Farnost Přibyslav – 112. stránka – Oficiální stránky římskokatolické farnosti v Přibyslavi

Upozornění

  • V pátek od 14.00 hod. setkání dětí na faře. Od 17.30 hod. adorace a od 18.30 hod. dětská mše svatá.  V 19.30 hod. zasedání pastorační rady farnosti.
  • V sobotu v 8.00 hod. z autobusového nádraží odjezd na farní zájezd do Tišnova.

Poděkování

  • Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Sbírka určená na nákup pomůcek k výuce náboženství činila 10 365 Kč. Dnešní sbírka je určena na církevní školství a bude odeslána.

BOHOSLUŽBY VE FARNOSTI PŘIBYSLAV

Neděle14.9. 2008
Svátek Povýšení svatého kříže
8.00 hod.
9.30 hod.
18.30 hod.
Za Marii a Josefa Novotných, oboje rodiče a duše v očistci
NA NÁMĚSTÍ – Za farnost a město
Za Marii a Jana Němcovy
Pondělí 15.9. 2008
Památka Panny Marie Bolestné
7.30 hod. Na úmysl dárce
Úterý16.9. 2008
Památka sv. Ludmily, mučednice
18.30 hod. Za Miloslava Zadáka, Ladislava Linharta a bratra
Středa 17.9. 2008 7.30 hod.
18.30 hod.
Za rodiče Velímovy, děti a rodiče z obojí strany
NOVÉ DVORY
Čtvrtek 18.9. 2008 18.30 hod. Za Miloslava a Ludmilu Kasalovy, ten rod a rodinu Řezníčkovu
Pátek 19.9. 2008 18.30 hod. Za Františka Pometla a rodiče
Sobota 20.9. 2008
Památka sv. Ondřeje, kněze,
Pavla a druhů, mučedníků
7.00 hod. Za Josefa Fiedlera a duše v očistci
Neděle 21.9. 2008
25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
8.00 hod.
9.30 hod.
11.00 hod.
Za rodiče Sedlákovy, tři syny a duše v očistci
Za farnost
STŘÍBRNÉ HORY

Vyvolat vzpomínky dokážou snad všechny lidské smysly. Dodnes, když cítím vůni bílých lilií, vybaví se mi vzpomínka smutná. Našim sousedům zemřela malá holčička Janička. Bylo jí jeden a půl roku. Byla krásná, roztomilá, jako panenka. Často jsme si s ní hrály, vozily jsme jí v kočárku, vodily za ručičku. Pak se rozstonala a i když byla v nemocnici, zemřela. Nepamatuji se vůbec na pohřeb, ale když kvetou a voní bílé lilie, objeví se mi před očima malá rakvička s Janičkou, doslova obloženou květy. Tolik kytiček jsme pro ní donesly, že byl z nich vidět jen její malý obličejíček. A nejvíc bylo lilií a nejvíce voněly. Kdybych si celý rok na Janičku nevzpomněla, vzpomenu si vždycky, když kvetou a voní tyto krásné květy. A že už je to pěkně dávno!

Prázdniny – to je dětství, voňavé lesy plné borůvek, malin, hub a z nich pak babičkou upečené a uvařené dobroty.  Horké léto, které nám tenkrát vůbec nevadilo. I když, co bychom si zapírali, také se nám pokaždé na ty borůvky nechtělo a což na houby! Na ty jsme museli časně ráno, sotva se rozbřesklo. A když jsme o žních museli dělat povřísla, tak jsme si často v duchu tajně přáli, aby přišla bouřka a byla chvíle odpočinku. To se ale pak musely snopy honem „panákovat“ a už se běželo domů. Tatínek s maminkou litovali, že to mohlo počkat, až to dokosí. Ale doma měli také co dělat a my děti jsme obyčejně někam zalezly s knížkou, nebo si šily na panenky. Když nás to omrzelo, už jsme klečely na lavici před domem a pozorovaly, jak je venku. Když jsme uznaly, že to jde, hned jsme toho využily. Vždyť ono bylo po té bouřce tak hezky!  Jak krásně se to brouzdalo na boso v loužích! Někdy bylo takové teplé blátíčko, jako hedvábné, které protékalo skrz prsty. Pak jsme zase našly louže na trávníku a nohy se docela dobře umyly. Tehdy jsme ještě neměli návsi a silnice zaasfaltované.  Když se nás takhle pár sešlo, radili jsme se, co s načatým večerem? To nebylo jednoduché – teď je to paráda! Děti vědí, že mohou sedět u televize nebo u počítače. Ale tenkrát? Každý měl jiný nápad a jeden lepší než druhej. Co kdybychom šly spát k někomu na seno?, nebo taky Vítkovi už mají letní jabka?, jo a na Franclovom poli už jsou lusky! Musí se na to rozumem – ještě je mokro, nejlepší bude to seno. Jestli nám to naši dovolí u nás na půdě a jestli budou smět kamarádky. Přes výstrahy, že se tam budeme bát, že se nám netopýři zapletou do vlasů, že po nás polezou pavouci, nám to naši dovolili.

Ještě nám maminka dala deky, aby nás seno nepíchalo a tatínek baterku, abychom viděly na ustlání a „dobrou noc, nebreptejte dlouho a taky se nezapomeňte pomodlit“. Jestli jsme se pomodlily, už se nepamatuju, ale pamatuju se, že to byla krása. Když začalo znovu pršet a na střechu šuměl déšť, my jsme přestávaly brebtat a pomalu jsme usínaly. To nám vydrželo třeba týden. Na ty letní jablka taky došlo. Tatínek, který nějak zpozoroval, že se chystáme na výpravu, zakázal „opovažte se chodit krást jabka! Vždyť ty samý máme na zahradě!“ Neposlechly jsme, kradly jsme. Ale já si dodnes myslím, že ty Vítkovy jabka byly přece jen lepší než naše. To byla výprava holčičí. Kluci dostali chuť na hrách a opakovalo se to samé. Zase to tatínek poznal a říkal bratrovi „nechoď na žádnej Franclův hrách, dojdi si za dne na náš.“ Jenže, raďte chytrému: „Kluci říkali, že žádnej náš hrách nechtějí, protože, tati, ty seš moc hodnej a to nemá cenu. Francl se pořádně rozzlobí, když nás načapá a to je lepší. A přece se nepude na lup za dne.“

My holky jsme měly ještě jeden důležitý zájem. Taky tajný a napínavý. „Špehovaly“ jsme zami-lované párky. Plížily jsme se s tlukoucím srdcem za nimi a když jsme viděly, jak se ti dva políbili, byly jsme úplně zničený!

Píšu o samých neplechách, ale přesto musela být – a byla – povinnost k práci na prvním místě. Hodně tehdy děti pomáhaly. Ale děti jsou děti a vždy musí mít nějakou radost a zábavu. Čas prázdnin byl přepestrý , že to nejde ani vypsat. A nejednou tu byl svátek Nanebevzetí Panny Marie, naše pouť, no a to je za čtrnáct dní už po prázdninách. Zase bude škola a už je na čase! Vždyť jak se tak dívám, to jsme za dva měsíce nadělaly hříchů. To se nám ani na papírek nevejde.

Marie V.

POTŮČEK MLÁDÍ

Veselý potůček vine se z hor,

s radostným pospěchem obtéká bor,

zatéká v doubravu, ztrácí se v háj

a zase s jásotem utíká v dál.

Krůpěje stříbrně ze skály zvoní,

padají na zem a stékají po ní.

křišťálem plní se studánek dol,

tam, kde se prostírá dumavý bor.

