Dne 12. září 2008 proběhla vernisáž výstavy „Mladých amatérských výtvarníků a fotografů z Vysočiny“ s názvem „Mladí umělci čarují“.

Dobrovolné vstupné je věnováno na opravu přibyslavských varhan.

Děkujeme hlavní pořadatelce výstavy slečně Lence Bukovské, a všem, kteří zde své práce prezentují – jmenovitě: Lucii Farkové, Lukáši Králi, Ludmile Šejstalové a Lence Štukhejlové. Děkujeme také zaměstnancům KZM za zaštítění výstavy.

Výstava probíhá v budově Kulturního domu v Přibyslavi do konce listopadu 2008. Srdečně Vás na tuto výstavu zveme.

 

Karel Březina a Marie Zrzavá

Pozvánka

Dne 11. září 2008 byla zahájena prodejní výstava grafických listů akademického malíře Václava Matějíčka. Srdečně Vás zveme na tuto výstavu, kterou můžete navštívit v prostorách Kurfürstova domu do konce října 2008.

Výtěžek z prodeje grafických listů bude věnován na opravu varhan v kostele Narození sv. Jana Křtitele v Přibyslavi.

Rádi bychom poděkovali paní Matějíčkové a paní Kunstarové za iniciativu a za uspořádání výstavy. Zaměstnancům KZM děkujeme za zaštítění této akce.

 

Update 1. 12. 2008

Po ukončení výstavy činil výtěžek z prodeje 7 500,- Kč a byl předán P. Zdeňku Kubešovi k výše zmíněnému účelu. Srdečně všem děkujeme.

Karel Březina a Marie Zrzavá

17. – 18. října ve Vežnicích v kulturním sále
Začátek: v pátek v 18:00 mší svatou ve věžnické kapli

Předpokládaný konec: v sobotu v 16:00

Na programu:

  • katecheze P. Pavla Sandtnera
  • tance s profesionálními tanečníky – jive, rumba, walz, tango
  • modlitba
  • oběd

S sebou:

  • spacák a karimatku (přespíme v sále),
  • pohodlné oblečení a boty na tanec
  • taneční náladu,
  • 50 Kč na jídlo a určitě uvítáme buchty 🙂

Prosíme všechny, kterí se vikariátka zúcastní, aby se nahlásili do 10. 10. 2008 10h 10min Aničce Henzlové (mail: andulka.ja@seznam.cz, tel. 775 206 353) !!!

Upozornění

V pátek od 14.00 hod. na faře setkání dětí z 1. – 5. třídy. Od 15.00 hod. setkání dětí na faře z 6.
– 9. třídy.  Od 17.30 hod. adorace a od 18.30 hod. dětská mše svatá.  V 19.30 hod. ve farním sále svědectví Jana
Málka o celosvětovém setkání mládeže.

V sobotu v 9.00 hod. na faře ministrantská schůzka.

Poděkování

Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Sbírka určená na církevní školství činila
10 435 Kč. 

BOHOSLUŽBY VE FARNOSTI PŘIBYSLAV

Den

Hodina

Intence

Neděle – 21.9. 2008  
8.00 hod.
9.30 hod.
11.00 hod.
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
Za rodiče Sedlákovy, tři syny a duše v očistci
Za farnost
STŘÍBRNÉ HORY
Pondělí – 22.9. 2008 7.30 hod. Za Bohuslava Brychtu a duše v očistci
Úterý – 23.9. 2008  
18.30 hod.
Památka sv. Pia z Pietrelciny, kněze
Za rodinu Štefáčkovu, Němcovu, Rudolfa Mášu a duše v očistci
Středa – 24.9. 2008 7.30 hod.
18.30 hod.
Za rodiče Močubovy, syna Františka a rodiče z obojí strany
OLEŠENKA
Čtvrtek – 25.9. 2008 18.30 hod. Za Václava a Alžbětu Tachovských, rodiče a duše v očistci
Pátek – 26.9. 2008 18.30 hod. Za Václava a Marii Kasalovy, jejich děti a rodiče z obojí strany
Sobota – 27.9. 2008  
7.00 hod.
Památka sv. Vincence z Paula, kněze
Za P. Václava Konfršta, rodiče a sestru s manželem
Neděle – 28.9. 2008  
8.00 hod.
9.30 hod.
11.00 hod.
SLAVNOST SVATÉHO VÁCLAVA
Za rodiče Štefovy, oboje rodiče, sourozence a duše v očistci
Za farnost
ŽIŽKOVO POLE

