušenou podstatu eucharistické oběti.

    II. vatikánský koncil připomněl, že ostatní svátostí a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve – Krista samého. Nesmíme nikdy zapomínat, že jsme křtěni a biřmováni vždy ve vztahu k eucharistii. Teprve účast na eucharistii v nás zdokonaluje to, co jsme dostali při křtu. A tak nejsvětější eucharistie završuje svátost křtu i biřmování a stává se středem a cílem svátostného života. Obdržet křest, biřmování a přistoupit poprvé k eucharistii jsou rozhodující okamžiky nejen pro člověka, kterému se jich dostává, ale i pro celou rodinu, ve které příjemce žije.

    Láska k eucharistii vede ke stále většímu vědomí hodnoty svátosti smíření, protože mezi těmito svátostmi existuje vzájemné pouto. V současné době jsme svědky toho, jak jsou věřící ponořeni do kultury, která směřuje ke ztrátě schopnosti vnímat hřích a která dává přednost povrchním postojům. Vede ktomu, že se zapomíná na potřebu být v milosti Boží, abychom mohli důstojně přistoupit k svatému přijímání. Ztráta vědomí hříchu s sebou nese i určitou povrchnost v chápání Boží lásky.

    Eucharistie poukazuje na jedinečný vztah lásky mezi mužem a ženou. Eucharistie posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto spojeno s Kristem. Tak jako je Kristus nerozdělitelně spojen s církví, tak má být nerozdělitelně spojen muž seženou. Toto obojí spojení je jedinečným způsobem přítomno právě v eucharistii. Eucharistie vyjadřuje nezvratnost Boží lásky k církvi. Na tomto základě není těžké pochopit, proč i manželská láska má být nerozlučitelná. Vždyť pravá láska touží po výlučnosti. Jsou však věřící, kteří se po uzavření svátostného manželství rozvedli a uzavřeli nový sňatek. Jedná se o ožehavý problém v současné společnosti. Církevní praxe založená na Písmu svatém (srov. Mk 10,2-12), nepřipouští ke svátostem rozvedené, kteří vstoupili do nového manželství.

    Rozvedení žijící v novém manželství však i nadále patří do církve, která je povzbuzuje ke křesťanskému způsobu života a k účasti na mši svaté, i když nemohou přistoupit ke svatému přijímání. Tam, kde věřící žijící v novém manželství, žijí spolu jako přátelé, jako bratr a sestra, mohou znovu přistupovat ke svatému přijímaní.

    Plodná účast na slavení eucharistie vyžaduje splnění osobních podmínek. Nelze očekávat plodnou účast na slavení eucharistie, když se k ní přistupuje povrchně, aniž by člověk předtím zamyslel nad svým životem. K tomu vede usebrání a ztišení, alespoň chvíli před začátkem mše svaté, půst a pokud je to nutné i svátostná zpověď. Plnou účast na eucharistii má člověk tehdy, když přistoupí ke svatému přijímání. Nesmí to však vést k automatismu, jakoby samotná přítomnost v kostele znamenala právo či dokonce povinnost přistoupit ke svatému přijímání. I když není možné přijímat eucharistii, účast na mši svaté zůstává nezbytná a platná.

    Z vědomí, co vše dává eucharistie křesťanovi, vyvstává přikázání světit neděle a svátky. Život z víry je ohrožen tam, kde člověk netouží po účasti na slavení eucharistie, ve které si připomínáme velikonoční vítězství. Účastnit se nedělního bohoslužebného shromáždění spolu se všemi bratry a sestrami, s nimiž tvoříme tajemné tělo Ježíše Krista, je z jedné strany požadavek křesťanského svědomí, z druhé strany je toto svědomí společným slavením bohoslužby formováno. Ztráta smyslu po neděli jako dnu Páně, který je třeba světit, je příznakem ztráty vědomí toho, že jsme dětmi Božími. Tam, kde se člověk necítí dítětem Božím, nevnímá potřebu se s Bohem setkávat. I když již sobotní večer od prvních nešpor patří k neděli, takže je možné již v sobotu večer splnit nedělní povinnost, je nutné připomenout, že je to v prvé řadě neděle, kterou je třeba slavit, aby nakonec neskončila jako den „prázdný“, v němž zcela schází Bůh. Neděle je také dnem odpočinku od práce. Křesťané ovlivněni židovskou tradicí spatřovali ve dni Páně také den odpočinku od každodenní námahy. To má svůj důležitý význam, protože se tím relativizuje práce, která má svůj význam pouze ve vztahu k člověku a ne naopak. Práce je pro člověka a ne člověk pro práci. Takto je člověk chráněn před zotročením. Je nevyhnutelné, aby se člověk nenechal prací pohltit a aby si z ní neudělal božstvo v domnění, že v ní najde poslední smysl svého života. V den zasvěcený Bohu člověk pochopí smysl svého života i práce.

    „Chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa“ (Jan 6,51). Těmito slovy Pán odhaluje pravý smysl daru vlastního života obětovaného za všechny lidi. Odkazuje to také na jeho niterný soucit, s jakým přistupuje ke každému člověku.

    V evangeliích se často hovoří o Ježíšových citech, které choval vůči lidem, zvláště vůči hříšníkům a trpícím. Ježíš skrze hluboký lidský soucit vyjadřuje Boží plán spasit každého člověka, aby mohl dosáhnout věčného života. Každé slavení eucharistie z nás činí svědky Božího soucitu s každým člověkem. V blízkosti eucharistie se rodí služba lásky vůči bližnímu, která spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou neznám. Učím se tak hledět na druhého člověka nejen svýma očima, nýbrž očima Ježíše Krista. Prostřednictvím eucharistie Ježíš posiluje společenství mezi lidmi a zvláště vybízí ty, jejichž vztah je zatížen konfliktem, aby se co nejdříve smířili.

    Eucharistie je pokrmem pravdy, který nás podněcuje k tomu, abychom se stavěli proti situacím nedůstojným člověka, v nichž lidé umírají kvůli nedostatku potravy, z důvodu nespravedlnosti a vykořisťování. Na základě dostupných statistických údajů lze potvrdit, že téměř polovina z výdajů určených na zbrojení by byla dostačující k tomu, aby vysvobodila z pout bídy nepřeberný zástup chudých. Sbírky konané při liturgických shromážděních, které jsou určeny na zmírnění chudoby jsou tohoto neutěšeného stavu nejen připomínkou, ale jsou zároveň stále aktuální a potřebné.

    Eucharistie stojí na počátku každé formy svatosti, ke které je každý člověk povolán. Kolik svatých učinilo svůj život opravdovým díky své eucharístické zbožnosti. Svatost vždy nacházela svůj střed ve svátosti eucharistie. Proto je třeba, abychom v církvi v toto Nejsvětější tajemství skutečně věřili a s úctou ho slavili. Slavení a uctívání eucharistie umožňují, abychom se přiblížili Boží lásce tak blízko, že se s milovaným Pánem spojíme. Na začátku čtvrtého století byla křesťanská bohoslužba císařskými úřady ještě zakázaná. Někteří křesťané v severní Africe však nemohli žít bez slavení eucharistie a tak zákaz porušili. Při svém mučení prohlásili, že pro ně nebylo možné žít bez eucharistie, bez pokrmu Páně.

    Tento výtah z apoštolské exhortace má jako dobrý nástroj posloužit k tomu, aby památka Pánova umučení a Zmrtvýchvstání vedla každého věřícího ktomu, aby ze svého života učinil pravou duchovní bohoslužbu.

    Podle posynodální apoštolské exhortace SACRAMENTUM CARITATIS připravil P. Zdeněk Kubeš

    POZVÁNKA NA VÝSTAVU – PUTOVNÍ MISIJNÍ VÝSTAVA – BANGLADÉŠ

    Do téměř nejchudší země světa, ležící mezi Indií a Myanmarem nás zavede misijní výstava věnovaná Bangladéši, kterou si můžete prohlédnout v našem kostele od 1. do 16. května. Záběry pochází z misijní cesty, které se zúčastnil i arcibiskup Jan Graubncr. Můžete se těšit na rýžová políčka, život prostých lidí i pohled na bohatství víry domorodců. K dispozici bude i časopis Duha, který je celý věnovaný Bangladéši. Naleznete zde mnoho zajímavostí o této vzdálené zemi.Třeba kolik lidí zde žije a s čím si místní děti hrají. Zkuste hádat jaká zvířata zde žijí?

    POZVÁNKA NA MÁJOVOU

    VŠICHNI JSTE SRDEČNĚ ZVÁNI DO DVORKA

    na májovou pobožnost u obrázku Panny Marie Pomocnice křesťanů.

    Sraz poutníků je v sobotu 22. května 2010 v 10:00 hod. u věže kostela.
    Zajištěno je pohoštění, možná bude i překvapení.

    Zdena Bencová

    BUĎME NADĚJI SVĚTA

    Milí rodiče a děti!

    Přijměte pozvání Papežského misijního díla, královéhradecké diecéze a havlíčkobrodského vikariátu na

    5. MISIJNÍ DEN DĚTÍ

    a

    8. CELOSTÁTNÍ MISIJNÍ POUŤ
    v sobotu 29. května 2010 v Polné

    Program je na téma „svatí kněží a misionáři“. Farnosti havlíčkobrodského vikariátu si vybraly světce a připravují stanoviště, kde se děti seznámí s činností misionářů formou zábavných soutěží a her. Čekají na vás mnohá dobrodružství na různých kontinentech. „Náš farní misionář“se jmenuje sv. Jan Nepomuk Neumann, redemptorista a biskup filadelfský.