„V bídě, hladu, umírání, strádá tolik bratří Tvých,
lhostejnost nám vidět brání Tebe, trpícího v nich.“

Bylo skoro již poledne, když jsem se probral z narkózy. Ležel jsem na pokoji, který jsem neznal i když si byly podobné. Mírným pohybem hlavy jsem začal prozkoumávat své okolí. Nejdříve vpravo, směrem k oknu. Tam stála jedna prázdná ustlaná postel, ve které nikdo neležel. Na druhé posteli vlevo ležel nějaký muž, otočený zády ke mně. Chytil jsem se smyčky nad hlavou, abych se trochu povytáhl a lépe viděl. Postel trochu zavrzala a muž se pomalu otočil a usmál se. „Tak buďte vítán  z věčných lovišť. Co se vám zdálo?“ Jako by nevěděl, že v narkóze se nic nezdá. Byl to usměvavý, třiaosmdesátiletý, bělovlasý pán a jeho bílé vlasy, prosvětlené žárovkou nad jeho hlavou, zářily jako svatozář. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ještě vůbec na Zemi a jestli moje hlava také takhle nezáří. Byl jsem ale na Zemi a ta skutečnost byla vzápětí  potvrzena jako tvrdá až krutá. Přicházela sestřička a také zažertovala: „Dobré ráno – v poledne.“ Pak už se věnovala pacientovi po mé levici. Když z něho stáhla přikrývku, čekal mě šok. Ten usměvavý pán měl levou nohu uříznutou nad chodidlem a pravou nad kolenem. Pro odvod tekutin visela z jeho těla hadička s plastovým sáčkem. Sestra mu píchla do břicha inzulín, pacienta přikryla a odešla. Stále jsem se nemohl vzpamatovat z tohoto zážitku. Ten usměvavý muž, který mě po operaci tak hezky přivítal, je lidská troska, proti mým bolístkám z několika stehů, které pomalu přicházely k sobě. I když to bylo nepříjemné, byl jsem rád, že se se svým malým utrpením mohu alespoň trochu přiblížit Kristovu utrpení a splatit kousek svého velikého dluhu. Teď mám vedle sebe člověka úplně tělesně zničeného, ale duševně nezlomeného. Možná, že on Ježíše neznal, ale Ježíš jistě znal jeho. Jeho optimismus a dobrá nálada v takové situaci přece nemohou být jen produktem pouhé lidské vůle.

Když jsme spolu večer hovořili, dozvěděl jsem se, že všechno jeho utrpení má na svědomí cukrovka. Nepadlo však ani slůvko nějakého  stesku nebo beznaděje. Jeho jedinou rezignací byla slova: „Co s tím naděláte, přece se kvůli tomu nezblázním. Nějak se to už musí vydržet.“ Tím jasně dával najevo, že svůj kříž chce bez zaváhání donést až do konce. Když jej druhý den odváželi na oddělení dlouhodobě nemocných, stiskl mi beze slova silně ruku a já se zmohl jen na tiché „Bůh vás opatruj!“.

Ten jas kolem jeho hlavy nebyl asi jen od vlasů, protože nepohasínal ani v šeru dlouhé chodby

Vladimír J.

Církev měla vždy v úctě Boží slovo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dáván zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se zbožnost křesťana živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách Písma svatého totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou moc a sílu, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.

(Konstituce Dei Verbum).

Druhý vatikánský koncil slovo Boží navrátil do středu života církve. Slovo Boží je znovuobjeveno jako živé, dynamické a účinné, schopné posilovat víru, inspirovat život a být normou křesťanských postojů. Ambrožova slova o četbě Písma svatého jsou aktuální i dnes: „Proč nevěnujete svůj volný čas četbě Písma? Vy se nezabýváte Kristem? Nenavštěvujete ho, neposloucháte ho?…“ Jan Zlatoústý napomíná křesťany: „Vlažnost, do které jste upadli, souvisí s tím, že nečtete celé Písmo a vybíráte si to, co se vám zdá jasnější a užitečnější, přičemž vše ostatní zanedbáváte. Hereze vznikaly právě tímto přístupem, který nechce číst celé Písmo svaté.“

Slovo Boží

Písmo je Boží poselství, které je určeno každému člověku. Má-li nám Písmo svaté zprostředkovat Boží slovo, je třeba k němu přistupovat jako ke slovu, které od Boha vychází a k Bohu opět přivádí.

Slovo Boží je třeba rozjímat, to znamená znovu a znovu ho pročítat, přežvykovat a opakovat si ho pro sebe, přemílat ho a recitovat, ukládat si ho do paměti a uchovávat v srdci a tak se disponovat k modlitbě.

K Písmu svatému je třeba přistupovat jako k živému slovu, se snahou hledat jeho smysl a aktuální hodnocení nás samých. Slovo je projevem Boží moci a dotýká se každé situace a každého z nás.

Slovo Boží v liturgii

Privilegovaným místem, kde se Písmo stává Slovem, je liturgie. V liturgii se slovo stává znovu živým a účinným, protože Kristus je zde přítomný a nechává slovo zaznít vlastním hlasem. Tak se slovo nestává pouhou literou. Když se totiž v církvi předčítá Písmo, promlouvá v ní samotný Kristus, on sám v ní jedná a působí svým slovem. Svatý Pavel píše: „Když jste nás slyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky (1Sol 2,13)

Při každé bohoslužbě slova se určitý text, úměrně naší víře, rozvine před našima očima a Kristus ho vysvětluje našim srdcím. Mocí Ducha svatého nám v něm dává zaslechnout aktuální poselství, a to v závislost na naší osobní víře.

Bohoslužba slova má tedy neoddiskutovatelné prvenství, protože „žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu“ (2Petr 1,20). Každé osobní rozjímání Písma svatého má tedy k bohoslužbě slova směřovat jako k svému cíli a má být zároveň přípravou na ni a jejím pokračováním. Jan Zlatoústý proto často nabádal věřící, aby na liturgii slova navazovalo osobní rozjímání Písma svatého: „Až se vrátíte domů, měli byste vzít Písmo svaté a s vaší manželkou a vašimi dětmi znovu číst a společně opakovat slyšené slovo.“ Slyšené slovo je jako semeno zaseté rozsévačem: po naslouchání je nutné bojovat proti ďáblu, který může přijít a okrást nás o slovo nebo se snaží rozsévat koukol. Je-li pravdou, že Písmo je Boží poselství člověku, platí také, že nestane-li se Písmo rozhovorem s Bohem, zůstává neplodným.

Písmo svaté a Duch svatý

Věřící člověk má brát Písmo svaté do ruky s vědomím, že jen Boží milostí může rozumět tomu, co čte. Proto první a základní postoj každého, kdo se chystá k četbě (rozjímání) Písma svatého je, prosit, aby Duch svatý osvítil celou naši bytost, a tak nás uschopnil k setkání s Pánem. Písmo svaté se stává plodným slovem pouze tehdy, když Duch Boží osvěcuje toho, kdo Písmo čte. Řehoř Veliký říká, že „tentýž Duch, který se dotkl duše proroka, dotýká se duše čtenáře“.

Příchod Ducha, na který se připravujeme modlitbou, působí vnitřní odpoutanost. Odpoutání od sebe sama je nutné. Nemůžeme naslouchat Božímu slovu, jestliže neztišíme své nitro, nemůžeme být svobodní vůči Božímu působení, pokud si něco vyhrazujeme pro sebe. Pokud naše mysl není takového úsilí schopná, následujme radu Pachomia, která zní: „Rozbouřeným myšlenkám, které nás sužují a vyvěrají z našeho srdce jako vřící voda, učiňme přítrž tím, že budeme číst Písmo svaté a neustále ho přežvykovat … a budeme od nich osvobozeni…“

Otevřít Písmo svaté a číst znamená podle Jeronýma „nastavit plachty Duchu svatému, aniž bychom věděli, kam doplujeme“.

Čtěte a naleznete

Četba vyžaduje především určitý čas. Je třeba cvičit se v kázni ve vztahu k času a tak nacházet vhodný okamžik k četbě. Ten bude pro každého člověka jiný, ale vždy je nezbytnou podmínkou věrnost.

K četbě – a to je třeba zdůraznit – je zapotřebí čas, a to vhodný čas. Čtení Písma svatého nemůže být nikdy okrajovým doplňkem dne. V této uspěchané době přichází pokušení „vykázat“ rozjímání Písma svatého do „přebytečných“ chvil dne. Pokud však tímto způsobem přesuneme četbu Písma svatého do nevhodného času, nikdy nedosáhneme kýženého ovoce. Bez usebrání, kdy člověk vstupuje do svého pokojíku, zavírá za sebou dveře a v skrytu čte (srov. Mt 6,6), bez vnějšího i vnitřního ticha není možné očekávat Boha.