V pátek 19. září 2008 se uskutečnilo další pracovní zasedání Pastorační rady farnosti. Zde je krátká zpráva z tohoto zasedání.

Poznámka: Toto není oficiální zápis, ten najdete v nejbližší době jako obvykle na nástěnce v kostele.

Setkání zahájil otec Zdeněk Kubeš modlitbou a poté ve stručnosti připomněl události od posledního zasedání PR 16. května (inventura, Boží Tělo, farní pouť po Rakousku, první sv. přijímání, přibyslavská pouť, mše na náměstí, oprava zdi,…).

Plán akcí

V další části byl připomenut plán akcí na následující období. Vychází z pastoračního plánu farnosti a je doplněn o některé další body.

  • 26. září – povídání Honzy Málka o celosvětovém setkání mládeže v Sydney
  • 3. až 5. října – Přibyslavské nocturno
  • 10. října – farní biblická olympiáda pro všechny věkové skupiny
  • 18. a 19. října – taneční vikariátní setkání mládeže ve Vežnicích. Více na plakátku.
  • 26. října zve otec Pavel Sandtner ke společné oslavě jeho narozenin
  • 1. listopadu – vikariátní turnaj mládeže ve volejbale
  • 2. listopadu – po večerní mši sv. (17 hod.) pobožnost na hřbitově
  • 8. listopadu – udílení svátosti pomazání nemocných s následovným setkáním na faře

Diskuze, připomínky a dotazy

Poslední, nejdelší část setkání tvořila volná diskuze. Její nejzajímavější body jsou zde uvedeny nesetříděné tak, jak na farní radě zazněly:

  • Otec Zdeněk Kubeš byl od září jmenován administrátorem farnosti Nížkov.
  • Prožíváme rok sv. Pavla a tak byl vysloven návrh uspořádat příští rok zájezd právě po stopách sv. Pavla (Turecko apod.). Návrh bude posouzen a rozhodnut na příštím zasedání PR.
  • V rámci opravy ohradní zdi okolo fary je ještě potřeba odizolovat zeť ze strany od kostela. Za tímto účelem bude ještě jedna brigáda, pravděpodobně 11. října.
  • Návrh pořídit vlastní dataprojektor bude na základě předložených informací posouzen na příštím zasedání PR.
  • Farní ples se uskuteční pravděpodobně 24. ledna 2009.
  • Zazněla připomínka ke konání akcí ve farní stodole, které nepořádá farnost. Bylo by do budoucna vhodné po organizátorech těchto akcí (obzvláště vybírá-li se vstupné) požadovat nějaký příspěvek na provoz (voda, elektřina,…).
  • Diskuze ohledně zvonění umíráčku – na příštím zasedání by měl být předložen návrh na elektronický systém pro zvonění.
  • Návrh uspořádat během zimy farní zájezd do divadla.

Příští setkání Pastorační rady farnosti bude 21. listopadu 2008.

Upozornění

  • V pátek od 14.00 hod. setkání dětí na faře. Od 17.30 hod. adorace a od 18.30 hod. dětská mše svatá.  V 19.30 hod. zasedání pastorační rady farnosti.
  • V sobotu v 8.00 hod. z autobusového nádraží odjezd na farní zájezd do Tišnova.