    Rodák z Prachatic prožil polovinu svého života pod vlajkou s hvězdami
    a pruhy jako americký občan. Víc se můžete dozvědět na radiu Proglas,
    kde se právě čte jeho životopis.
    Podrobný program setkání získáte z plakátů.
    Z Přibyslavi pojede autobus v 8.30 hod. z autobusového nádraží
    Těšíme se na vás!

    Velikonoční zamyšlení

    Stojíme na prahu Velikonoc. Květnou nedělí vstupujeme do Svatého týdne. Průvodem s ratolestmi, který je součástí liturgie Květné neděle, si připomínáme Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy jásající dav volal Hosana Synu Davidovu. Mnozí v něm vidí slíbeného osvoboditele Izraele. Postojem i slovy mu vyjadřují důvěru. Pak ale nastane zlom. Při bohoslužbě slova se čtou pašije. A najednou si uvědomujeme, jak jsou postoje lidí nestálé. Ti, kteří volali Hosana Synu Davidovu, nyní volají Ukřižuj. Musíme si pravdivě přiznat, že stejně jako Ježíšovi současníci i my jsme schopni přejít od Hosana k Ukřižuj. Také učedníci, kteří s Ježíšem nadšeně vstupovali do Jeruzaléma, najednou mění svůj postoj a Ježíše opouštějí. Dotýkali se Slova života, dívali se do jeho očí a přesto nic nepochopili – dokonce Ježíše opustili. Jak bychom si mohli namlouvat, že právě my, zůstaneme věrní. Ježíš pije pohár samoty, zrady a utrpení. A přece tento příběh nekončí zapečetěním hrobu, do kterého Ježíše uložili.

    Svatý týden je zarámován do dvojího Kristova triumfu. Na Květnou neděli je to triumf světský, okázalý a všem viditelný, ale zároveň pomíjivý. O týden později si připomeneme triumf druhý,nenápadný, mnohým skrytý a přesto trvalý. Děje se beze svědků a bez provolávání slávy. Pouze noc směla znát hodinu, kdy Pán vstal z hrobu. Není žádného vnějšího důkazu, který by nutil lidi této velikonoční zvěsti uvěřit. Avšak ti, kteří uvěřili, ví, že tato událost se netýká pouze Krista, ale že je rozhodující událostí v dějinách lidského rodu. A mezi těmito dvěma nedělemi se znovu otvírá příběh který je alfou i omegou naší víry. Co to znamená uvěřit velikonočnímu příběhu. Znamená to pochopit, že my sami jsme součástí tohoto příběhu. Že vyprávění o velikonočních událostech nejsou pouze historickou záležitostí, ale že mají dopad i pro náš život. To že my sami jsme součástí tohoto příběhu, je důvod, proč každý rok znovu slavíme Velikonoce. Stále a stále je třeba pohlížet na život skrze velikonoční události. Pokusme se letos vstoupit do dramatu Velikonoc se všemi osobními dramaty nebo dramaty, které se dějí kolem nás. Jedině u paty kříže v nás může víra vyzrát. Vyzrálou víru nezbytně potřebujeme, abychom dokázali přehodnotit všechno to, co děláme ze zvyku a mohli tak proměnit šeď našeho každodenního života v nádherné zjevení Božího království, které je přítomno mezi námi.

    P. Zdeněk Kubeš

    Pastorační plán na měsíc duben

    • 1.4. symbolická poslední večeře
    • 4.4. 2.4. křížová cesta a velkopáteční obřady
    • 2. – 3.4. adorace u Božího hrobu
    • 3.4. vigilie
    • 15.4. biblická hodina
    • 16.4. přednáška o nových formách duchovního života
    • 17.4. diecézní setkání ministrantů
    • 17.4. brigáda na opravu hospodářských budov
    • 18.4. setkání manželů na faře a modlitba rodičů za děti
    • 24.4. brigáda na opravu hospodářských budov
    • 29.4. biblická hodina na faře

    0 kněžství

    Kdo je kněz? – Člověk, který stojí na místě Boha. Člověk, kterému byly svěřeny všechny Boží pravomoce.

    Náš Pán říká knéžím: „Jako Otec poslal mě, tak i já posílám vás.“

    „Na nebi i na zemi mi byla dána veškerá moc, jděte tedy a učte všechny národy…“

    „Kdo vás poslouchá, mě poslouchá. Kdo vás odmítne, mne odmítne.“

    Když kněz odpouští hříchy, neříká: „Bůh ti odpouští ,“ ale říká: „uděluji ti rozhřešení.“

    Kdo ukládá eucharistii do svatostánku? – Kněz.

    Kdo přináší Vaší duši vstup do života? – Kněz.

    Kdo připravuje Vaší duši na věčnost, aby mohla předstoupit před Boha? -Kněz.

    Může vám Panna Maria nebo andělé dát rozhřešení? – Ne! ale každý kněz ano. Každý kněz je mocí Boži skutečně něco mimořádného. Po Bohu je kněz vším. Nechte farnost třeba 20 let bez kněze a lidé se začnou klanět zvířatům. Až v nebi budeme schopni pochopit radost, kterou přináší každé sloužení mše svaté.

    Kněz musí být vždy zahalen Duchem svatým, tak jako je jeho tělo zahaleno do kněžského roucha. Nikdy nemluvte o knězi špatně!

    I nám rodiče kladli na srdce, že máme kněze ctít, milovat a Pánu Bohu děkovat za ně. Učí nás a vedou na cestě za Kristem.

    Pro FL pnpravil a Emilie T. (Z knihy Svědek Boží lásky – životopis Jana Maria Vianneye.)

    KNĚZ

    Jan Filip

    Zem plná viny v bolesti se chvěje,
    na čele plá jí hříchu znamení –
    a hle, tam přival milosti se leje,
    jenž v zdroji tajemném se prameni.

    Jak Mojžíš vyved z hory vodu kdysi,
    by žízeň lidu v poušti uhasil,
    dlaň vůdce žehná, mrtvé k žití křísí
    a vede duše tam, kde čeká cíl.

    Ó, posvátné jsou čisté rety jeho,
    jež Boha s nebe na zem volají,
    když u oltáře stojí bělostného
    a svatá slova ústa šeptají.

    Bůh vyvýšil ho mocí nad anděla,
    sám do jeho se klade náručí,
    pokrmem svatým Krve Své i Těla
    všem z jeho ruky život zaručí.

    Když hřích a skvrna srdce lidské tíží,
    on slovem božským viny odpouští
    a duše šťastná k Pánu se zas blíži,
    by nezhynula v trní na poušti.

    Útěcha smutným, útočiště slabým
    a jistá pomoc srdcím zraněným,
    smíření zloby, posílaje chabým
    a v boji světa k smrti znaveným.

    K ovečce v hloží s úsměvem se sklání
    jak Pastýř dobrý, jež má stádo rád,
    s úsměvem snáší nevděk i pohrdání,
    odpustí křivdu třeba tisíckrát.

    Když svět zná hněv, on lásku má v svém zraku,
    když spílají, dlaň s žehnáním k nim vznes’
    vždy stojí pevně v bouři blesků,mraků
    jak skála v moři, pravý Kristův kněz.

    Zem plná viny v bolesti se chvěje,
    na čele plá ji hříchu znamení,
    do noci hrůzy, do tmy beznaděje
    zdroj milostí se z kněze pramení.

    To byly bály.

    Na kabelovce jsme viděli několik plesů, které byly nedávno pořádány. Pěkné byly! S vkusným předtančením v Žižkově Poli i před plesem městským. Opravdu plesové, včetně hudby. Vyprávěla jsem dětem, jak to bylo dříve.

    Od Vánoc do Masopustu bylo přece jen trochu oddechu. Když napadl sníh, bylo dobře nejen pro přírodu, protože si pole odpočívaly jako pod peřinou, ale i pro lidi. I oni si potřebovali odpočinout. Práce byla jen ta nejnutnější kolem poklizení dobytka, někdy se ještě mlátilo to, co bylo svezené ve stodole, ženy dělávaly povřísla z ručně vymlácené žitné slámy, aby byly připravené na vázání ječmene a ovsa o příštích žní. A chlapi většinou opravovali porouchané nářadí, nebo dělali březová košťata, nebo taky nic.

    Večer přicházel brzy a tak i děti se po návratu z klouzačky rády hřály u kamen. A všelicos vzbudilo jejich pozornost. I Když se to týkalo jen dospělých. Bude bál! Hasičskej. I mysliveckej a třeba taky obecní! No, musí se to stihnout do postu, jak říkali dospělí. Potom bylo vidět jednou odpoledne, jak chodí od chalupy k chalupě dva hasiči. Měli uniformy a kabelu a pěkně jim to slušelo ve svátečním. Roznášeli pozvánky a vstupenky na bál. My děti jsme byly moc rády, když tatínek vstupenky koupil. „Naši půdou do bálu,“ chlubily jsme se. Ale to říkali všichni a maminka třeba řekla, že to nemusí být jistý, že půjdou. Bylo nám to divný, proč tedy kupovali vstupenky? Tak nám tatínek vysvětlil, že hasičům se musí dát vydělat, protože jsou velice důležití. Chrání nás, kdyby náhodou hořelo. „Nikdy člověk neví, kdy je bude potřebovat. Červenej kohout se může objevit třeba v zimě. Hodně se topí a jiskra z komína zaletí do sena a je to hned. V létě zase jsou bouřky a kdo ví, kam Boží posel dopadne.“

    Nakonec naši přece jen do bálu šli a je to zvláštní, snad jsme to více prožívaly my děti. Všechno se udělalo dřív než jindy, vydrhnutá podlaha i pečený buchty, taky tatínek šel poklízet dřív a dokonce babička řekla mamince, že za ní podojí, aby se mohli brzy vypravit.