Zakoušením Boží blízkosti se v nás rozlévá radost a bázeň. Bázeň ne ve smyslu strachu, ale jako pocit zkroušené nepatrnosti, pocit duchovního pohnutí. Tak jako lid plakal, když Ezdráš četl Písma i my někdy můžeme zakusit pocit duchovní zkroušenosti. Pláč v Duchu je velkým bohatstvím. Není snad právě zkroušenost pláčem modlitbou Ducha svatého v nás? (Řím 8,26).

Pro Boží slovo je charakteristické, že je každodenním chlebem. Podobně jako hmotný pokrm není vždy stejně chutný, tak ani duchovní pokrm nemůže vždy poskytnout stejné uspokojení. Přistoupit k Písmu svatému ve víře znamená být připraven naslouchat i nesnadným, cizím poselstvím, které na mě v prvním okamžiku nelze vztahovat. Text mi možná nic neříká, ale přátelský rozhovor přece nespočívá jen ve slovech, ale patří k němu i mlčení. Mlčení, které je výmluvné, protože vyjadřuje naši prázdnotu a malost před Bohem. Makarios moudře smýšlí, když říká: „Buďte rádi za to, co chápete a snažte se to uvést do praxe. Potom bude zjeveno vašemu duchu i to, co vám zůstalo skryté!“

Vytrvalost v četbě Písma svatého je znamením a měřítkem našeho duchovního života. Každý duchovní pokrok totiž pochází z četby a rozjímání Písma, nikoli z našeho rozhodnutí nezávisle na Bohu. Jeroným říká: „Četba plodí vytrvalost, vytrvalost plodí důvěrný vztah a důvěrný vztah plodí a rozmnožuje víru.“

Rozjímání vyžaduje tvrdou a vytrvalou práci, ale celé generace křesťanů z něho bohatě čerpali. Důležité je, abychom si po příkladu Panny Marie nad textem kladli otázku, co mají Boží slova znamenat (Lk 1,29) a uchovávali je věrně v srdci a rozvažovali o nich (Lk 2,19).

Četba Písma sv. směřuje k tomu, abychom byli uchváceni Bohem. Sv. Augustin nás o tom moudře poučuje: „Pokud je text Písma modlitbou, modlete se, je-li nářkem, naříkejte, je-li vděčností, radujte se, pokud text dodává naději, doufejte, vyjadřuje-li bázeň, mějte bázeň. Protože to, co vnímáte v textu, je zrcadlem vás samých.“ Modlitba je mou odpovědí Bohu. On se mi dal v četbě, já se mu dávám v modlitbě.

Přijaté Boží slovo nemůže nechat příjemce neutrálním. Slovo Boží v tom, kdo ho přijímá, působí vykoupení nebo odsouzení. Pokud někdo nedokonává slovo Boží v praxi, způsobuje, že v tom slově se podobně jako v maně objeví červi, kteří ho užírají. To soud slova, jak o něm hovoří Ježíš.

Jak má vypadat četba Písma svatého

Tvůj pokoj nebo jakékoli místo v ústraní ať jsou pro tebe svatyní, kde se setkáváš s Pánem Bohem. Jistě pocítíš přítomnost Nepřítele, který tě bude ponoukat k útěku, který ztíží tvou samotu, který tě rozptýlí tvými vlastními zvyky a starostmi, který se tě bude snažit svést tisícerými světskými myšlenkami. Neklesej na mysli a nezoufej, jen vytrvej v tomto boji proti démonu, protože Pán není od tebe daleko. Chceš-li, pomáhej si ikonou, rozžatou svící, křížem.

Čas pro četbu Písma svatého zvol podle své pracovní doby, avšak stanovenému času zůstaň věrný jednou pro vždy. Není seriózní se setkávat s Pánem v modlitbě jen tehdy, když je volno mezi povinnostmi, jako kdyby byl Pán jakousi „vycpávkou“. A nikdy neříkej: „Nemám čas!“, protože tím o sobě prohlašuješ, že jsi modloslužebník. Čas je tu proto, aby ti sloužil, nejsi otrokem času!

Každý den k nám Pán volá: „Kéž byste dnes uposlechli mého hlasu! Nezatvrzujte se svá srdce!“ (Žl 95,8 a Žid 3,7).

1. Prosba o Ducha svatého

Než začneš číst Písmo svaté, PROS Ducha svatého, aby na tebe sestoupil, aby „otevřel oči tvého srdce“, aby ti zjevil Boží tvář ve světle víry. Vezmi Bibli, polož ji před sebe s úctou a vzývej Ducha svatého. Duch je ten, který sehrál klíčovou roli při utváření Božího Slova. On ho nechal sepsat skrze proroky, apoštoly, evangelisty. On ho daroval církvi a neporušené ho nechal dojít až k tobě.

Pokud chceš, můžeš se modlit takto: Bože náš, tys poslal na svět svého Syna, aby ses ukázal lidem.

Pošli mi nyní svého svatého Ducha, abych v tomto Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak došel nebeské blaženosti. Amen. Buď si jist Ježíšovým slovem: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13).

2. Četba Bible

Máš před sebou Bibli. Je to Boží slovo, skrze které chce dnes Bůh k tobě promluvit. ČTI text pozorně, pomalu, vícekrát a snaž se mu NASLOUCHAT celým srdcem, celým rozumem, celou svou bytostí.

Drž se liturgického lekcionáře a přijmi ten úryvek, který ti církev nabízí, anebo čti určitou knihu Bible od začátku do konce. Je třeba, abys byl tomuto klíčovému principu věrný.

Neber si mnoho textu: jeden text, jedna perikopa, několik málo veršů, jsou víc než dostačující!

3. Hledání a nalézání (rozjímání)

Rozjímání znamená prohloubit přečtené poselství, které Bůh chce sdělit. Je třeba jistého úsilí, námahy, aby se čtení stalo pozornou a hlubokou reflexí. PŘEŽVYKUJ slova ve svém srdci a vztahuj poselství textu na sebe, na situaci, ve které se nacházíš. Nech se zasáhnout Slovem.

Text není vždycky srozumitelný hned a úplně! Neboj se pokorně uznat, že jsi pochopil málo nebo dokonce nic; pochopíš později.

4. Mluv k Pánu (modli se)

A nyní plný Božího slova MLUV k svému Pánu. Modli se s otevřeností, s důvěrou, bez ustání. Je to chvíle chválení, díkuvzdání, proseb, přímluv.

5. Uchovej to ve svém srdci

Přijaté slovo UCHOVÁVEJ ve svém srdci jako Maria. Uchovávej, střež, připomínej si přijaté slovo. Jen ten, kdo u četby Písma vytrvá, ví, že Bůh je věrný, že se nechává nalézt a že promlouvá k srdci. Ví, že nastanou chvíle, kdy se Bůh odmlčí (1 Sam 3,1). Ví, že období těžkostí, neútěchy a duchovní vyprahlosti jsou milostí, jež nám připomíná, jak daleko jsme od poznání Boha.

6. Uvedení Slova do života

Pokud jsi skutečně naslouchal Božímu slovu, musíš ho uvést do života. Usiluj o život podle Božího slova, abys tímto slovem nebyl odsouzen.