Poděkování

  • Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Sbírka určená na nákup pomůcek k výuce náboženství činila 10 365 Kč. Dnešní sbírka je určena na církevní školství a bude odeslána.

BOHOSLUŽBY VE FARNOSTI PŘIBYSLAV

Neděle14.9. 2008
Svátek Povýšení svatého kříže
8.00 hod.
9.30 hod.
18.30 hod.
Za Marii a Josefa Novotných, oboje rodiče a duše v očistci
NA NÁMĚSTÍ – Za farnost a město
Za Marii a Jana Němcovy
Pondělí 15.9. 2008
Památka Panny Marie Bolestné
7.30 hod. Na úmysl dárce
Úterý16.9. 2008
Památka sv. Ludmily, mučednice
18.30 hod. Za Miloslava Zadáka, Ladislava Linharta a bratra
Středa 17.9. 2008 7.30 hod.
18.30 hod.
Za rodiče Velímovy, děti a rodiče z obojí strany
NOVÉ DVORY
Čtvrtek 18.9. 2008 18.30 hod. Za Miloslava a Ludmilu Kasalovy, ten rod a rodinu Řezníčkovu
Pátek 19.9. 2008 18.30 hod. Za Františka Pometla a rodiče
Sobota 20.9. 2008
Památka sv. Ondřeje, kněze,
Pavla a druhů, mučedníků
7.00 hod. Za Josefa Fiedlera a duše v očistci
Neděle 21.9. 2008
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
8.00 hod.
9.30 hod.
11.00 hod.
Za rodiče Sedlákovy, tři syny a duše v očistci
Za farnost
STŘÍBRNÉ HORY

Vyvolat vzpomínky dokážou snad všechny lidské smysly. Dodnes, když cítím vůni bílých lilií, vybaví se mi vzpomínka smutná. Našim sousedům zemřela malá holčička Janička. Bylo jí jeden a půl roku. Byla krásná, roztomilá, jako panenka. Často jsme si s ní hrály, vozily jsme jí v kočárku, vodily za ručičku. Pak se rozstonala a i když byla v nemocnici, zemřela. Nepamatuji se vůbec na pohřeb, ale když kvetou a voní bílé lilie, objeví se mi před očima malá rakvička s Janičkou, doslova obloženou květy. Tolik kytiček jsme pro ní donesly, že byl z nich vidět jen její malý obličejíček. A nejvíc bylo lilií a nejvíce voněly. Kdybych si celý rok na Janičku nevzpomněla, vzpomenu si vždycky, když kvetou a voní tyto krásné květy. A že už je to pěkně dávno!

Prázdniny – to je dětství, voňavé lesy plné borůvek, malin, hub a z nich pak babičkou upečené a uvařené dobroty.  Horké léto, které nám tenkrát vůbec nevadilo. I když, co bychom si zapírali, také se nám pokaždé na ty borůvky nechtělo a což na houby! Na ty jsme museli časně ráno, sotva se rozbřesklo. A když jsme o žních museli dělat povřísla, tak jsme si často v duchu tajně přáli, aby přišla bouřka a byla chvíle odpočinku. To se ale pak musely snopy honem „panákovat“ a už se běželo domů. Tatínek s maminkou litovali, že to mohlo počkat, až to dokosí. Ale doma měli také co dělat a my děti jsme obyčejně někam zalezly s knížkou, nebo si šily na panenky. Když nás to omrzelo, už jsme klečely na lavici před domem a pozorovaly, jak je venku. Když jsme uznaly, že to jde, hned jsme toho využily. Vždyť ono bylo po té bouřce tak hezky!  Jak krásně se to brouzdalo na boso v loužích! Někdy bylo takové teplé blátíčko, jako hedvábné, které protékalo skrz prsty. Pak jsme zase našly louže na trávníku a nohy se docela dobře umyly. Tehdy jsme ještě neměli návsi a silnice zaasfaltované.  Když se nás takhle pár sešlo, radili jsme se, co s načatým večerem? To nebylo jednoduché – teď je to paráda! Děti vědí, že mohou sedět u televize nebo u počítače. Ale tenkrát? Každý měl jiný nápad a jeden lepší než druhej. Co kdybychom šly spát k někomu na seno?, nebo taky Vítkovi už mají letní jabka?, jo a na Franclovom poli už jsou lusky! Musí se na to rozumem – ještě je mokro, nejlepší bude to seno. Jestli nám to naši dovolí u nás na půdě a jestli budou smět kamarádky. Přes výstrahy, že se tam budeme bát, že se nám netopýři zapletou do vlasů, že po nás polezou pavouci, nám to naši dovolili.