    Tak jsme byly i my brzy vykoupaný a už jsme jen z postele sledovaly, jak se maminka s tatínkem vypravují do bálu. Dodnes je vidím! Nejdříve se tatínek oholil, břitvou, a opatrně, aby se nepořezal, Teprve potom maminka donesla nažehlenou bílou košili, kravatu a vykartáčované černé šaty. Myslím, že to byly stejné, ve kterých se kdysi ženil. A na mamince jsme mohli oči nechat, jak se nám líbila. Vždyť si brala „bálové šaty,“ které jsem ve skříni tolik obdivovala. Myslím, že víc než dvoje neměla a stačily jí na všechny bály. Ach, ty naše maminky skromné. Než rodiče odešli, přikázali nám, ať koukáme spát a nezlobíme, že nám něco přinesou. A taky jo! Ráno byla na stole krabička a v ní zákusky, které se na bále prodávaly. To byla dobrota! Pak jsme dychtivě poslouchaly co maminka vyprávěla babičce. Kdo měl sólo, jak ji všichni sousedé provedli, (což tatínek musel oplácet i když nerad tancoval), s kým šli na štamprli a jak hezky hráli. Taky byla loterie a kdo vyhrál. Ale nebyli žádní sponzoři a ceny byly skromné. Vyhlášená kuchařka (která většinou pekla i na svatby) upekla dva – tři dorty, bábovku s panenkou, řezník dal párky, někdo třeba pytel brambor, králíka či párek holubů. To jsme se smáli, že to je „dar nedar,“ beztak se holubi vrátí zpátky domů. No a my jsme poslouchaly s vykulenýma očima. Nás tehdy těšilo, že se tatínek s maminkou taky bavili. A přáli jsme si, aby zase šli na každý další bál. Bály tehdy měly úroveň a důstojnost. To nebyla obyčejná tancovačka! Když jsem viděla film „Hoří má panenko,“ tak mi připadalo, že je to zesměšňování venkovských lidí. Přesto film dostal cenu.

    Marie Voralová

    Bohoslužby ve farnosti Přibyslav v měsíci dubnu 2009.

    29.3. 7:30 Za Josefa Strašila, rodiče a bratry
    30.3. 18:00 Za rodiče Flesarovy a tři syny
    31.3. 7:30
    18:00
    Za Josefa Henzla a rodiče
    VESNICE
    1.4. 18:00 Na poděkováni za dar eucharistie a svátostného kněžství
    2.4. 18:00 Velkopátečnl obřady
    3.4. 20:00 Za farnost
    4.4 8.00
    9.30
    Za Romana Podrázského a rodiče
    Za Františka a Ludmilu Hoclmanovy, oba rody a d. v oč
    5.4. 8:00
    9:30
    11:00
    Za rodiče Beranovy, vnuka Josefa a duše v očistci
    Za rod Prokešů, Hyblbauerů a Němců
    ŽIŽKOVO POLE
    6.4. 18:30 MŠE SVATÁ NENÍ
    7.4 7:30
    18:30
    MŠE SVATÁ NENÍ
    VESNICE – MŠE SVATÁ NENÍ
    8.4. 18:30 Za rodiče Křížový, syna Václava a jeho manželku
    9.4. 18:00 Za Magdalenu Krčálovou, dva manžely, jejich rody a d v o
    10.4 7:00 Za rodinu PospÍchalovu a Kubátovu
    11.4. 8:00
    9:30
    11:00
    Za rodinu Doležalovu a Josefa Landsmana
    Za rodiče Štefovy, oboje rodiče, sourozence a duše v oč.
    ŽIŽKOVO POLE
    12.4. 7:30 Za rodiče Močubovy, syna Františka a oboje rodiče
    13.4. 18:30 Za rodinu Koudelkovu
    14.4. 7:30
    18:30
    Za rodiče Halíkovy a Lupoméřických, za manžela Vladislava Halílka a vnuka
    VESNICE
    15.4. 18:30 Za rodiče Zadákovy, syna a oba rody
    16.4. 18:30 Za Vlastu a Jaroslava Mášovy, jejich rody a duše v oč.í
    17.4. 7:00 Za rodiče a syna
    18.4. 8:00
    9:30
    11:30
    Za Marii Syberovou, manžela, rodiče a sourozence
    Za farnost
    STŘÍBRNÉ HORY
    19.4. 7:30 Za rodinu Kubíčkovu
    20.4. 18:30 Za Václava Zábranu, ten rod a duše v očistci
    21.4. 7:30
    18:30
    Za rodiče Šrámkovy a syna Josefa
    VESNICE
    22.4. 18:30 Za Simonu Přibylovou a zemřelé kamarády
    23.4. 18:30 Na poděkování za 50 let společného života
    24.4. 7:00 Za pěstouna Františka, jeho rodiče a duše v očistci
    25.4. 8:00
    9:30
    18:30
    Za Antonína Doláka, rodiče a sestru
    Za Františka Bořila a duše v očistci
    Za farnost
    26.4. 7:30 Za Jaroslava Krejsku, rodiče a sourozence
    27.4. 18:30 Za Miloslava Svobodu, rodiče a bratra
    28.4. 7:30
    18:30
    Za rodiče Vellmovy, děti a rodiče z oboji strany
    VESNICE
    29.4. 18:30 Za rodiče Rázlovy a syna
    30.4. 18:30 Za Stanislava Vence a rodiče
    1.5. 7:00 Za Františka Filipa, manželku, rodiče a sourozence
    2.5. 8:00
    9:30
    11:00
    Za, oběti válečných konfliktů
    Za farnost
    ŽIŽKOVO POLE

    Změna bohoslužeb vyhrazena.

    Milí farníci,

    v měsíci březnu si připomeneme svatého Josefa, snoubence Panny Marie. Pro náš náboženský život jsou důležité vzory, kterými se můžeme inspirovat. Kromě našeho Pána Ježíše Krista a Panny Marie jsou to Boží svatí, kteří nám jsou něčím blízcí. V pátek 19. března oslavíme tesaře Josefa, který byl s Pannou Marii Ježíšovi ze všech lidí nejblíže. Josef byl zajisté vzorným příkladem k následování pro Ježíše. Josef byl člověkem stojícím oběma nohama na zemi, ale s myslí pozdviženou k Bohu. Čím tesař z Hazareia může být pro nás inspirující?

    Ježíš Kristus je Syn živého Boha, narozený z Panny Marie. Josef se prototypem věřícího člověka. Vidíme v jeho rozhodování pochybnosti, které vyplývají z toho, že to co nastává, přesahuje všechny jeho představy. Josef je odkázán na víru v Boží Slovo. Rozhodnutí je ponecháno na jeho odpovědnosti. Josef pomýšlí na to, že se diskrétně stáhne. Ale anděl ho povzbuzuje, aby Matku i Syna přijal. Tomu, který není jeho syn, má dát jméno. Ten, který není jeho syn, očekává od Josefa „ano“, aby se mohl stát jeho synem. Josef se tak stává tím, který slyší Slovo a uskutečňuje ho.

    Josef znamená: „Ať Bůh přidá!“ to je tajemné jméno každého člověka, který je konečný, ale přitom touží po nekonečnu. Je otevřený tomu, co ho přesahuje a co jediné ho může naplnit. Člověk je k touze po nekonečnu stvořen: „Stvořil si nás pro sebe, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“ (sv. Augustin).

    Josef nemá s narozením Ježíše nic společného, protože evangelista Matouš zdůrazňuje, že Panna Mana počala dítě, dříve než začala s Josefem bydlet. Josef je zde proto, aby přijal tu, která mu má předat Boží dar. Protože Josef ví, že ten dar mu nepřísluší, je v pokušení se stáhnout. Lásku si nikdo a nikdy nezaslouží. Láska za něco je „prostitucí“. Láska je vždy spojena s pokorou, s vědomím, že je nezasloužená, protože se nám v ní daruje někdo druhý.

    Josef se rozhodne Marii propustit. Činí tak tváří v tvář Božímu tajemství. Nechce ji ale přitom vystavit veřejnému pohoršení. Nicméně není se svými argumenty spokojený. V neklidném spánku přemítá. Když už člověk neví kudy kam, přichází Bůh s řešením. Josefovi se ve snu zjevil anděl Páně. Spravedlivý, který má čisté srdce, má sny Boží, které odhalují pravdu a vybízejí k její realizaci. Josef je ve snu vyzván, aby přijal dar a to v naprosté svobodě. „Neboj se…“ První slova, které člověk řekl Bohu, byla: „Bál jsem se“ (Gn 3,10). A proto „Neboj se“ jsou první slova, kterými se Pán obraci na člověka, když se mu zjevuje.

    Jako u Marie, tak i u Joseia byla pokora jeho největší ctností. Byl si vědom toho, že plní roli zástupce věčného Otce. Poroučení činí hluboce duchovní lidi pokornějšími, než poslouchání. Pokora svatého Josefa byla živena tím, že měl poroučet Ježíši. Postupně jak Ježíš dospíval, Josef ustupuje do pozadí. Zemřel dříve, než mohl zaslechnout Ježíšova kázání nebo vidět jeho zázraky.

    Základem Josefovi zbožnosti byla jako u Marie pokora. Celý jeho život byl zaměřen k dobru druhých. A v tom je jeho nadčasový odkaz. Byl vyvolen za hlavu svaté rodiny, snoubence Matky Boží, pěstouna Božího Syna a přesto se v životě choval jako Boží nástroj a sluha. Vždy tichý a spoléhající se na Boha.

    Svatý Josef je jedinečný obraz nebeského Otce. Tak se nám jeví ze stránek Písma svatého. Je to vzácný přiklad k následování a to nejen v postní době.