Podle knihy Modlit se Boží slovo, od Enzo Bianchi, vydalo Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří, 2007, připravil P. Zdeněk Kubeš

Upozornění

  • V pondělí začíná výuka náboženství.
  • V úterý v 18.45 hod. zkouška chrámového sboru.
  • Ve čtvrtek v 17.00 hod. ve výstavní síni Kurfürstova domu bude zahájena prodejní výstava obrazů a grafických listů akad. Malíře Václava Matějíčka. Výtěžek z prodeje bude věnován na opravu kostelních varhan.
  • V pátek od 14.00 hod. setkání dětí na faře. Od 17.30 hod. adorace a od 18.30 hod. dětská mše svatá.  Po mši svaté setkání mládeže na faře.
  • V neděli bude druhá mše svatá sloužena na náměstí. Mše svatá je součástí Přibyslavských slavností 2008.
  • V sobotu 20. září se uskuteční farní zájezd do Tišnova, kde si prohlédneme klášter Porta Coeli  a kde společně budeme slavit  mši svatou. Následně navštívíme soukromí sklípek. Zájemci se mohou zapisovat v zákristii. Poslední termín zápisu je sobota.
  • Farnost má nové webové stránky, které se postupně aktualizují. Děkuji všem, kteří se na jejich tvorbě podíleli.

Poděkování

  • Děkujeme za péči o kostel, za úklid na faře a za vaše příspěvky do sbírky. Dnešní sbírka je věnována na nákup školních pomůcek nutných k výuce náboženství.
  • Sbírka z neděle 14. září bude věnována na církevní školství a bude odeslána.

Bohoslužby ve farnosti Přibyslav

Den Hodina Intence
Neděle – 7.9. 2008 8.00 hod.

9.30 hod.

11.00 hod.

23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Za manželem Pěchovy, ten rod, rodiče Kárníkovy a Václava Novotného

Za farnost

OLEŠENKA – POUTNÍ MŠE SVATÁ

Pondělí – 8.9. 2008 7.30 hod. Svátek Narození Panny Marie

Za maminku, sestru Vlastu Vokáčovou a duše v očistci

Úterý – 9.9. 2008 18.30 hod. Za rodinu Roseckých a Kočovu
Středa – 10.9. 2008 7.30 hod.

19.00 hod.

Za rodiče Křížovy, syna Václava a manželku

DOLNÍ JABLONNÁ

Čtvrtek – 11.9. 2008 18.30 hod. Za Jindřicha a Františku Kodrasovy, jejich rodiče a syna Emila
Pátek – 12.9. 2008 18.30 hod. Nezávazná památka Jména Panny Marie

Za Karla Pometla, Josefa a Růženu Tománkovy

Sobota – 13.9. 2008 7.00 hod.

14.00 hod.

Památka sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve

Za rodinu Coufalovu a Vlčkovu

MŠE SVATÁ VE DVORKU – SRAZ RODÁKŮ

Neděle – 14.9. 2008 8.00 hod.

9.30 hod.

18.30 hod.

SVÁTEK POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŽE

Za Marii a Josefa Novotných, oboje rodiče a duše v očistci

Za město a farnost

Za Marii a Jana Němcovy a celý rod

Ve dnech 15. až 20. července se konal v australském Sydney Světový den mládeže (World Youth Day). Jako jediný účastník z Přibyslavské farnosti jsem měl možnost se této úžasné akce také zúčastnit, proto bych se rád na následujících řádcích podělil o několik svých dojmů z této daleké poutě.

S myšlenkou Světových dnů mládeže přišel již v roce 1983 papež Jan Pavel II., který pozval mládež z celého světa, aby se setkala v Římě. Jeho výzvy uposlechlo na tři sta tisíc mladých.  Od té doby se proto koná každé dva až tři roky Světový den mládeže pokaždé na jiném místě zeměkoule.  Jedná se o největší mládežnickou akci na světě, kterou pořádá Katolická církev. Počet účastníků každého Světového dne jde vždy do statisíců. V roce 1993 se na závěrečné mši na Světovém dni mládeže v Manile na Filipínach sešlo více jak 4 miliony lidí, což bylo největší setkání lidí na této planetě vůbec.

Letos v červenci přijalo pozvání Sv. Otce do australského Sydney více jak čtvrt milionu poutníků ze všech koutů zeměkoule.  Z Čech vyrazila do Austrálie organizovaná skupina 220 poutníků, včetně dvou biskupů Mons. Jiřího Paďoura a Pavla Posáda. Do Melbourne jsme odlétali po menších skupinkách z Vídně nebo z Prahy s přestupem v Soulu. Já odlétal spolu s devadesátkou dalších účastníků ve čtvrtek 4. července z Vídně. Cesta trvala díky osmihodinovému časovému posunu dva dny, z toho jsme v letadle strávili 22 hodin.

Hned po příletu a příslušné imigrační kontrole jsme nasedli do připravených autobusů, které nás rozvezli do různých farností v Melbourne, kde jsme měli strávit týden na předprogramu (Days in Dioceses Melbourne) před samotným setkáním v Sydney.  Spolu s několika dalšími jsem tento týden strávil ve farnosti Mooloorbark.  Bydlel jsem s třemi ostatními kluky z Čech v rodině manželů Carollových.  Byli to již starší důchodci, avšak velmi aktivní. Ron byl velký sportovec, který holdoval judu, fotbalu a zejména golfu.  Na golfovém hřišti trávil tři dny v týdnu. Golf je obecně v Austrálii hodně rozšířený sport. Dovolit si ho může každý, kdo o to stojí. Členství v golfovém klubu zde stojí pár dolarů měsíčně.  Zato Margrit si ještě v důchodu přivydělávala jako prodavačka v charitním obchodě. V Austrálii totiž máte na každém parkovišti vedle odpadkového koše také velký kontejner od charity, kam se dají odložit nepotřebné věci. Charita pak tyto věci třídí a co jde, prodává ve speciálních obchodech, které se podobají našim second handům či komisnímu prodeji. Z výtěžku jsou pak financovány rozličné sociální služby.

Naši melbernští rodiče se o nás opravdu vzorně starali. Všemožně se snažili, abychom měli všeho dostatek a nic nás netrápilo. Neváhali nám například sehnat do pokoje malá elektrická kamínka, abychom si mohli v pokoji přitopit. V Austrálii je totiž v tomto ročním období zima, sice tu nechumelí, ale teploty se nevyšplhají více než na 15 stupňů, přesto většina domu ani nemá centrální vytápění. Australané jsou prostě na zimu doma zvyklý.  Moc času jsme však s našima adoptivními rodiči nepobyli. Každý den nás čekal většinou velmi nabitý program.  První den jsme vyrazili prohlédnout si centrum Melbourne, které bylo od naší farnosti vzdáleno asi tři čtvrtě hodiny jízdy vlakem.  Jako poutníci jsme obdrželi pas, díky kterému jsme měli volný vstup nebo slevu do většiny galerií, muzeí a dalších atrakcí v Melbourne, čehož jsme patřičně využívali celý týden. Také jsme vyrazili z Melbourne na australský venkov do městečka Yea, kde jsme v místním kostelíku slavili mši svatou s českým kapucínem Aurelem Hrdinou, který v Austrálii působí již padesát let. Jeden den nato jsem navštívil spolu s dalšími vybranými účastníky všech národností cisterciácké opatství Tarrawarra Abbey, kde jsme půl dne strávili se zdejšími mnichy v  modlitbách, rozjímání, ale i společném stolování.  V podvečer následovala taneční zábava spojená s výukou tradičních australských tanců „Bush dances“ v hale katolické univerzity. Nezapomněli jsme navštívit také místní zoo, které bylo plné zástupců zdejší jedinečné fauny, koalami počínaje, přes ptakopysky či vombaty a klokany konče. Proběhlo také milé setkání s českými krajany z Melbourne v jejich centru s přiléhavým názvem Šumava.

 Vrcholem Dnů v diecési byla společná mše svatá na fotbalovém stadionu Telstra Dome, na které se sešli všichni poutníci, kteří trávili předprogram v melbournské diecési, ale také i místní věřící. Na zaplněný stadion tak dorazilo více jak čtyřicet tisíc lidí. Organizátoři dokázali využít všech možností, které tento moderní stadion poskytoval a tak z pro někoho nudného obřadu dokázali udělat za pomoci, světel, laseru, kouře či velkoplošných obrazovek docela vkusnou show. A publikum to dokázalo ocenit, ještě nikdy jsem nezažil, aby přede mší mezi lidmi obíhala pověstná mexická vlna, tak jak tomu bylo v Telstra Dome.