Ještě nám maminka dala deky, aby nás seno nepíchalo a tatínek baterku, abychom viděly na ustlání a „dobrou noc, nebreptejte dlouho a taky se nezapomeňte pomodlit“. Jestli jsme se pomodlily, už se nepamatuju, ale pamatuju se, že to byla krása. Když začalo znovu pršet a na střechu šuměl déšť, my jsme přestávaly brebtat a pomalu jsme usínaly. To nám vydrželo třeba týden. Na ty letní jablka taky došlo. Tatínek, který nějak zpozoroval, že se chystáme na výpravu, zakázal „opovažte se chodit krást jabka! Vždyť ty samý máme na zahradě!“ Neposlechly jsme, kradly jsme. Ale já si dodnes myslím, že ty Vítkovy jabka byly přece jen lepší než naše. To byla výprava holčičí. Kluci dostali chuť na hrách a opakovalo se to samé. Zase to tatínek poznal a říkal bratrovi „nechoď na žádnej Franclův hrách, dojdi si za dne na náš.“ Jenže, raďte chytrému: „Kluci říkali, že žádnej náš hrách nechtějí, protože, tati, ty seš moc hodnej a to nemá cenu. Francl se pořádně rozzlobí, když nás načapá a to je lepší. A přece se nepude na lup za dne.“

My holky jsme měly ještě jeden důležitý zájem. Taky tajný a napínavý. „Špehovaly“ jsme zami-lované párky. Plížily jsme se s tlukoucím srdcem za nimi a když jsme viděly, jak se ti dva políbili, byly jsme úplně zničený!

Píšu o samých neplechách, ale přesto musela být – a byla – povinnost k práci na prvním místě. Hodně tehdy děti pomáhaly. Ale děti jsou děti a vždy musí mít nějakou radost a zábavu. Čas prázdnin byl přepestrý , že to nejde ani vypsat. A nejednou tu byl svátek Nanebevzetí Panny Marie, naše pouť, no a to je za čtrnáct dní už po prázdninách. Zase bude škola a už je na čase! Vždyť jak se tak dívám, to jsme za dva měsíce nadělaly hříchů. To se nám ani na papírek nevejde.

Marie V.

POTŮČEK MLÁDÍ

Veselý potůček vine se z hor,

s radostným pospěchem obtéká bor,

zatéká v doubravu, ztrácí se v háj

a zase s jásotem utíká v dál.

Krůpěje stříbrně ze skály zvoní,

padají na zem a stékají po ní.

křišťálem plní se studánek dol,

tam, kde se prostírá dumavý bor.

„V bídě, hladu, umírání, strádá tolik bratří Tvých,
lhostejnost nám vidět brání Tebe, trpícího v nich.“