    P. Zdeněk Kubeš

    Pastorační plán na měsíc březen

    • 5.3. křížová cesta mužů
    • 7.3. křížová cesta
    • 11.3. biblická hodina
    • 12.3. křížová cesta dětí
      zasedání pastorační a ekonomické rady

    • 14.3. křížová cesta
    • setkání žen na faře

    • 19.3. křížová cesta ministrantů
    • 20.3. jarní úklid kostela
    • 21.3. setkání manželů na faře
      křížová cesta rodičů za děti
    • 25.3. biblická hodina
    • 26.3. křížová cesta mládeže
    • 27.3. svátost smíření pro farnost
      diecézní setkání mládeže
    • 28.3. křížová cesta
    • V souvislosti se svým odchodem z královéhradecké diecéze do arcidiecéze pražské biskup Mons. Dominika Duky prosí o modlitby za sílu a dary Ducha Svatého pro jeho nové poslání. Se stejnou naléhavostí vyzývá k modlitbám za jeho nástupce ve službě diecézního biskupa v Hradci Králové.

      P. Zdeněk Kubeš

    Dětský maškarní ples

    Na sobotní odpoledne 6. února se těšily nejen malé děti, ale i dospělí, kteří byli zvědaví na první dětský karneval na faře. Farní sál přivítal princezny, kovboje, indiány, vodníky, Karkulky a další postavy, kterým dali ožít holčičky a kluci společně s rodiči, kteří se postarali o opravdu nápadité masky. Již na chodbě na nás dýchl známý duch farních akcí provázený napečenými dobrotami, které byly již připravené na stolech a čekaly na zakousnutí. Ve vyzdobeném sále vyhrával pan Sejkora ze Žižkova Pole, který všem přítomným během celého bálu dokazoval, že zná snad všechny písničky, které se líbí dětem a na které se dobře tančí. Děti se náramně bavily, tančily, ochutnávaly připravené občerstvení a zároveň měly možnost prožít se svými kamarády pěkné odpoledne. Pan farář se celou dobu karnevalu účastnil ( i když neměl žádnou masku), pronesl zahajovací řeč a na konci losoval 5 výherců, kteří odcházeli se sladkými cenami, které věnovaly do tomboly některé maminky.

    Tímto bych ráda poděkovala všem, kdo se podílel na organizaci karnevalu, zvláště T. Durčákové a H. Vlčkové, které nápad uspořádání karnevalu na faře zrealizovaly.
    Doufám, že se letošním karnevalem založila nová masopustní tradice pro děti. Už se všichni těšíme, že se sejdeme příští rok!

    Jana Kamarádova

    Vážení farníci,

    Popeleční středou, která připadá na 17. února, vstoupíme do doby postní. Žijeme v době, která je charakteristická překotnými změnami. Žijeme uprostřed těchto změn a přitom si uvědomujeme, že svět potřebuje hlubší a trvanlivější proměnu. Proměnu, která by se týkala nás samých, našeho vnímání, smýšlení i jednání. Díky horečnému spěchu se zdá, že ve světě převládá chaos, takže dost dobře nerozumíme tomu, co se vlastně děje. Cítíme, že život v chaosu není dobrý, že k dobrému a spokojenému životu potřebujeme pořádek. Proto se někteří lidé snaží vymanit z pout chaosu tím, že dělají věci, které jim přinášejí chvilkovou úlevu a pocit uspokojení. Z takovéhoto způsobu života se dříve nebo později dostaví únava. Únava člověka paralyzuje, takže není schopen plnit své úkoly a poslání. Aby člověk mohl uspokojivě plnit své poslání, potřebuje si důkladně odpočinout. Jedinečná forma odpočinku se nachází ve ztišení.

    Postní doba je pro křesťany obdobím, kdy je vhodné pracovat na osobní obnově, abychom dokázali urovnat chaos v nás samých. Tohoto cíle nedosáhneme pouhou naší lidskou vůlí, ale musíme v sobě najít ochotu ztišit se a dovolit Bohu, aby on sám nás proměňoval a urovnával, co je v nás pokřivené a zmatené.

    Do svatopostního úsilí žehná P. Zdeněk Kubeš

    Pastorační plán na měsíc únor

    • 5.2. veřejné zasedání pastorační a ekonomické rady farnosti
    • 6.2. dětský maškarní ples
    • 11.2. biblická hodina
    • 17.2. Popeleční středa
    • 19.2. křížová cestaa
    • 21.2. setkání manželů na faře
      křížová cesta rodičů za děti
    • 25.2. biblická hodina
    • 26.2. křížová cesta
    • 28.2. křížová cesta

    DĚTSKÝ MAŠKARNÍ PLES

    pořádá

    Římskokatolická farnost Přibyslav

    V sobotu 6.2. 2010 od 14.00 do 16.00 hod.

    Místo konání: farní sál.

    Občerstvení zajištěno.

    K tanci a poslechu zahraje pan Sejkora.

    Vstupné dobrovolné.

    Tři nejlepší masky budou vyhodnoceny.

    Drazí farníci,
    s přelomem starého a nového roku bývají spojeny velké oslavy, při kterých se setkávají přátelé a přejí si vše dobré do nastávajícího nového roku. Když si přejeme, nechtějme za každou cenu velké věci. Ke krásným přáním patří i obyčejná přání. Žijme rok 2010 drobnostmi, které dny a týdny přinesou a ze kterých budeme postupně skládat náš život. Přejme si lidskost a normalitu života. Přání můžeme vyjádřit modlitbou Tomáše Mora:

    „Dej nám zdravé tělo, Pane, – a moudrost, jak s ním zacházet.
    Dej nám zdravou soudnost, Pane, – ať vidíme, co je dobré a čisté,kdekoli.
    Dej nám duši stále mladou, abychom nevzdychali a nereptali, – abychom nebrali příliš vážně své pošetilé malé „já“.
    Prosíme tě, Pane, daruj nám humor a milost porozumět vtipu, – ať máme radost ze života a radost umíme druhým dát….“

    Do nového roku nás vyprovázejí slova Lukášova evangelia. Lukáš, který ve svém podání vychází z toho, jak Maria o všech událostech rozvažovala a uchovávala je ve svém srdci, nám umožňuje rozpoznat lidskou blízkost, mateřskou něhu a srdečnost Panny Marie. Nový rok začínáme s Pannou Marií, která je Boží Matkou a zároveň i naší Matkou. Celé generace našich předků s velkou láskou lnuly k Panně Marii, o čemž svědčí velký počet chrámů zasvěcených Panně Marii. Ve vztahu k Panně Marii nemá jít o sentimentální zbožnost, ale o vztah k té, která svou živou víru projevovala v každodenním životě. Od Panny Marie se máme učit rozjímat o Božím slově a uchovávat je ve svém srdci. Platí zvlášť v současném světě, ze kterého se vytrácí vztah, protože se vše automatizuje a racionalizuje, takže se člověk stává zákazníkem nebo klientem, který vše obdrží po předložení platební karty.

    Se začátkem nového roku je spjato ohlédnutí za uplynulým rokem a jeho krátká rekapitulace.

    • V roce 2009 přijalo křest 25 dětí. Je to o 6 křtů méně než v předcházejícím roce.
    • Oproti pokřtěným je zde počet církevních pohřbů. Těch bylo v tomto roce 34. Je zde nárůst o 14 pohřbů. Poprvé za dobu svého působení v přibyslavské farnosti musím se smutkem konstatovat, že počet pohřbů převýšil počet křtů. Začínám tak více rozumět významu slov, která hovoří o tom, že v některých farnostech kněz už pouze pohřbívá.
    • Svátost pomazání nemocných přijalo 58 osob, což je o 3 méně než v roce 2008. Na tomto místě vás povzbuzuji k tomu, abyste se nebáli zavolat k nemocným kněze, zvláště než jdou do nemocnice.
    • Církevní sňatek v našem kostele uzavřelo 11 párů snoubenců. Počet sňatků narostl ve srovnání s uplynulým rokem o 7.
    • První svaté přijímání přijalo 14 dětí. Oproti roku 2008 je zde pokles o 6 prvokomunikantů. Toto číslo dokládá, že v některých případech jsou sliby rodičů, které dávají při udělování křtu, nepravdivé.
    • Svátost biřmování, která byla ve farnosti udělována po pěti letech, přijalo 55 biřmovanců. V roce 2004 přijalo svátost biřmování 53 biřmovanců.
    • Z větších investičních akcí byla dokončena oprava ohradní zdi kolem areálu fary a z části byl vydlážděn vjezd do areálu fary. Zpráva o hospodaření farnosti bude zveřejněna v měsíci lednu.

    Závěrem vám, vážení farníci, děkuji za vše dobré, co jste během uplynulého roku pro farnost vykonali.

    • Děkuji panu kaplanovi, otci Pavlovi, jako svému nejbližšímu spolupracovníkovi, za pomoc při duchovní správě farností.
    • Děkuji členům Pastorační a Ekonomické rady farnosti za jejich pomoc v ekonomických záležitostech a při pastoraci farnosti.
    • Panu kostelníkovi, ministrantům za jejich službu u oltáře.
    • Poděkování patří také varhaníkům za jejich obětavou službu, chrámovému sboru a skupině Cum Laude.
    • Děkují animátorům, kteří vedli skupiny dětí a mládeže.
    • Děkuji všem dobrovolníkům, kteří pomáhali při údržbě, opravě,výzdobě, úklidu kostela a fary.
    • Děkuji všem dárcům, kteří věnovali finanční nebo hmotné prostředky farnosti.

    Využívám této příležitosti, abych se omluvil všem, kterým jsem svým slovem nebo jednáním ublížil či je poškodil. Prosím Pána Boha i vás za odpuštění.