Po skončení předprogramu v Melbourne následoval celodenní přesun autobusy, který nepostrádal prvky dramatu, po bezmála tisícikilometrové trase do Sydney, a během něhož se nám na dva dny ztratila naše zavazadla, takže jsme byli nuceni spát první noc bez spacáku v nevytopených školách, což opravdu nebylo příjemné. Byl jsem ubytován v dívčí katolické škole Rosebank College. Spolu s námi tu ještě bydlela velká skupina Papuánců z Nové Guinei. Měl jsem z nich nejdříve trochu obavy, ale nakonec se ukázali jako velmi milí lidé, kteří se od nás ani tak nelišili, každý  měl svůj mobil či digitální foťák a večer psal emaily domů stejně jako my.

 V úterý jsme se v Sydney jen tak rozkoukávali. Odpoledne však Světové dny mládeže oficiálně začali mší svatou v přístavišti Barangaroo, kterou sloužil australský kardinál Pell a během své promluvy přivítal všechny poutníky z více jak 170 zemí světa.

Ve středu dopoledne se konala, tak jako posléze každý den, katecheze českých biskupů na australské katolické univerzitě nedaleko škol, kde jsme byli ubytováni. Celé odpoledne pak vyplnil Youth Festival, což bylo velké množství koncertu, workshopu a přednášek, které se konali po celém městě. Já jsem spolu s dalšími zamířil k Opeře, před kterou se odehrával jeden z největších koncertů. Cestou jsme potkávali spoustu poutníků z celého světa. Obvykle když se s někým dáte do řeči, tak uděláte i společnou fotku na památku, či si něco drobného vyměníte. V této souvislosti musím zmínit, že propiska s logem města Přibyslav, je celosvětově žádaný artikl, protože za ní lze bez problému získat, náramek z Québecu, odznáček z Chile, šátek z USA či záložku z Indonésie.

Ve čtvrtek po ranní katechezi a obědě, který se na setkání vydává specifickým způsobem. Při takovém množství lidí nelze vydávat jednotlivé porce, nýbrž se vydávají balíčky po šesti porcích, proto je vždy potřeba sestavit před každým obědem i večeří šestičlennou skupinku, což mnohdy vede k čilé mezinárodní spolupráci. Vrcholem dne však byl příjezd Sv. Otce do Sydney. Policejní helikoptéry ve vzduchu a obojživelná komanda v rychlých člunech brázdící vody přístavu nasvědčovali, že se bude dít něco velkého. Papežův příjezd byl fenomenální. Benedikt XVI. projel na lodi kolem Opery i pod Harbour Bridge následován celou flotilou dalších lodí. Dojeli až k přístavišti Barangaroo, kde Sv. Otec vystoupil na podium, aby se pozdravil se všemi přítomnými poutníky.  Požehnal zástupům a přednesl krátkou řeč  na uvítanou, ve které se zabýval zejména mottem celého setkání, jímž byl úryvek z Písma: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky.“

Pátek byl ve znamení křížové cesty. Jednotlivá zastavení byla rozmístěna podél nejvýznamnějších míst ve městě. Ježíš tak nesl svůj kříž ulicemi Sydney až k Opeře, aby pak dojel lodí až na Barangaroo, kde křížová cesta vyvrcholila. Po celou dobu setkání probíhal bohatý doprovodný program. Na výstavišti probíhala stálá prezentace řádů a hnutí v církvi. Všude po městě byli vyznačené prostory, kde se lidé mohli na chvíli zastavit a ztišit se v modlitbě.

V sobotu se vydáváme již brzy ráno na pěší pouť směrem na dostihové závodiště Randwick, kde Světové dny mládeže vrcholily. Ve večerních hodinách se takřka bez ohlášení objevil na hlavním podiu papež Benedikt XVI., aby zahájil a vedl večerní vigílii, během které zazněla svědectví několika mladých lidí, kteří vyprávěli o tom, jak jim Duch Svatý pomohl v jejich životě. Jedním z nich bylo i svědectví Marušky Štěpánové z Červeného Kostelce, která vyprávěla, jaká úskalí přináší pro mladého křesťana život v jedné z nejateističtějších zemí v Evropě. Svatý otec se ve své promluvě zaměřil na klíčové problémy dnešní doby. Varoval před mravním relativismem a duchovní vyprázdněností konzumní společnosti. Poté následovala tichá modlitba před Nejsvětější Svátostí, což byl pro mě nejsilnější moment setkání. Celý ten několika set tisícový dav najednou ztichl a po celém širém závodišti se rozhostilo na několik desítek minut hrobové ticho. Po skončení adorace jsme všichni strávili noc na závodišti pod širým nebem až do dalšího dne.

V neděli ráno se konala na Randwicku závěrečná mše svatá, při které Svatý Otec biřmoval 24 mladých lidí jak z Austrálie, tak z ostatních kontinentů. Evropu v tomto výběru reprezentovali pouze dva lidé, jedním z nich byl osmnáctiletý Vašek Rylko z Ostravy.  Svatý otec na závěr poděkoval všem účastníkům, a oznámil, že příští Světové dny mládeže se budou konat v roce 2011 ve španělském Madridu.

Naše česká skupina se v Austrálii zdržela ještě více jak týden, který jsme věnovali výletům po okolí Sydney. Navštívily jsme zejména národní park Modré hory, nazvaný podle modrého oparu, který se vznáší nad nekonečnými eukalyptovými lesy, které zde rostou, či Královský národní park, což je několik desítek kilometrů dlouhý pás pobřeží podél Pacifiku, charakteristický svými rozeklanými útesy. Dalším cílem našich výletů byli známé sydneyské pláže včetně té nejznámější Bondi Beach, která byla, přestože zrovna byla zima, plná surfařů.

Z Austrálie jsem odlétal zpět 29. července spolu s částí naší české výpravy. S jednodenní zastávkou v Soulu jsme 30. července šťastně dosedli na Vídeňském letišti.  Byla to nezapomenutelná cesta.

Závěrem bych si všechny čtenáře dovolil pozvat na přednášku a promítání fotografií a video dokumentu ze Světového dne mládeže, které se uskuteční v pátek 26. září v 19:30 ve farním sále v Přibyslavi.

Jan Málek ml.


 

Milí farníci,
měsíc září k nám hovoří nejenom krásou přírody, ale také říká, že nám začala škola. V druhé polovině srpna jsem navštívil Základní školu Přibyslav a s vedením školy domluvil základní rámec výuky náboženství v nastávajícím školním roce. Při návštěvě školy jsem poprosil vedení školy, aby rodičům prvňáčků byly předány přihlášky na výuku náboženství a knížečky Bůh mluví ke svým dětem. Rodiče dětí z ostatních ročníků si přihlášku vyzvednou v zákristii nebo na faře. Jednotlivé ročníky budou mít hodiny náboženství následovně:

  1. ročník – čtvrtek 11.40 – 12.25
  2. ročník – pondělí 11.40 – 12.25
  3. ročník – středa 12.35 – 13.20
  4. ročník – čtvrtek 12.35 – 13.20
  5. ročník – pondělí 12.35 – 13.20
  6. ročník – pondělí 14.15 – 15.00
  7. ročník – pondělí 14.15 – 15.00
  8. ročník – čtvrtek 15.05 – 15.50
  9. ročník – čtvrtek 15.05 – 15.50

Vzhledem k počtu dětí a vyučovacímu plánu může dojít ke změnám!

Výuka náboženství začne v pondělí 8. Září.

Školní rok 2008/09 začneme společně ve farním kostele 5.září při mši svaté s Veni Sancte. Výuka náboženství začne od 8.září. V průběhu měsíce září děti obdrží pomůcky potřebné pro výuku náboženství. Prosím rodiče, aby věnovali patřičnou pozornost výchově svých dětí v oblasti víry. Myslím, že výuka náboženství tomu může napomoci. Přeji všem, kteří se budou podílet na vzdělání a výchově dětí elán, odvahu a radost.