Bylo skoro již poledne, když jsem se probral z narkózy. Ležel jsem na pokoji, který jsem neznal i když si byly podobné. Mírným pohybem hlavy jsem začal prozkoumávat své okolí. Nejdříve vpravo, směrem k oknu. Tam stála jedna prázdná ustlaná postel, ve které nikdo neležel. Na druhé posteli vlevo ležel nějaký muž, otočený zády ke mně. Chytil jsem se smyčky nad hlavou, abych se trochu povytáhl a lépe viděl. Postel trochu zavrzala a muž se pomalu otočil a usmál se. „Tak buďte vítán  z věčných lovišť. Co se vám zdálo?“ Jako by nevěděl, že v narkóze se nic nezdá. Byl to usměvavý, třiaosmdesátiletý, bělovlasý pán a jeho bílé vlasy, prosvětlené žárovkou nad jeho hlavou, zářily jako svatozář. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ještě vůbec na Zemi a jestli moje hlava také takhle nezáří. Byl jsem ale na Zemi a ta skutečnost byla vzápětí  potvrzena jako tvrdá až krutá. Přicházela sestřička a také zažertovala: „Dobré ráno – v poledne.“ Pak už se věnovala pacientovi po mé levici. Když z něho stáhla přikrývku, čekal mě šok. Ten usměvavý pán měl levou nohu uříznutou nad chodidlem a pravou nad kolenem. Pro odvod tekutin visela z jeho těla hadička s plastovým sáčkem. Sestra mu píchla do břicha inzulín, pacienta přikryla a odešla. Stále jsem se nemohl vzpamatovat z tohoto zážitku. Ten usměvavý muž, který mě po operaci tak hezky přivítal, je lidská troska, proti mým bolístkám z několika stehů, které pomalu přicházely k sobě. I když to bylo nepříjemné, byl jsem rád, že se se svým malým utrpením mohu alespoň trochu přiblížit Kristovu utrpení a splatit kousek svého velikého dluhu. Teď mám vedle sebe člověka úplně tělesně zničeného, ale duševně nezlomeného. Možná, že on Ježíše neznal, ale Ježíš jistě znal jeho. Jeho optimismus a dobrá nálada v takové situaci přece nemohou být jen produktem pouhé lidské vůle.

Když jsme spolu večer hovořili, dozvěděl jsem se, že všechno jeho utrpení má na svědomí cukrovka. Nepadlo však ani slůvko nějakého  stesku nebo beznaděje. Jeho jedinou rezignací byla slova: „Co s tím naděláte, přece se kvůli tomu nezblázním. Nějak se to už musí vydržet.“ Tím jasně dával najevo, že svůj kříž chce bez zaváhání donést až do konce. Když jej druhý den odváželi na oddělení dlouhodobě nemocných, stiskl mi beze slova silně ruku a já se zmohl jen na tiché „Bůh vás opatruj!“.

Ten jas kolem jeho hlavy nebyl asi jen od vlasů, protože nepohasínal ani v šeru dlouhé chodby

Vladimír J.

Církev měla vždy v úctě Boží slovo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dáván zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se zbožnost křesťana živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách Písma svatého totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou moc a sílu, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.

(Konstituce Dei Verbum).

Druhý vatikánský koncil slovo Boží navrátil do středu života církve. Slovo Boží je znovuobjeveno jako živé, dynamické a účinné, schopné posilovat víru, inspirovat život a být normou křesťanských postojů. Ambrožova slova o četbě Písma svatého jsou aktuální i dnes: „Proč nevěnujete svůj volný čas četbě Písma? Vy se nezabýváte Kristem? Nenavštěvujete ho, neposloucháte ho?…“ Jan Zlatoústý napomíná křesťany: „Vlažnost, do které jste upadli, souvisí s tím, že nečtete celé Písmo a vybíráte si to, co se vám zdá jasnější a užitečnější, přičemž vše ostatní zanedbáváte. Hereze vznikaly právě tímto přístupem, který nechce číst celé Písmo svaté.“

Slovo Boží

Písmo je Boží poselství, které je určeno každému člověku. Má-li nám Písmo svaté zprostředkovat Boží slovo, je třeba k němu přistupovat jako ke slovu, které od Boha vychází a k Bohu opět přivádí.

Slovo Boží je třeba rozjímat, to znamená znovu a znovu ho pročítat, přežvykovat a opakovat si ho pro sebe, přemílat ho a recitovat, ukládat si ho do paměti a uchovávat v srdci a tak se disponovat k modlitbě.