    Do nového roku vstupujeme s Marií, Josefem, pastýři, s mudrci a řadou nesčetných a nepatrných ctitelů novorozeného dítěte, kteří v průběhu věků přijali tajemství vtěleného Božího Slova. Dovolme tomu, který se stal člověkem, aby zazářil v našich srdcích, rozzářil a rozehřál naše domovy, přinesl klid a naději do našeho města i do celého světa. To je mé přání vám do nového roku. Přání, které se stává pokornou a důvěřivou modlitbou k Dítěti Ježíši, aby jeho světlo zažehnalo každou temnotu z vašich životů a naplnilo vás láskou a pokojem. Bůh, který v Kristu rozzářil tvář svého milosrdenství, kéž vás nasytí svým štěstím a učiní vás posly své dobroty. Šťastný nový rok vám všem!

    P. Z. Kubeš

    Pastorační plán na měsíc leden

    • 9.1. Tříkrálová sbírka
    • 10.1. setkání žen na faře
    • 14.1. biblická hodina
    • 17.1. setkání manželů na faře
    • 23.1. 3. benefiční farní ples
    • 24.1. ekumenická bohoslužba
    • 30.1. duchovní obnova pro farnost

    Vůně zimy

    Voní taky zima? Jaro, léto, podzim – ty voní. Jsou přece plné probouzení přírody, kvetení, zrání. Ale zima? Dříve výstižně nazývaná „Morana,“ ta už té vůně asi moc nevydává. On ty venkovní vůně buď mráz zaková ledovým kladívkem, nebo jě sníh zasype bílou peřinou. Zkusme však přece zalovit ve vzpomínkách na dětství a to by v tom byl čert, abychom si něco nevybavili.

    Když jsme se takhle k večeru vraceli z klouzačky, z každé chalupy stoupal kouř. Topilo se většinou dřevem a bylo-li jasno, stoupal pěkné vzhůru a voněl večerem. Už jsme se těšili do teplé seknice a rádi jsme svlíkli promrzlé boty a rukavice. Babička nalila z kamnovce do lavoru teplou vodu, abychom si vyhřáli nohy a už jsme se ohlíželi po jídle. A jak nám voněla na plotně bramboračka s houbami, nebo kafe a topinky. A jak nám chutnalo! Když pak dědiček přinesl z půdy jablíčka, rozložil je na pekáč a dal píct do trouby, to bylo za chvíli vůně. Posypané skořicovým cukrem, co se tomu vyrovná? Nebo jak voní v zimě chlív. Skutečné voní !! Alespoň ve vzpomínkách. Když v zimě tatínek krmil a my šly za ním, rychle jsme musely zavřít dveře, aby na dobytek nešel mráz. To se hned úplné „zahulilo“ v chlívě párou. Ale bylo tam teplicko, voněla řezanka, seno i otruby. Sláma na podestlání byla jako zlatá a taky voněla. Líhaly na ní kočky, které čekaly, až přijde maminka dojit a hned jim do misky naleje čerstvé mlíko. A taky voňavé. Nekrmilo se žádnou slláží, z ničeho nebyla cítit nepříjemná kyselina. Ani z toho hnoje!

    V létě jsme trhaly lipový i bezový květ a babička jej sušila na čaj. V zimě jsme jiný nepily. Slazený medem. Pouze tatínkovi a dédíčkovi se občas „vylepšil“ rumem, aby se zahřáli ještě víc. Měli „privilegia“ s rumovou vůní. A což vůně Vánoc, kterou má pouze tohle jediné období. Nejkrásnější vůně z celého roku a patří jenom zimě!

    Co by to bylo za zimu, kdyby v ní chyběla vůně zabijaček? Ta kdysi také patřila jenom paní Zimě. Kdo by tenkrát zabíjel v létě? Za prvé na to nebyl čas a za druhé nebyly žádné mrazáky. Takže nejprve nastala doba, kdy se pekla buchta do jitrnic, vařily se kroupy, loupal se česnek a cibule, pekly se bábovky a buchty (protože řezník je jedl rači než maso), aby byly k tomu čaji s rumem. Všechno muselo být připravené na den „D“. Pak už voněly polívky, ovar, jitrnice, jelita, škvarky a nakonec uzené. Kdo by odolal? A já bláhová myslela, že zima žádné vůně neměla. Tehdy přece všechno tak vonělo! Bylo to naše dětství, kde byla laskavá maminka a přísný tatínek (nebo obráceně), babička se svou širokou zástěrou i srdcem a dědiček, který by pro vnoučata snesl modré z nebe.

    Jsou čtyři roční období. Prolínají se často jedno do druhého, ale přesto má každé svůj typický ráz, krásu a odlišnost. Kdo je vnímavý, pozná, že Stvořitel moudře myslel na všechno.

    Marie Voralová

    Nový rok

    Jaký bude ten nový rok, do kterého jsme právě vstoupili, to nevíme. Ale vždy jej začínáme s důvěrou, že bude jistě lepší a úspěšnější, než ten minulý. Taková už je lidská povaha, že stále touží po lepším, po více štěstí. Projevem těchto tužeb jsou novoroční blahopřání, které svým přátelům projevujeme mnoha způsoby. Naši předkové si právali: Štěstí, zdraví, pokoj svatý a Boží požehnání.

    Po probdělé silvestrovské noci bylo jistě hodné těch, kteří Nový rok prospali. Křesťané by mezi ně patřit neměli. Je potěšující, že každým rokem přibývá těch, kdo o půlnoci na přelomu obou roků místo zábavy, televize nebo alkoholu dávají přednost modlitbě ve snaze, aby první vteřiny a minuty roku patřily Tomu, kdo nám je dává, od Něhož všechno pochází a k Němuž má všechno směřovat.

    Pán Ježíš často říkal: „Pokoj vám!“ Ta slova ať platí zvláště v celém novém roce nám všem. Ať všichni rozvadění se usmíří. Pokoj vám. Ať se naše města a vesničky promění v klidné oázy štěstí a radosti z požehnané práce. Ať naše měs¬ta a vesničky zní pokojnou a ra¬dostnou písní, aby se i celá naše země stala natrvalo zemí míru mezi všemi národy světa. Nejživější a stálá vzpomínka z dětství je vzpomínka na ma¬minku. Maminka je zdrojem bezpečí a lásky. Na Nový rok byl svátek Matky Boží Panny Marie a my všichni jsme jejími dětmi. Proto se všichni cítíme pod její ochranou v bezpečí a všichni pociťujeme její lásku. Co nám nový rok přinese, nevíme. Ale v každém případě bychom si měli najít dostatek času ktomu, abychom posvěcovali svůj život křesťanskou vírou a láskou. Svatý apoštol Pavel napsal: „Vím, že těm, kteří milují Boha, všechno pomáhá k dobrému. A je-li s námi Bůh, kdo proti nám?“

    Podle K.Filipa upravil Vladimír Janáček

    Bohoslužby ve farnosti Přibyslav v měsíci dubnu 2009.

    4.1. 7:30 Za rod Fišarů, Půžů a Palečků
    5.1 18:00 Za rod Mrňků, Zapletalů a Tománků
    6.1. 8:00
    18:00
    7.1. 18:00 Za rodinu Peřinovu a Bohuslava Solničku
    8.1. 18:00 Za + Emila Zicha, syna Miroslava a duše v očistci
    9.1. 7.00 Za Jiřiinu Šenkýřovu a její rodinu
    10.1 8:00
    9:30
    18:00
    Za Milušku Urbanovou a oboje rodiče
    Na poděkováni za 80 let života
    Za farnost
    11.1. 7:30 Za rod Sobotků a Roseckých
    12.1. 18:00
    13.1. 7:30
    18:00
    VESNICE
    14.1. 18:00
    15.1. 18:00 Za + rodiče Fišarovy a Slámový
    16.1. 7:00 Za + rodiče Kamarádovy, Wasserbauerovy a oboje rody
    17.1. 8:00
    9:30
    11:00
    Za farnost
    Za + Jana Tonara a rodiče
    STŘÍBRNĚ HORY
    18.1. 7:30  
    19.1. 18:00 Za + rodiče Kárnlkovy, rody z obou stran a duše v očistci
    20.1. 7:30
    18:00
    Za + Jindřicha Martinka
    VESNICE
    21.1. 18:00 Za + Jana a Marii Pometlovy, syny Karla a Jana a duše v oč
    22.1 18:00 Za + Annu a Josefa Vlčkovy
    23.1. 7:00 Za + P. Karla Filipa, rodiče, sourozence a duše v očistci
    24.1 8:00
    9:30
    18:00
    Za + Václava Matějíčka
    Za + manžele Strašilovy a jejich tři syny
    EKUMENICKÁ BOHOSLUŽBA
    25.1. 7:30 Za farnost
    26.1. 18:00 Mše svatá nebude
    27.1. 7:30
    18:00
    VESNICE – Mše svatá nebude
    28.1. 18:00 Mše svatá nebude
    29.1. 18:00 Za + Františka Šímu a rodiče
    30.1. 16:30 Na poděkováni za prokázaná dobrodiní s prosbou
    31.1. 8:00
    9:30
    18:00
    Za + Zdeňka Hrubého, rodiče, sourozence a celý rod
    Za + rodiče Bořilovy, Lehrlovy, jejich syny a vnuka Lukáše
    Za farnost

    Změna bohoslužeb vyhrazena.

    Drazí farníci,

    na první neděli adventní tradičně žehnáme adventní věnce. Věnec je znamením vítězství a odměny – vkládá se na hlavy vítězů. Křesťanství dalo věnci ještě jiné významy. Věnec se stal znamením oslavy přicházejícího Pána a znamením, že náš život v Ježíši Kristu dojde svého naplnění.