Pastorační plán na měsíc září je bohatý. Z nabídky upozorňuji na farní zájezd a svědectví Jana Málka o celosvětovém setkání mládeže. Farní zájezd zahrnuje prohlídku kláštera, kostela a slavení mše svaté v Tišnově – Porta Coeli. Dále návštěvu soukromého vinného sklípku ve Velkých Pavlovicích. Odjezd z Přibyslavi v sobotu 20. září v 8.00 hod.

V pátek 26. září se o své zážitky podělí přímý účastník celosvětového setkání mládeže v Sydney Jan Málek. Vyprávění bude doprovázeno bohatým obrazovým materiálem.

Pastorační plán na měsíc září

  • 5. září mše svatá na začátek školního roku
  • 8. září zahájení výuky náboženství
  • 14. září mše svatá na náměstí
  • 19. září pracovní zasedání pastorační rady farnosti
  • 20.září farní zájezd do Tišnova (Potra Coeli) a vinného sklípku
  • 26. září svědectví Jana Málka o celosvětovém setkání mládeže

P. Zdeněk Kubeš

Pozvánka na výstavu

Výstava obrazů a grafických listů akad. mal. Václava Matějíčka
(*1941 – †2002)

Uzavřené dílo akademického malíře Václava Matějíčka, který se věnoval převážně figurální malbě a různým grafickým technikám.

Zahájení výstavy proběhne dne 11.září v 17.00 hodin
ve výstavní síni Kurfürstova domu.

Výtěžek z prodeje grafických listů bude věnován na opravu varhan v kostele Narození sv.Jana Křtitele v Přibyslavi.

MODLIT SE SLOVO BOŽÍ

Církev měla vždy v úctě Boží slovo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dáván zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se zbožnost křesťana živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách Písma svatého totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou moc a sílu, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.

(Konstituce Dei Verbum).

Druhý vatikánský koncil slovo Boží navrátil do středu života církve. Slovo Boží je znovuobjeveno jako živé, dynamické a účinné, schopné posilovat víru, inspirovat život a být normou křesťanských postojů. Ambrožova slova o četbě Písma svatého jsou aktuální i dnes: „Proč nevěnujete svůj volný čas četbě Písma? Vy se nezabýváte Kristem? Nenavštěvujete ho, neposloucháte ho?…“ Jan Zlatoústý napomíná křesťany: „Vlažnost, do které jste upadli, souvisí s tím, že nečtete celé Písmo a vybíráte si to, co se vám zdá jasnější a užitečnější, přičemž vše ostatní zanedbáváte. Hereze vznikaly právě tímto přístupem, který nechce číst celé Písmo svaté.“

Slovo Boží

Písmo je Boží poselství, které je určeno každému člověku. Má-li nám Písmo svaté zprostředkovat Boží slovo, je třeba k němu přistupovat jako ke slovu, které od Boha vychází a k Bohu opět přivádí.

Slovo Boží je třeba rozjímat, to znamená znovu a znovu ho pročítat, přežvykovat a opakovat si ho pro sebe, přemílat ho a recitovat, ukládat si ho do paměti a uchovávat v srdci a tak se disponovat k modlitbě.

K Písmu svatému je třeba přistupovat jako k živému slovu, se snahou hledat jeho smysl a aktuální hodnocení nás samých. Slovo je projevem Boží moci a dotýká se každé situace a každého z nás.

Slovo Boží v liturgii

Privilegovaným místem, kde se Písmo stává Slovem, je liturgie. V liturgii se slovo stává znovu živým a účinným, protože Kristus je zde přítomný a nechává slovo zaznít vlastním hlasem. Tak se slovo nestává pouhou literou.

Když se totiž v církvi předčítá Písmo, promlouvá v ní samotný Kristus, on sám v ní jedná a působí svým slovem. Svatý Pavel píše: „Když jste nás slyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky (1Sol 2,13)

Při každé bohoslužbě slova se určitý text, úměrně naší víře, rozvine před našima očima a Kristus ho vysvětluje našim srdcím. Mocí Ducha svatého nám v něm dává zaslechnout aktuální poselství, a to v závislost na naší osobní víře.

Bohoslužba slova má tedy neoddiskutovatelné prvenství, protože „žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu“ (2Petr 1,20). Každé osobní rozjímání Písma svatého má tedy k bohoslužbě slova směřovat jako k svému cíli a má být zároveň přípravou na ni a jejím pokračováním. Jan Zlatoústý proto často nabádal věřící, aby na liturgii slova navazovalo osobní rozjímání Písma svatého: „Až se vrátíte domů, měli byste vzít Písmo svaté a s vaší manželkou a vašimi dětmi znovu číst a společně opakovat slyšené slovo.“ Slyšené slovo je jako semeno zaseté rozsévačem: po naslouchání je nutné bojovat proti ďáblu, který může přijít a okrást nás o slovo nebo se snaží rozsévat koukol. Je-li pravdou, že Písmo je Boží poselství člověku, platí také, že nestane-li se Písmo rozhovorem s Bohem, zůstává neplodným.

Písmo svaté a Duch svatý

Věřící člověk má brát Písmo svaté do ruky s vědomím, že jen Boží milostí může rozumět tomu, co čte. Proto první a základní postoj každého, kdo se chystá k četbě (rozjímání) Písma svatého je, prosit, aby Duch svatý osvítil celou naši bytost, a tak nás uschopnil k setkání s Pánem. Písmo svaté se stává plodným slovem pouze tehdy, když Duch Boží osvěcuje toho, kdo Písmo čte. Řehoř Veliký říká, že „tentýž Duch, který se dotkl duše proroka, dotýká se duše čtenáře“.

Příchod Ducha, na který se připravujeme modlitbou, působí vnitřní odpoutanost. Odpoutání od sebe sama je nutné. Nemůžeme naslouchat Božímu slovu, jestliže neztišíme své nitro, nemůžeme být svobodní vůči Božímu působení, pokud si něco vyhrazujeme pro sebe. Pokud naše mysl není takového úsilí schopná, následujme radu Pachomia, která zní: „Rozbouřeným myšlenkám, které nás sužují a vyvěrají z našeho srdce jako vřící voda, učiňme přítrž tím, že budeme číst Písmo svaté a neustále ho přežvykovat … a budeme od nich osvobozeni…“

Otevřít Písmo svaté a číst znamená podle Jeronýma „nastavit plachty Duchu svatému, aniž bychom věděli, kam doplujeme“.

Čtěte a naleznete

Četba vyžaduje především určitý čas. Je třeba cvičit se v kázni ve vztahu k času a tak nacházet vhodný okamžik k četbě. Ten bude pro každého člověka jiný, ale vždy je nezbytnou podmínkou věrnost.

K četbě – a to je třeba zdůraznit – je zapotřebí čas, a to vhodný čas. Čtení Písma svatého nemůže být nikdy okrajovým doplňkem dne. V této uspěchané době přichází pokušení „vykázat“ rozjímání Písma svatého do „přebytečných“ chvil dne. Pokud však tímto způsobem přesuneme četbu Písma svatého do nevhodného času, nikdy nedosáhneme kýženého ovoce. Bez usebrání, kdy člověk vstupuje do svého pokojíku, zavírá za sebou dveře a v skrytu čte (srov. Mt 6,6), bez vnějšího i vnitřního ticha není možné očekávat Boha.

Zakoušením Boží blízkosti se v nás rozlévá radost a bázeň. Bázeň ne ve smyslu strachu, ale jako pocit zkroušené nepatrnosti, pocit duchovního pohnutí. Tak jako lid plakal, když Ezdráš četl Písma i my někdy můžeme zakusit pocit duchovní zkroušenosti. Pláč v Duchu je velkým bohatstvím. Není snad právě zkroušenost pláčem modlitbou Ducha svatého v nás? (Řím 8,26).