K Písmu svatému je třeba přistupovat jako k živému slovu, se snahou hledat jeho smysl a aktuální hodnocení nás samých. Slovo je projevem Boží moci a dotýká se každé situace a každého z nás.

Slovo Boží v liturgii

Privilegovaným místem, kde se Písmo stává Slovem, je liturgie. V liturgii se slovo stává znovu živým a účinným, protože Kristus je zde přítomný a nechává slovo zaznít vlastním hlasem. Tak se slovo nestává pouhou literou. Když se totiž v církvi předčítá Písmo, promlouvá v ní samotný Kristus, on sám v ní jedná a působí svým slovem. Svatý Pavel píše: „Když jste nás slyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky (1Sol 2,13)

Při každé bohoslužbě slova se určitý text, úměrně naší víře, rozvine před našima očima a Kristus ho vysvětluje našim srdcím. Mocí Ducha svatého nám v něm dává zaslechnout aktuální poselství, a to v závislost na naší osobní víře.

Bohoslužba slova má tedy neoddiskutovatelné prvenství, protože „žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu“ (2Petr 1,20). Každé osobní rozjímání Písma svatého má tedy k bohoslužbě slova směřovat jako k svému cíli a má být zároveň přípravou na ni a jejím pokračováním. Jan Zlatoústý proto často nabádal věřící, aby na liturgii slova navazovalo osobní rozjímání Písma svatého: „Až se vrátíte domů, měli byste vzít Písmo svaté a s vaší manželkou a vašimi dětmi znovu číst a společně opakovat slyšené slovo.“ Slyšené slovo je jako semeno zaseté rozsévačem: po naslouchání je nutné bojovat proti ďáblu, který může přijít a okrást nás o slovo nebo se snaží rozsévat koukol. Je-li pravdou, že Písmo je Boží poselství člověku, platí také, že nestane-li se Písmo rozhovorem s Bohem, zůstává neplodným.

Písmo svaté a Duch svatý

Věřící člověk má brát Písmo svaté do ruky s vědomím, že jen Boží milostí může rozumět tomu, co čte. Proto první a základní postoj každého, kdo se chystá k četbě (rozjímání) Písma svatého je, prosit, aby Duch svatý osvítil celou naši bytost, a tak nás uschopnil k setkání s Pánem. Písmo svaté se stává plodným slovem pouze tehdy, když Duch Boží osvěcuje toho, kdo Písmo čte. Řehoř Veliký říká, že „tentýž Duch, který se dotkl duše proroka, dotýká se duše čtenáře“.

Příchod Ducha, na který se připravujeme modlitbou, působí vnitřní odpoutanost. Odpoutání od sebe sama je nutné. Nemůžeme naslouchat Božímu slovu, jestliže neztišíme své nitro, nemůžeme být svobodní vůči Božímu působení, pokud si něco vyhrazujeme pro sebe. Pokud naše mysl není takového úsilí schopná, následujme radu Pachomia, která zní: „Rozbouřeným myšlenkám, které nás sužují a vyvěrají z našeho srdce jako vřící voda, učiňme přítrž tím, že budeme číst Písmo svaté a neustále ho přežvykovat … a budeme od nich osvobozeni…“

Otevřít Písmo svaté a číst znamená podle Jeronýma „nastavit plachty Duchu svatému, aniž bychom věděli, kam doplujeme“.

Čtěte a naleznete

Četba vyžaduje především určitý čas. Je třeba cvičit se v kázni ve vztahu k času a tak nacházet vhodný okamžik k četbě. Ten bude pro každého člověka jiný, ale vždy je nezbytnou podmínkou věrnost.