    Na adventním věnci jsou čtyři svíce, které symbolizují čtyři adventní neděle. Čtyřka má také svou symboliku: čtyři jsou živly (země, voda, vzduch a oheň) a čtyři jsou světové strany. Když na kruhovém věnci planou čtyři svíce dostává se do souladu vše, co je ve světě v protikladu (země – vzduch, oheň – voda). V přicházejícím Pánu se vše sjednocuje.

    Zelené ratolesti na našem adventním věnci jsou pro nás se začínající zimou znamením naděje. Přesto jsme mnohdy zoufalí a nedokážeme z naděje žít.

    Svíce na adventním věnci jsou znamením přicházejícího Pána Ježíše, který o sobě prohlásil, že je světlo světa. Připomínají nám, že jsme na cestě k pravému světlu a zároveň na cestu svítí. I my máme být světélky, které ukazují druhým lidem správný směr.

    Náš věnec symbolizuje smíření a jednotu. Zaměřme naše adventní snažení třeba tímto směrem. Usilujme o to, abychom byli pravými tvůrci pokoje a smíření.

    Všemohoucí Bože, požehnej nám a veď nás cestou adventního snažení.

    P. Zdeněk Kubeš

    Pastorační plán na měsíc prosinec

    • 3.12. biblická hodina
    • 5.12. Mikulášská mše svatá
    • 6.12. setkání žen na faře
    • 13.12. zápis intencí na 1. pololetí roku 2010
      13.12. setkání manželů na faře na faře
    • 17.12. biblická hodina
    • 19.12. mše svatá v pečovatelském domě
      svátost smíření pro farnost
    • 20.12. večeře s mládeží
    • 25.12. dětské vánoční představení
    • 26.12. zpívání koled v kostele
    • 27.12. žehnání vína
    • 27.12. vánoční hokejový turnaj
    • 31.12. děkovná mše sv. a oslava konce roku na faře

    Jeden dárek navíc

    Začíná doba adventní – čas zvláštní přípravy na vánoční radost. Vánoce jsou ale úzce spojeny s chudobou a tak i naše přípravy musí mít s chudými něco společného, aby naše vánoční radost byla tou pravou, kterou nám připravil náš Bůh – Otec. Všichni jsme povoláni k lásce, abychom se dělili o to, co jsme od Boha zadarmo dostali a také dovedli přijímat lásku od ostatních.

    Proto i u nás v kostele, v bočním křídle, bude celý advent připravena pokladnička, kam mohou děti i dospělí přispět na dárky a chléb pro chudé. Může to byt i hodnota toho, co si v adventu dokážeme odříci. Děti mohou vymyslet dárek, který by těmto dětem udělal radost. Dárek namalovat na obrázek a spolu s našetřenými penězi přinést do kostela. Vaší dobrotě a fantazii se meze nekladou.

    Vy jste světlo světa. Mt 5, 14

    Marie P.

    Vánočni přiběh

    Malý chlapec zaťukal na okno, ve kterém se svítilo. Otevřela mu mladá žena: „Co chceš?“ „Budu mít narozeniny, přišel jsem vás pozvat na oslavu.“ „Promiň, ale máme moc práce. Budou Vánoce a já nevím, kam dřív skočit,“ zněla odpověď.

    Chlapec šel dál a zazvonil u sousedního domu. Na jeho pozvání uslyšel strohou odpověď: „Kdo jsi? Vůbec tě neznám. Oslava? Musím koupit spoustu dárků k Vánocům, nemám čas na nějaké oslavy.“

    Ani v dalších domech se mu nevedlo jinak. Všude měli spoustu práce a starostí, nikdo neměl čas se zastavit.

    „Škola! Tam jsou děti a ty jisté rády přijdou,“ napadlo chlapce. Zašel tedy do školy. Děti zrovna nacvičovaly koledy. „Nám, nám, narodil se!“ neslo se chodbou a chlapec se potěšené usmál. „Oslava narozenin? To zní zajímavé. A bude tam taky diskotéka? A hodně jídla a pití?“ Děti se předháněly v otázkách. „No…, to zrovna ne,“ zašeptal chlapec. ,A co tam teda bude?“ vyhrkla udiveně jedna slečna. „Bude tam ticho, krásný zpěv a já. Budeme spolu a bude nám dobře. Můžeme si povídat o všem, o čem budete chtít. Vždyť to budou mé narozeniny. Bude to hezké, uvidíte.“ Děti se daly do smíchu: „Takovou oslavu si nech.“ A pokračovaly v nacvičování koled./p>

    Chlapec šel se svěšenou hlavou pryč. Ještě zaslechl jednu učitelku, jak si stěžuje druhé: „Já bych ty Vánoce zrušila. Vůbec nestíhám uklízet a péct, teď ještě ty nácviky s dětmi, doma nervy s manželem …“

    Malému chlapci vyhrkly slzy. „Tak oni by Vánoce zrušili. Chtěli by zrušit moje narozeniny. A já se na ně vždycky tak těším. Mám pro lidi připraveno tolik obdarování, ale oni o ně nestojí.“

    Smutně došel až k malé zasněžené chaloupce. „Tak ses opět vrátil s nepořízenou, Ježíši?“ uvítala jej stařenka. „Nic si z toho nedělej, tak budeme opět slavit spolu jen my dva. Oni ať si slaví ty „své“ Vánoce…“

    „Je mi lidí moc líto. Honí se a při tom se těší, až budou svátky pryč. Kdyby přijali mé pozvání, stačilo by tak málo…“ „To jsou lidé. Chtějí si vše dělat po svém. Dělají si život složitý, musí mít ve všem jasno, a přitom jim nedochází ani to základní – že bez tebe se pachtí marně.“

    Přiblížil se konec roku a s ním i období adventu, tedy příprava na Oslavu. Zkus se zamyslet, co pro Tebe znamenají Vánoce. Co budeš slavit Ty?

    Přeji všem krásný zbytek roku.

    autor neznámý

    Listopad bohatý na duchovní dary

    V pondělí 2. listopadu, po mši svaté za zemřelé v kostele, se konala na hřbitově pobožnost za všechny duše našich zemřelých. Sešli jsme se s knězem ve velikém počtu a snažili se získat plnomocné odpustky pro duše v očistci.

    V pátek 6. listopadu jsme si ve farním sále, při promítání diapozitivů, oživili a připomněli krásná místa při farní pouti po Itálii. Tuto besedu připravil pan Miloš Půža a pan Petr Málek. Všichni jim ještě jednou děkujeme.

    V sobotu 7. listopadu jsme z rukou našich kněží přijali svátost pomazání nemocných. Každým rokem přistupuje k této svátosti několik desítek věřících a pan farář nám vždy připomíná a vysvětluje význam a sílu této svátosti. Je však veliká škoda, že nepřistoupí všichni, kdo by mohli tuto svátost přijmout. Zvláště my, v pokročilém věku, jsme svědky toho, že Pán volá i mladé lidi a to by nás mělo přesvědčit, že člověk nezná dne ani hodiny. Bláhová jsou slova některých farníků: „Ještě mám čas, zatím se necítím ani starý ani nemocný.“ Když si člověk ve chvíli, kdy kněz maže naše ruce a čelo posvěceným olejem, může plně uvědomit sílu této svátosti, že nám Pán v této chvíli dává sílu, odpouští hříchy a v mnoha případech uzdravuje tělesné neduhy, ale hlavně posvěcuje naši duši a připravuje ji na setkání s ním, vhrknou mi slzy do očí a říkám si: „Pane, až budu jednou umírat, dopřej mi, aby to bylo po přijetí této svátosti.“ Velice hezkým a přátelským zakončením bylo pozvání ke stolu na faru, kde bylo připraveno občerstvení. Z celého srdce děkujeme za udílení této svátosti.

    V pátek 21. listopadu se uskutečnila duchovní obnova mládeže, kterou vedl host P. Tomáš Hofman s naším kaplanem P. Sandtnerem.

    Emilie T.

    Vánoční modlitba

    Drahý pane,
    v tomto čase dávání a příjímání přehlédnu snadno dary,
    které mně dáváš Ty.
    Děkuji Ti za místo, kde mohu bydlet, za oděv,
    jídlo a všechny dobré věci, které mi denně opatřuješ.
    Děkuji za lidi, které jsi postavil do mého života,
    kteří znají mé nedostatky, ale stále mne milují.
    Děkuji Ti, že zůstáváš se mnou v nesnázích života
    a táhneš mne blíž k sobě.
    Děkuji za pokoj, který dáváš jedině Ty.
    Nejvíc ze všeho Ti děkuji, Pane, za to, že ses narodil
    pro mou záchranu.
    Děkuji Ti, že moje budoucnost je v Tvých rukou.
    Děkuji Ti, že jsi nadějí pro každého.

    Drazí farníci,

    slavností Všech svatých a následně Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé vstupujeme do měsíce listopadu. V období od 1. listopadu do 8. listopadu je možné získat plnomocné odpustky pro duše v očistci při splnění těchto podmínek.

    Odpustky pro duše v očistci

    Základní podmínky pro získání odpustků pro duše v očistci jsou:

    stav posvěcující milosti alespoň na konci předepsaných skutků;

    všeobecný úmysl získat odpustky;

    vykonání předepsaných skutků.

    Prvního listopadu odpoledne a druhého listopadu po celý den je možno získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za předpokladu vykonání předepsaných skutků:

    1. při návštěvě kostela se pomodlit Modlitbu Páně a Vyznání víry;

    2. sv. zpověď (nemusí být ten den);

    3. sv. přijímání;

    4. modlitba na úmysl Svatého otce;

    5. vyloučení sebemenšího zalíbení v hříchu.

    Od 1. do 8. listopadu je možno získat denně plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za těchto podmínek:

    1. sv. zpověď;

    2. sv. přijímání;

    3. modlitba na úmysl Svatého otce;

    4. při návštěvě hřbitova modlitba za zemřelé.