Pro Boží slovo je charakteristické, že je každodenním chlebem. Podobně jako hmotný pokrm není vždy stejně chutný, tak ani duchovní pokrm nemůže vždy poskytnout stejné uspokojení. Přistoupit k Písmu svatému ve víře znamená být připraven naslouchat i nesnadným, cizím poselstvím, které na mě v prvním okamžiku nelze vztahovat. Text mi možná nic neříká, ale přátelský rozhovor přece nespočívá jen ve slovech, ale patří k němu i mlčení. Mlčení, které je výmluvné, protože vyjadřuje naši prázdnotu a malost před Bohem. Makarios moudře smýšlí, když říká: „Buďte rádi za to, co chápete a snažte se to uvést do praxe. Potom bude zjeveno vašemu duchu i to, co vám zůstalo skryté!“

Vytrvalost v četbě Písma svatého je znamením a měřítkem našeho duchovního života. Každý duchovní pokrok totiž pochází z četby a rozjímání Písma, nikoli z našeho rozhodnutí nezávisle na Bohu. Jeroným říká: „Četba plodí vytrvalost, vytrvalost plodí důvěrný vztah a důvěrný vztah plodí a rozmnožuje víru.“

Rozjímání vyžaduje tvrdou a vytrvalou práci, ale celé generace křesťanů z něho bohatě čerpali. Důležité je, abychom si po příkladu Panny Marie nad textem kladli otázku, co mají Boží slova znamenat (Lk 1,29) a uchovávali je věrně v srdci a rozvažovali o nich (Lk 2,19).

Četba Písma sv. směřuje k tomu, abychom byli uchváceni Bohem. Sv. Augustin nás o tom moudře poučuje: „Pokud je text Písma modlitbou, modlete se, je-li nářkem, naříkejte, je-li vděčností, radujte se, pokud text dodává naději, doufejte, vyjadřuje-li bázeň, mějte bázeň. Protože to, co vnímáte v textu, je zrcadlem vás samých.“ Modlitba je mou odpovědí Bohu. On se mi dal v četbě, já se mu dávám v modlitbě.

Přijaté Boží slovo nemůže nechat příjemce neutrálním. Slovo Boží v tom, kdo ho přijímá, působí vykoupení nebo odsouzení. Pokud někdo nedokonává slovo Boží v praxi, způsobuje, že v tom slově se podobně jako v maně objeví červi, kteří ho užírají. To soud slova, jak o něm hovoří Ježíš.

Jak má vypadat četba Písma svatého

Tvůj pokoj nebo jakékoli místo v ústraní ať jsou pro tebe svatyní, kde se setkáváš s Pánem Bohem. Jistě pocítíš přítomnost Nepřítele, který tě bude ponoukat k útěku, který ztíží tvou samotu, který tě rozptýlí tvými vlastními zvyky a starostmi, který se tě bude snažit svést tisícerými světskými myšlenkami. Neklesej na mysli a nezoufej, jen vytrvej v tomto boji proti démonu, protože Pán není od tebe daleko. Chceš-li, pomáhej si ikonou, rozžatou svící, křížem.

Čas pro četbu Písma svatého zvol podle své pracovní doby, avšak stanovenému času zůstaň věrný jednou pro vždy. Není seriózní se setkávat s Pánem v modlitbě jen tehdy, když je volno mezi povinnostmi, jako kdyby byl Pán jakousi „vycpávkou“. A nikdy neříkej: „Nemám čas!“, protože tím o sobě prohlašuješ, že jsi modloslužebník. Čas je tu proto, aby ti sloužil, nejsi otrokem času!

Každý den k nám Pán volá: „Kéž byste dnes uposlechli mého hlasu! Nezatvrzujte se svá srdce!“ (Žl 95,8 a Žid 3,7).

Prosba o Ducha svatého

Než začneš číst Písmo svaté, PROS Ducha svatého, aby na tebe sestoupil, aby „otevřel oči tvého srdce“, aby ti zjevil Boží tvář ve světle víry. Vezmi Bibli, polož ji před sebe s úctou a vzývej Ducha svatého. Duch je ten, který sehrál klíčovou roli při utváření Božího Slova. On ho nechal sepsat skrze proroky, apoštoly, evangelisty. On ho daroval církvi a neporušené ho nechal dojít až k tobě.

Pokud chceš, můžeš se modlit takto: Bože náš, tys poslal na svět svého Syna, aby ses ukázal lidem.

Pošli mi nyní svého svatého Ducha, abych v tomto Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak došel nebeské blaženosti. Amen. Buď si jist Ježíšovým slovem: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13).

LÉTO, PRÁZDNINY A VZPOMÍNKY

Vyvolat vzpomínky dokážou snad všechny lidské smysly. Dodnes, když cítím vůni bílých lilií, vybaví se mi vzpomínka smutná. Našim sousedům zemřela malá holčička Janička. Bylo jí jeden a půl roku. Byla krásná, roztomilá, jako panenka. Často jsme si s ní hrály, vozily jsme jí v kočárku, vodily za ručičku. Pak se rozstonala a i když byla v nemocnici, zemřela. Nepamatuji se vůbec na pohřeb, ale když kvetou a voní bílé lilie, objeví se mi před očima malá rakvička s Janičkou, doslova obloženou květy. Tolik kytiček jsme pro ní donesly, že byl z nich vidět jen její malý obličejíček. A nejvíc bylo lilií a nejvíce voněly. Kdybych si celý rok na Janičku nevzpomněla, vzpomenu si vždycky, když kvetou a voní tyto krásné květy. A že už je to pěkně dávno!

Prázdniny – to je dětství, voňavé lesy plné borůvek, malin, hub a z nich pak babičkou upečené a uvařené dobroty. Horké léto, které nám tenkrát vůbec nevadilo. I když, co bychom si zapírali, také se nám pokaždé na ty borůvky nechtělo a což na houby! Na ty jsme museli časně ráno, sotva se rozbřesklo. A když jsme o žních museli dělat povřísla, tak jsme si často v duchu tajně přáli, aby přišla bouřka a byla chvíle odpočinku. To se ale pak musely snopy honem „panákovat“ a už se běželo domů. Tatínek s maminkou litovali, že to mohlo počkat, až to dokosí. Ale doma měli také co dělat a my děti jsme obyčejně někam zalezly s knížkou, nebo si šily na panenky. Když nás to omrzelo, už jsme klečely na lavici před domem a pozorovaly, jak je venku. Když jsme uznaly, že to jde, hned jsme toho využily. Vždyť ono bylo po té bouřce tak hezky! Jak krásně se to brouzdalo na boso v loužích! Někdy bylo takové teplé blátíčko, jako hedvábné, které protékalo skrz prsty. Pak jsme zase našly louže na trávníku a nohy se docela dobře umyly. Tehdy jsme ještě neměli návsi a silnice zaasfaltované. Když se nás takhle pár sešlo, radili jsme se, co s načatým večerem? To nebylo jednoduché – teď je to paráda! Děti vědí, že mohou sedět u televize nebo u počítače. Ale tenkrát? Každý měl jiný nápad a jeden lepší než druhej. Co kdybychom šly spát k někomu na seno?, nebo taky Vítkovi už mají letní jabka?, jo a na Franclovom poli už jsou lusky! Musí se na to rozumem – ještě je mokro, nejlepší bude to seno. Jestli nám to naši dovolí u nás na půdě a jestli budou smět kamarádky. Přes výstrahy, že se tam budeme bát, že se nám netopýři zapletou do vlasů, že po nás polezou pavouci, nám to naši dovolili.

Ještě nám maminka dala deky, aby nás seno nepíchalo a tatínek baterku, abychom viděly na ustlání a „dobrou noc, nebreptejte dlouho a taky se nezapomeňte pomodlit“. Jestli jsme se pomodlily, už se nepamatuju, ale pamatuju se, že to byla krása. Když začalo znovu pršet a na střechu šuměl déšť, my jsme přestávaly brebtat a pomalu jsme usínaly. To nám vydrželo třeba týden. Na ty letní jablka taky došlo. Tatínek, který nějak zpozoroval, že se chystáme na výpravu, zakázal „opovažte se chodit krást jabka! Vždyť ty samý máme na zahradě!“ Neposlechly jsme, kradly jsme. Ale já si dodnes myslím, že ty Vítkovy jabka byly přece jen lepší než naše. To byla výprava holčičí. Kluci dostali chuť na hrách a opakovalo se to samé. Zase to tatínek poznal a říkal bratrovi „nechoď na žádnej Franclův hrách, dojdi si za dne na náš.“ Jenže, raďte chytrému: „Kluci říkali, že žádnej náš hrách nechtějí, protože, tati, ty seš moc hodnej a to nemá cenu. Francl se pořádně rozzlobí, když nás načapá a to je lepší. A přece se nepude na lup za dne.“

My holky jsme měly ještě jeden důležitý zájem. Taky tajný a napínavý. „Špehovaly“ jsme zami-lované párky. Plížily jsme se s tlukoucím srdcem za nimi a když jsme viděly, jak se ti dva políbili, byly jsme úplně zničený!