K četbě – a to je třeba zdůraznit – je zapotřebí čas, a to vhodný čas. Čtení Písma svatého nemůže být nikdy okrajovým doplňkem dne. V této uspěchané době přichází pokušení „vykázat“ rozjímání Písma svatého do „přebytečných“ chvil dne. Pokud však tímto způsobem přesuneme četbu Písma svatého do nevhodného času, nikdy nedosáhneme kýženého ovoce. Bez usebrání, kdy člověk vstupuje do svého pokojíku, zavírá za sebou dveře a v skrytu čte (srov. Mt 6,6), bez vnějšího i vnitřního ticha není možné očekávat Boha.

Zakoušením Boží blízkosti se v nás rozlévá radost a bázeň. Bázeň ne ve smyslu strachu, ale jako pocit zkroušené nepatrnosti, pocit duchovního pohnutí. Tak jako lid plakal, když Ezdráš četl Písma i my někdy můžeme zakusit pocit duchovní zkroušenosti. Pláč v Duchu je velkým bohatstvím. Není snad právě zkroušenost pláčem modlitbou Ducha svatého v nás? (Řím 8,26).

Pro Boží slovo je charakteristické, že je každodenním chlebem. Podobně jako hmotný pokrm není vždy stejně chutný, tak ani duchovní pokrm nemůže vždy poskytnout stejné uspokojení. Přistoupit k Písmu svatému ve víře znamená být připraven naslouchat i nesnadným, cizím poselstvím, které na mě v prvním okamžiku nelze vztahovat. Text mi možná nic neříká, ale přátelský rozhovor přece nespočívá jen ve slovech, ale patří k němu i mlčení. Mlčení, které je výmluvné, protože vyjadřuje naši prázdnotu a malost před Bohem. Makarios moudře smýšlí, když říká: „Buďte rádi za to, co chápete a snažte se to uvést do praxe. Potom bude zjeveno vašemu duchu i to, co vám zůstalo skryté!“

Vytrvalost v četbě Písma svatého je znamením a měřítkem našeho duchovního života. Každý duchovní pokrok totiž pochází z četby a rozjímání Písma, nikoli z našeho rozhodnutí nezávisle na Bohu. Jeroným říká: „Četba plodí vytrvalost, vytrvalost plodí důvěrný vztah a důvěrný vztah plodí a rozmnožuje víru.“

Rozjímání vyžaduje tvrdou a vytrvalou práci, ale celé generace křesťanů z něho bohatě čerpali. Důležité je, abychom si po příkladu Panny Marie nad textem kladli otázku, co mají Boží slova znamenat (Lk 1,29) a uchovávali je věrně v srdci a rozvažovali o nich (Lk 2,19).

Četba Písma sv. směřuje k tomu, abychom byli uchváceni Bohem. Sv. Augustin nás o tom moudře poučuje: „Pokud je text Písma modlitbou, modlete se, je-li nářkem, naříkejte, je-li vděčností, radujte se, pokud text dodává naději, doufejte, vyjadřuje-li bázeň, mějte bázeň. Protože to, co vnímáte v textu, je zrcadlem vás samých.“ Modlitba je mou odpovědí Bohu. On se mi dal v četbě, já se mu dávám v modlitbě.

Přijaté Boží slovo nemůže nechat příjemce neutrálním. Slovo Boží v tom, kdo ho přijímá, působí vykoupení nebo odsouzení. Pokud někdo nedokonává slovo Boží v praxi, způsobuje, že v tom slově se podobně jako v maně objeví červi, kteří ho užírají. To soud slova, jak o něm hovoří Ježíš.

Jak má vypadat četba Písma svatého

Tvůj pokoj nebo jakékoli místo v ústraní ať jsou pro tebe svatyní, kde se setkáváš s Pánem Bohem. Jistě pocítíš přítomnost Nepřítele, který tě bude ponoukat k útěku, který ztíží tvou samotu, který tě rozptýlí tvými vlastními zvyky a starostmi, který se tě bude snažit svést tisícerými světskými myšlenkami. Neklesej na mysli a nezoufej, jen vytrvej v tomto boji proti démonu, protože Pán není od tebe daleko. Chceš-li, pomáhej si ikonou, rozžatou svící, křížem.