    V pondělí 2. listopadu v 18.00 hod. společně vykonáme pobožnost na hřbitově, při které se pomodlíme za naše drahé zemřelé.

    P. Zdeněk Kubeš

    Pastorační plán na měsíc listopad

    • 2.11. v 18.00 hod. pobožnost na hřbitově
    • 6.11. v 19.00 hod. povídání o farní pouti do Itálie
    • 7.11. společné udílení svátostí pomazáni nemocných
    • 8.11. setkání žen na faře
    • 15.11. setkání manželů na faře
    • 19.11. biblická hodina na faře
    • 20.11. pracovní zasedání pastorační a ekonomické rady farnosti
    • 21.11. duchovní obnova mládeže
    • 28. – 29.11. výstava betlému na faře
    • 29.11. fórum mládeže – poradní setkání na téma vánočního setkání
    • 29.11. fotbalový turnaj pro žáky ZŠ

    RADOSTNÝ SVÁTEK FARNOSTI

    V neděli 11. října udělil otec biskup Mons. Dominik Duka 54 čekatelům v Přibyslavi svátost biřmování, na kterou se připravovali několik měsíců. Pro naší farnost to byla radostná událost a velké Boží požehnání.

    V pondělí po mši svaté při krátkém setkání na faře jsme si zavzpomínali na návštěvu Svatého otce, na silné zážitky z přímého setkání i ze sledování celého průběhu návštěvy v televizi. Bylo to veliké vyznamenání, které se dostalo naší malé zemi uprostřed Evropy. Ve světle vzpomínek z jeho návštěvy se umocňují krásné dojmy plné radosti, že v dnešní době 54 mladých lidí v naší farnosti s radostí přijímá dary Ducha svatého a sílu žít podle evangelia. Bylo radostí slyšet vyznání dospělé ženy, která se netajila vděčností za to, že mohla tuto svátost přijmout, ale také že mohla chodit na přípravu, kde načerpala nové poznatky a více si mohla osvojit a prohloubit učení Církve svaté o této svátosti.

    Také mi ale utkvěla v paměti slova otce biskupa, že bankroty a ekonomické potíže nejsou tím největším neštěstím pro lidstvo, ale bankroty v morálním životě a jednání lidí.

    Nejen pro otce biskupa byly připraveny malé dárky a květiny. Pěkným gestem bylo, když dvojice mladých lidí dala kytici květů našemu panu faráři s poděkováním za velikou práci a mnoho trpělivosti při přípravě biřmovanců. Zaplať Pán Bůh za všechnu námahu.

    Emilie T.

    NADĚJE PRO SPÁSU DĚTÍ, KTERÉ UMÍRAJÍ NEPOKŘTĚNÉ

    Z bolestivé zkušenosti řady rodičů plyne, jak palčivá je otázka po tom, v jakém stavu se nacházejí dětí, které umírají před porodem, během porodu nebo záměrně vyvolaným potratem, prostě dětí, které zemřely, aniž přijaly křest. Z tohoto důvodu jsem zaměřil pozornost na toto těma a v následujícím příspěvku nabízím shrnutí práce mezinárodni teologické komise, která se situaci dětí, které umírají nepokřtěné, věnovala.

    Mezinárodni teologická komise přistoupila k tématu dětí, které umírají nepokřtěné v epoše, která se vyznačuje vzrůstajícím počtem nepokřtěných dětí. V dané situaci vyvstávali otázky po možnosti spásy také pro tyto děti. Církev v této situaci přemýšlí o údělu všech lidí, zvláště těch nejslabších, a to jsou především ti, kteří ještě nedosáhli užívání rozumu.

    Tradiční nauka církve hovořila o limbu, který byl pojímán jako stav, v němž duše dětí, které umírají nepokřtěné, z důvodu prvotního hříchu nezasluhují odměnu blaženého patření na Boha, netrpí však žádnými tresty, neboť se nedopustily osobních hříchů. Tato teorie se nikdy nestala neměnitelným dogmatem, i když byla častokrát zmiňována. Jedná se tedy o možnou teologickou teorii.

    Zdá se však, že Duch svatý v současném historickém okamžiku přivádí církev k novému promýšlení tohoto choulostivého tématu. Zvláště v současné době mnoho lidí bojuje s pokušením zoufalství. Krize naděje v současném světě církev vede k prohlubováni naděje, která má své kořeny v Božím slově. V Kristu se nám zjevuje nezměrné Boží milosrdenství, díky kterému se učíme Bohu důvěřovat.

    Lidé se všude pohoršují nad utrpením dětí. V tomto kontextu se církev pochopitelně opět vrací k reflexi různých novozákonních textů, které hovoří o Ježíšově lásce k dětem: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království“ (Mt 19,14); „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá“ (Mk 9,37). Možná se skutečně jedná o okamžik připravený Prozřetelností k tomu, aby došlo k novému promýšlení dané věci.

    Současna církev odpovídá na znameni doby obnovenou naději, což plati o světě obecně, ale také specificky o dětech, které umírají bez křtu. Křesťané stále zakoušejí Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, což si připomínají zvláště v liturgii. Zakoušejí také nekonečné milosrdenství Boží. To vše posiluje naši naději. To, co víme o Bohu, o Kristu a o cirkvi, nám dává oprávněný důvod doufat ve spásu nepokřtěných dětí.

    Druhý vatikánský koncil učí, že Bůh neodpírá pomoc nezbytnou ke spáse těm, kdo nemají vlastní vinu na tom, že ještě nedospěli k výslovnému poznání Boha, a s pomocí milosti usilují o spravedlivý způsob života. Bůh osvěcuje každého člověka, aby nakonec mohl dosáhnout života (srov. Lumen gentium, č.16).

    Tato slova se přímo vztahují na ty, kdo dosáhli věku užívání rozumu a kdo činí odpovědná rozhodnutí, neznamená to však, že se nevztahují také na děti. „Kristus zemřel za všechny, a protože poslední povoláni člověka je ve skutečnosti jedno, totiž božské, musíme být také přesvědčení, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství“ (Gaudium et spes, č.22).

    Platí, že Boží moc není omezena na svátosti. Bůh může účinek svátosti udělit i bez svátosti. Bůh tudíž může udělit milost, kterou jinak získáváme skrze křest, i bez křtu, tj. bez vykonání svátostného znamení. Co je však podmínkou uděleni milosti, to je Kristova oběť na kříži.

    Situaci malých dětí věnoval zvláštní pozornost papež Inocenc III.: „Není myslitelné, že jsou zatraceny všechny malé děti, jichž každý den tolik umírá, aniž by milosrdný Bůh, který nechce, aby někdo zahynul, obstaral také pro ně nějaký prostředek spásy. Rozlišujeme dvojí hřích: prvotní a osobní. Prvotní hřích je člověku připočten bez jeho souhlasu, zatímco osobni hřích je spáchán se souhlasem svobodné vůle. Prvotní hřích, který je člověku započten bez jeho souhlasu, je také bez jeho souhlasu odstraněn svátostným křtem. Můžeme se však zcela oprávněné tázat, jestli Bůh nenabízí nějaký prostředek spásy také pro ty dětí, které umírají bez křtu, případně se můžeme tázat, jak si tento prostředek spásy máme představit? Řešení se nabízejí takováto:

    1. Obecně můžeme usuzovat na to, že v oněch dětech, které trpí a umírají, je určitá podobnost s Kristem, s jeho smrtí, tedy účastí na Kristově utrpení, které člověku zajistilo spásu. Tyto děti mají účast na Kristově utrpení. Proč by nemohly mít účast i na Kristově vzkříšení?

    2. Některé trpící a umírající děti jsou oběťmi násilí. V jejich případě je možné vnímat určitou podobnost se Svatými neviňátky, které byly pro Krista povražděny. Svatá neviňátka trpěla a zemřela pro Krista, i když nevědomě. Jejich vrazi byli vedeni sobeckým úmyslem zahubit dítě Ježíše. Také život dnešních dětí, které jsou v mateřském lůně, je často v ohrožení kvůli sobectví jiných osob. V tomto případě se nenarozené děti ocitají v podobné situaci, v jaké se ocitla Svatá neviňátka. Nemohou být tedy i tyto děti svaté?

    Je také možné, že Bůh prostě a jednoduše působí a dává nepokřtěným dar spásy podobný tomu, který dostávají svátostným způsobem pokřtěné dětí. Tento případ je možné přirovnat k nezaslouženému daru, jejž udělil Bůh Marii v okamžiku neposkvrněného početí. V něm jí Bůh daroval milost dříve, než ji Kristus svým životem získal.

    3. Svatý Pavel učí, že nevěřící manželský partner je prostřednictvím svého křesťanského manžela posvěcen a že také jejich děti jsou „svaté“ („Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté!“ 1Kor 7,14). Takovýmto způsobem se osvětluje skutečnost, že svatost se rozlévá i na lidi, kteří se nacházejí mimo viditelné hranice církve, a to prostřednictvím mezilidských svazků. V případě, který popisuje Pavel, se jedná o rodinná pouta mezi manželkou a manželem a mezi rodiči a jejich dětmi. Svatý Pavel má za to, že manželský partner a potomek věřícího křesťana mají díky rodinnému svazku určitý styčný bod s církví a se spásou. Pavlova slova nedávají záruku spásy pro nevěřícího manželského partnera nebo pro nepokřtěné potomky, nicméně skýtají naději ve spásu těchto lidí.

    4. Velké milosrdenství Boha, který „chce, aby se všichni lidi zachránili“ (1 Tim 2,4), a Ježíšova něha k dětem „nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14), nám dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro dětí, které zemřely bez křtu.

