Při vybavení si vzpomínek na letní Světové dny mládeže ve španělské metropoli Madridu se mi evokuje mnoho příběhů, zážitků či příhod, které jsme měli možnost prožít ať společně, spolu s miliony mladých poutníků z celého světa, či jako jednotlivci. A právě spojení osobních prožitků s okamžiky společnými patří mezi nejpůsobivější chvíle celého setkání. Touto skutečností byl zcela jistě ovlivněn Jan Pavel II. při uskutečnění prvých Světových dní, ale i určitě jeho nástupce Benedikt XVI.
Síla společenství katolické mládeže se ukázala ve sváteční nedělní den, kdy se na madridské letiště Quatre Vientos sjelo na několik milionů nejen mladých věřících. Svatý otec nás nabádal k jednotě a opravdovosti vyznání, položil nám též otázku z Matoušova evangelia: „Za koho mne pokládáte vy?“ na kterou si každý přítomný odpověděl sám ve svém nitru. I když celá slavnost byla vyvrcholením Světového setkání mládeže, nejsilnější duchovní zážitek jsem si neodnesl z ní, nýbrž z páteční křížové cesty v samotném centru Madridu na třídě Cibeles. Jednotlivé zastavení byly čteny v různých jazycích, kříž symbolizující Ježíšovo utrpení nesly skupiny mládeže z celého světa. Každý věřící si ve svém nitru mohl uvědomit sílu skutku, který pro nás vykonal Ježíš Kristus. Při této pobožnosti jsem si uvědomil, že svůj kříž vleče nejen každý z nás, ale mnohdy i celé skupiny či národy lidí představující miliony obyvatel celé naší planety. Důkazem budiž hladomor, kterým trpí dvě třetiny lidské populace, válečné konflikty či nejrůznější strasti samotné lidské existence (právo na život, svobodu). Naději v těchto okamžicích nám dává svým utrpením ale hlavně následným zmrtvýchvstáním Ježíš Kristus. Sílu celé pobožnosti posilňovala hojná, až statisícová účast věřících.
Při běžném vyslovení motta celého setkání, kterým bylo: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry (Kol 2, 7),“ jsem si ani neuvědomoval krásu, jedinečnost a obrovskou moudrost tohoto biblického citátu, jímž bylo prostoupeno celé setkání. Nejpoutavější důkaz opravdovosti této biblické myšlenky se mi dostal právě o páteční křížové cestě. Před naší českou skupinou se nacházela mladá španělská rodina. Po skončení křížové pobožnosti jsem, ač neslušně, poslouchal jejich rozhovor s mladými Američany. Rozhovor nebyl na první doslech (a při prvním významu) nikterak neobyčejný, ovšem zcela neopakovatelným se stal při mém večerním vzpomínání na prožitý den. Ona mladá španělská rodina líčila americkým přátelům svůj životní příběh: oba manželé byli křesťané, rodiče z jedné strany nikoli. Protože se milovali, vzali se, i přes nevůli nevěřící strany budoucí společné rodiny. V současné chvíli mají děti a starají se o všechny čtyři prarodiče (které vzali i na páteční křížovou cestu). Na můj soukromý pohled působili jako nejšťastnější rodina na světě a možná se stali i mým budoucím vzorem v manželském a rodinném životě. Možná se tážete: „A proč?“ Oba manželé zůstali opravdoví ve víře, zapustili své kořeny v Kristu tím, že se i před počáteční odpor jedné strany rodiny rozhodli žít podle křesťanských zásad. Tak postavili základy svému, na první pohled vynikajícímu vztahu s dětmi i širší rodinou, a dnes jsou, jak jsem již uvedl velice šťastní. Možná jde o všední příběh jedné španělské rodiny, ve mne však zanechal doživotní stopu.
Na celém setkání bylo jedinečné poznávat různé národy a etnické skupiny, se kterými jsme se mnohdy bavili o nejrůznějších tématech. Bylo skvělé vědět, že i přes jiný rozdílný jazyk a kulturu jsme jeden národ – křesťané. Madrid tak prozářily nejen paprsky žhavého srpnového Slunce, ale i paprsky Kristovy lásky v každém z nás.
Martin Ležák