Čas pro četbu Písma svatého zvol podle své pracovní doby, avšak stanovenému času zůstaň věrný jednou pro vždy. Není seriózní se setkávat s Pánem v modlitbě jen tehdy, když je volno mezi povinnostmi, jako kdyby byl Pán jakousi „vycpávkou“. A nikdy neříkej: „Nemám čas!“, protože tím o sobě prohlašuješ, že jsi modloslužebník. Čas je tu proto, aby ti sloužil, nejsi otrokem času!

Každý den k nám Pán volá: „Kéž byste dnes uposlechli mého hlasu! Nezatvrzujte se svá srdce!“ (Žl 95,8 a Žid 3,7).

1. Prosba o Ducha svatého

Než začneš číst Písmo svaté, PROS Ducha svatého, aby na tebe sestoupil, aby „otevřel oči tvého srdce“, aby ti zjevil Boží tvář ve světle víry. Vezmi Bibli, polož ji před sebe s úctou a vzývej Ducha svatého. Duch je ten, který sehrál klíčovou roli při utváření Božího Slova. On ho nechal sepsat skrze proroky, apoštoly, evangelisty. On ho daroval církvi a neporušené ho nechal dojít až k tobě.

Pokud chceš, můžeš se modlit takto: Bože náš, tys poslal na svět svého Syna, aby ses ukázal lidem.

Pošli mi nyní svého svatého Ducha, abych v tomto Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak došel nebeské blaženosti. Amen. Buď si jist Ježíšovým slovem: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13).

2. Četba Bible

Máš před sebou Bibli. Je to Boží slovo, skrze které chce dnes Bůh k tobě promluvit. ČTI text pozorně, pomalu, vícekrát a snaž se mu NASLOUCHAT celým srdcem, celým rozumem, celou svou bytostí.

Drž se liturgického lekcionáře a přijmi ten úryvek, který ti církev nabízí, anebo čti určitou knihu Bible od začátku do konce. Je třeba, abys byl tomuto klíčovému principu věrný.

Neber si mnoho textu: jeden text, jedna perikopa, několik málo veršů, jsou víc než dostačující!

3. Hledání a nalézání (rozjímání)

Rozjímání znamená prohloubit přečtené poselství, které Bůh chce sdělit. Je třeba jistého úsilí, námahy, aby se čtení stalo pozornou a hlubokou reflexí. PŘEŽVYKUJ slova ve svém srdci a vztahuj poselství textu na sebe, na situaci, ve které se nacházíš. Nech se zasáhnout Slovem.

Text není vždycky srozumitelný hned a úplně! Neboj se pokorně uznat, že jsi pochopil málo nebo dokonce nic; pochopíš později.

4. Mluv k Pánu (modli se)

A nyní plný Božího slova MLUV k svému Pánu. Modli se s otevřeností, s důvěrou, bez ustání. Je to chvíle chválení, díkuvzdání, proseb, přímluv.

5. Uchovej to ve svém srdci

Přijaté slovo UCHOVÁVEJ ve svém srdci jako Maria. Uchovávej, střež, připomínej si přijaté slovo. Jen ten, kdo u četby Písma vytrvá, ví, že Bůh je věrný, že se nechává nalézt a že promlouvá k srdci. Ví, že nastanou chvíle, kdy se Bůh odmlčí (1 Sam 3,1). Ví, že období těžkostí, neútěchy a duchovní vyprahlosti jsou milostí, jež nám připomíná, jak daleko jsme od poznání Boha.

6. Uvedení Slova do života

Pokud jsi skutečně naslouchal Božímu slovu, musíš ho uvést do života. Usiluj o život podle Božího slova, abys tímto slovem nebyl odsouzen.

Podle knihy Modlit se Boží slovo, od Enzo Bianchi, vydalo Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří, 2007, připravil P. Zdeněk Kubeš