Píšu o samých neplechách, ale přesto musela být – a byla – povinnost k práci na prvním místě. Hodně tehdy děti pomáhaly. Ale děti jsou děti a vždy musí mít nějakou radost a zábavu. Čas prázdnin byl přepestrý , že to nejde ani vypsat. A nejednou tu byl svátek Nanebevzetí Panny Marie, naše pouť, no a to je za čtrnáct dní už po prázdninách. Zase bude škola a už je na čase! Vždyť jak se tak dívám, to jsme za dva měsíce nadělaly hříchů. To se nám ani na papírek nevejde.

Marie V.

POTŮČEK MLÁDÍ

Veselý potůček vine se z hor,

s radostným pospěchem obtéká bor,

zatéká v doubravu, ztrácí se v háj

a zase s jásotem utíká v dál.

Krůpěje stříbrně ze skály zvoní,

padají na zem a stékají po ní.

křišťálem plní se studánek dol,

tam, kde se prostírá dumavý bor.

SETKÁNÍ S JEŽÍŠEM

„V bídě, hladu, umírání, strádá tolik bratří Tvých,

lhostejnost nám vidět brání Tebe, trpícího v nich.“

Bylo skoro již poledne, když jsem se probral z narkózy. Ležel jsem na pokoji, který jsem neznal i když si byly podobné. Mírným pohybem hlavy jsem začal prozkoumávat své okolí. Nejdříve vpravo, směrem k oknu. Tam stála jedna prázdná ustlaná postel, ve které nikdo neležel. Na druhé posteli vlevo ležel nějaký muž, otočený zády ke mně. Chytil jsem se smyčky nad hlavou, abych se trochu povytáhl a lépe viděl. Postel trochu zavrzala a muž se pomalu otočil a usmál se. „Tak buďte vítán z věčných lovišť. Co se vám zdálo?“ Jako by nevěděl, že v narkóze se nic nezdá. Byl to usměvavý, třiaosmdesátiletý, bělovlasý pán a jeho bílé vlasy, prosvětlené žárovkou nad jeho hlavou, zářily jako svatozář. Blesklo mi hlavou, jestli jsem ještě vůbec na Zemi a jestli moje hlava také takhle nezáří. Byl jsem ale na Zemi a ta skutečnost byla vzápětí potvrzena jako tvrdá až krutá. Přicházela sestřička a také zažertovala: „Dobré ráno – v poledne.“ Pak už se věnovala pacientovi po mé levici. Když z něho stáhla přikrývku, čekal mě šok. Ten usměvavý pán měl levou nohu uříznutou nad chodidlem a pravou nad kolenem. Pro odvod tekutin visela z jeho těla hadička s plastovým sáčkem. Sestra mu píchla do břicha inzulín, pacienta přikryla a odešla. Stále jsem se nemohl vzpamatovat z tohoto zážitku. Ten usměvavý muž, který mě po operaci tak hezky přivítal, je lidská troska, proti mým bolístkám z několika stehů, které pomalu přicházely k sobě. I když to bylo nepříjemné, byl jsem rád, že se se svým malým utrpením mohu alespoň trochu přiblížit Kristovu utrpení a splatit kousek svého velikého dluhu. Teď mám vedle sebe člověka úplně tělesně zničeného, ale duševně nezlomeného. Možná, že on Ježíše neznal, ale Ježíš jistě znal jeho. Jeho optimismus a dobrá nálada v takové situaci přece nemohou být jen produktem pouhé lidské vůle.

Když jsme spolu večer hovořili, dozvěděl jsem se, že všechno jeho utrpení má na svědomí cukrovka. Nepadlo však ani slůvko nějakého stesku nebo beznaděje. Jeho jedinou rezignací byla slova: „Co s tím naděláte, přece se kvůli tomu nezblázním. Nějak se to už musí vydržet.“ Tím jasně dával najevo, že svůj kříž chce bez zaváhání donést až do konce. Když jej druhý den odváželi na oddělení dlouhodobě nemocných, stiskl mi beze slova silně ruku a já se zmohl jen na tiché „Bůh vás opatruj!“

Ten jas kolem jeho hlavy nebyl asi jen od vlasů, protože nepohasínal ani v šeru dlouhé chodby.

Vladimír J.

Bohoslužby ve farnosti Přibyslav v měsíci září 2008.

1. 9. 7:30 Za rodiny: Eliášovu, Lehrlovovu a Wasserbauerovu
2. 9. 18:30 Za + Rudolfa Svobodu a rodiče, za rod Půžů
3. 9. 7:30

18:30

Za + Josefa Bratršovského a jeho rodiče

VESNICE

4. 9. 18:30 O Boží požehnání a ochranu P. Marie pro rodinu

Zvolánkovu a Podrázských

5. 9. 18:00 Za žáky, studenty, rodiče, učitele a vychovatele
6. 9. 7:00 Za + Františka a Emilii Pometlovy a dceru Boženu
7. 9. 8:00

9:30

11:00

Za + manžele Pěchovy a ten rod, za rodiče Kárníkovy

Za farnost // a Václava Novotného

OLEŠENKA – POUTNÍ MŠE SVATÁ

8. 9. 7:30 Za maminku, sestru Vlastu Vokáčovou a duše v očistci
9. 9. 18:30 Za rodinu Roseckých a Kočovu
10. 9. 7:30

18:30

Za + rodiče Křížovy, syna Václava a manželku

VESNICE

11. 9. 18:30 Za + Jindřicha a Františku Kodrasovy, jejich rodiče a syna
12. 9. 18:30 Za + Karla Pometla, Josefa a Růženu Tománkovy
13. 9. 7:00 Za rodinu Coufalovu a Vlčkovu
14. 9. 8:00

9:30

18:30

Za + Marii a Josefa Novotných, oboje rodiče a duše v oč.

Za město a farnost – mše sv. na náměstí

Za + Marii a Jana Němcovy a celý rod

15. 9. 7:30 Na úmysl dárce
16. 9. 18:30 Za + Miloslava Zadáka, Ladislava Linharta a bratra
17. 9. 7:30

18:30

Za + rodiče Velímovy a děti, za rodiče z obojí strany

VESNICE

18. 9. 18:30 Za + Miloslava a Ludmilu Kasalovy a t.r. za rodinu Řezníčk.
19. 9. 8:00 Za + Františka Pometla a rodiče
20. 9. 7:00 Za + Josefa Fiedlera a duše v očistci
21. 9. 8:00

9:30

11:00

Za + rodiče Sedlákovy, tři syny a duše v očistci

Za farnost

STŘÍBRNÉ HORY

22. 9. 7:30
23. 9. 18:30 Za rodinu Štefáčkovu,Němcovu, za Rudolfa Mášu a d.v o.
24. 9. 7:30

18:30

Za + rodiče Močubovy, syna Františka a rodiče z obojí str.

VESNICE

25. 9. 18:30 Za + Václava a Alžbětu Tachovských, rodiče a duše v oč.
26. 9. 18:30 Za + Václava a Marii Kasalovy, jejich děti a rodiče z obojí st.
27. 9. 7:00 Za + P. Václava Konfršta, rodiče a sestru s manželem
28. 9. 8:00

9:30

11:00

Za + rodiče Štefovy, oboje rodiče, sourozence a duše v oč.

Za farnost

ŽIŽKOVO POLE

Změna bohoslužeb vyhrazena.