    5. Ježíš učil: „Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5). Z toho je zřejmé, že svátostný křest je nezbytný. Na jiném místě Ježíš říká: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). Z toho vyplývá nezbytnost eucharistie, která je se křtem úzce spjata. Nicméně nemůžeme z textu tvrdit, že ten, kdo nepřijal svátost eucharistie, nemůže dojít spasení. Závěr je takový, že nikdo není spasen bez nějakého vztahu ke křtu a k eucharistii, tedy k církvi, která spravuje svátosti.

    Dospěli jsme k závěru, že je mnoho důvodů pro to, abychom mohli doufat, že děti, které umírají bez křtu, budou spaseny a budou se moci těšit z blaženého patření na Boha.

    Připravil P. Zdeněk Kubeš

    ODPOČÍVEJTE V POKOJI

    Jeden francouzský spisovatel vypravuje o lékaři, který se domníval, že má málo pacientů a proto přemýšlel, jak by se u lidí něčím proslavil, aby ho více vyhledávali. Bylo před dušičkami. Hroby na hřbitově byly ozdobeny květinami a světly a tak dostal zvláštní nápad. V týdnu před dušičkami prohlásil, že dokáže vzkřísit jednoho člověka z mrtvých. Jednoho z těch, kteří byli na hřbitově pochováni. Jeho slova samozřejmě vzbudila velký rozruch a ve stanovený den se celá obec shromáždila na hřbitově. Poslední přišel onen lékař. Všichni dychtivě čekali, co se bude dít a lékař řekl: „Slíbil jsem vám, že vzkřísím jednoho z pohřbených lidí k životu. Nuže, koho chcete abych vzkřísil?“ Mezi přítomnými zavládlo ticho. Lékař tedy pokračoval: „Nikdo nic neříkáte? Nuže, vzkřísím třeba toto děťátko z hrobečku hned na kraji hřbitova. Tenkrát jste při jeho pohřbu tolik nad ním naříkali.“ Tu se najednou ozval hlas ženy: „Pane doktore, prosím vás, ne! Já už čekám druhé dítě, jak bych se mohla starat o obé najednou. Když už je v hrobečku, nechte ho tam spinkat.“

    „Nuže“, řekl lékař, „tak vzkřísím toho mladého jinocha, co měl nedávno pohřeb. Tolik lidi bylo na pohřbu a všichni ho oplakávali.“ Najednou se ale ozvala dívka: Prosím vás, pane doktore, ne. Nechte mého bratra spát. Víte, já mám známost a budu mít brzo svatbu a dostanu věno, které by jinak dostal bratr. Kdybyste ho vzkřísil, nedostala bych nic a bylo by po svatbě.“ „Tak co když vzkřísím toho stařečka nebo stařenku tady v tomto hrobě?“ ptá se lékař. Tu se ale ozval hospodář: „Pane doktore, Jen to né! Vždyť my se sami už chystáme na výměnek. Kam bychom šil, kdyby byl výměnek obsazený. Víte, oni se již v životě hodně napracoval a natrpěli, už si opravdu zaslouží ten klidný spánek na věčnosti. Nechte je v hrobě klidně spát.“

    Lékař tedy pokračoval: „Vzkřísím vám tedy vašeho starostu obce. Byl tak dlouho vaším představeným, velebili jste jeho zásluhy a zkušenosti.“ Hned se ale ozvali jiní přítomní: „Ne, toho ne, pane doktore! Víte, on měl mnoho zásluh, ale přece jen byl na nás dost přísný. Teď máme nového starostu, ten je o mnoho mírnější a tak už nechceme měnit.“

    Nakonec lékař řekl: „Tak vzkřísím vašeho starého pana faráře. Toho jste měli všichni tolik rádi.“ Tu nastalo mlčení, až konečně promluvilo několik mladých lidí: „Pane doktore, prosíme vás, ani jeho nebuďte. Víte, měli jsme ho rádi, ale teď je mezi námi nový, mladý pan farář, ten nám lépe rozumí. Jiného už bychom nechtěli. My vám, pane doktore, věříme, že byste dovedl někoho vzkřísit z mrtvých, ale prosíme vás, nechte raději všechny v jejich hrobech spát a věnujte se raději nám živým a my si vás budeme všichni vážit a ctít.“

    Když člověk tento příběh čte, působí to jaksi tísnivě a smutně. Někteří lidé tolik naříkají pro ztrátu svých zemřelých a zatím už nikdo po nich doopravdy netouží. Dávají na hrob kytice, ale již nemají touhu se s nimi setkat.

    Podle P. Karla Filipa upravil Vladimír J.

    VŮNĚ PODZIMU

    Přišlo to najednou. Ráno začaly mlhy, na oraništích a bramborových polích se objevily bilé pavučinky, kterým se říká babi léto. A babi léto už není léto žhavého
    mládí, ale léto klidného podzimu. Začne žloutnout a padat listí, tu a tam je cítit vůně bahna z vypuštěných rybníčků. Vypadá to, že se příroda zklidňuje. Zdaleka to však neznamená, že lidi můžou složit ruce do klína. Kdepak! Po sklizeném obilí se musejí pole zorat, aby byla připravená na příští rok, hnědá brambořiště čekají na vyorávání, aby vydala svoji úrodu. Brambory byly odjakživa v našem kraji snad nejdůležitější plodinou. Když začala jejich sklizeň, často chybělo ve třídě hodně děti, které musely zůstat doma, aby pomáhaly při vybírání. Tatínek napsal omluvenku a tenkrát to každý pan učitel pochopil a žáčka omluvil. Věděl sám, že je třeba každé ruky, která unese košík a může pomoci. Tak jsme se od mala zapojovaly do každé práce i když jsme někdy košík sotva zmohly. Vyorávalo se „čertem“ a z košíků se brambory sypaly do pytlů. Navečer se odvážely s pole do sklepa, kde se rozhrnovaly a taky zvláštně voněly. Zkrátka bramborově a zemitě. Ale skutečná vůně podzimu byla, když se dělaly ohníčky z vyvláčené bramborové natě. Když jsme šly ze školy, smluvily jsme se a sotva jsme se převlékly a splnily své povinnosti, už jsme běžely péct brambory. Pravda je, že jsme často při tom musely hlídat hejno hus. Kouř z ohýnků stoupal k nebi snad z každého bramborového pole. Ohýnek se trochu přiživil chrastím a do žhavých uhlíků se daly brambory. Než se v popelu upekly, tak jsme si ještě pro „vylepšení jídelníčku“ opékaly jabka a kolečka bodláku (pupavy). Když slupka popraskala a pořádně zčernala, byly hotový. Voněly krásně a jak nám chutnaly! Kluci pak zkusili vyhrábnout brambory, „jestli už jsou“. Když se brambora zmáčkla a popraskala, byla „akorát“. Seděly jsme kolem ohýnku a přikládaly hrstičky natě a pochutnávaly si na suchých bramborách, pusy i ruce špinavé. Že jsou ruce „příbory králů“ jsme nevěděly, ale myslím, že jsme se jako králové tenkrát cítily. Ještě než jsme šly domů, musely jsme ohníček „zneškodnit.“ Když nebyla v blízkosti studánka ani potůček, tak se o to poctivě postarali kluci. Řekli „holky, otočte se, nebo děte pryč a my to uhasíme“, což jsme respektovaly.Husy už se odebraly domů samy před námi a tak jsme je následovaly.

    Z komínů chalup stoupal kouř, živený dobrým dřevem a voněl večerem. Přestože jsme měli venku tak pestrý jídelniček, tak jsme po domácí očistě večeři nepohrdli i když to byly třeba jen klafaný brambory a podmáslí. Ale když ona tolik voněla cibulka, no a podzim je přece čas brambor. Pak maminka řekla, že zejtra se budou trhat švestky, protože se bude píct chleba, tak se po něm dají do pekárny sušit. A taky křížaly. A tak ať se nám chtělo nebo nechtělo, bratr se postaral o zásobu švestek a já krájela ze spadaných jablek křížaly. Ještě do horké pekárny po chlebě se narovnaly lisy plné ovoce, kde se krásně usušilo. Když je maminka vyndávala, byla síň plná vůně. A zásoby na zimu. Také když se sklidila jablka a hrušky, uskladnila se na půdu a některá se vyrovnala na skříně. Celý dům pak voněl jako nejkrásnější sad. Když se ale našlapalo zeli do sudu a začalo kvasit, to zrovna moc příjemně nevonělo. Přesto i tohle k podzimu patřilo. Venku voněla země čerstvé zoraná a zasetá, spadané listí odkrylo červené jeřabiny a šípky. V zimě si na nich pochutnají ptáčci, kteří od nás neodletí. Všechno má svůj účel!

    Když člověk zavře oči a otevře duši vzpomínkám, tak cítí nejen všechny vůně podzimů svého dětství, ale i velkou pokoru před koloběhem přírody a moudrým řízením Božím.

    Podzimní

    Jaroslav Seifert

    Víš, ty břízo, co bych chtěl?
    Trochu zlata do klobouku.
    Krávy už nám spásly louku a ohýnek dohořel.
    Sedím schoulen u pasáčků,
    stoupá šedý dým.
    Včera ještě bylo léto, dnes je na podzim.

    Marie Voralová

    K JEŽÍŠKOVI DO BETLÉMA

    ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST PŘIBYSLAV Vás zve

    v sobotu 28.11. a v neděli 29.11. 2009

    NA VÝSTAVU BETLÉMŮ

    VÝZVA PRO VŠECHNY FARNÍKY

    Pokud můžete na výstavu zapůjčit vlastní betlem, přineste jej na faru v pátek 27. 11. od 17:00 do 18:00 hod. Velmi tím prospějete krásné vánoční tradici, kterou je zapotřebí udržet a obohacovat hlavně pro děti. (příp. kontakt: Zd. Bencová tel. 737 348 808)