Neustálá modlitba
Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci jsou světovým bestsellerem duchovní literatury. Díky tomuto dílu anonymního ruského autora, které vzniklo v první polovině devatenáctého století, se západní křesťané seznámili s tzv. modlitbou Ježíšovou, kterou východní křesťané praktikují formou „modlitby srdce“.
„Bez přestání se modlete“ srov. 1 Sol 5,17 – tak nás vybízí Písmo svaté. Jak se však dá bez přestání modlit? To je otázka, kterou si klade „ruský Poutník“ v knize Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci. Staří mniši nepokládali tento text za zbožné povzbuzení, ale za Boží přikázání. „Není nám předepsáno pracovat, bdít, neustále se postit“, říká Evagrius Pontský, „ale byl nám dán zákon modlit se bez ustání“. Apoštol Pavel vybízí: „ Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkuvzdání za všechny lidi,…“ (1 Tim 2,1). Apoštol staví modlitbu před všechno ostatní. Je mnoho dobrých věcí, které se po křesťanu žádají, ale modlitba musí být přede všemi věcmi, protože bez ní nelze uskutečnit žádné jiné dobré dílo. Bez modlitby nelze najít cestu k Pánu, nelze pochopit pravdu, přibít na kříž tělesné vášně, osvítit srdce světlem Kristovým a spasitelně se s ním spojit.
Různé úkony zbožnosti mají svůj čas, ale modlitba nezná volno, bez modlitby nelze udělat nic dobrého a bez Evangelia se nelze naučit náležité modlitbě.
Jak tohoto Božího přikázání dosáhnout?
Neustálá vnitřní modlitba Ježíšova je nepřetržité, nikdy neustávající vzývání božského jména Ježíše Krista ústy, myslí a srdcem, při představě jeho stálé přítomnosti a prosba o jeho smilování při každé činnosti, na každém místě, v každém čase, dokonce i ve spánku. Vyjadřuje se těmito slovy: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou (hříšným)! Kdo si tomuto vzývání navykne, bude zakoušet velikou útěchu a tak silnou potřebu stále se tuto modlitbu modlit, že bez ní nebude moci být a ona sama od sebe v něm bude prýštit. Nyní už chápeš, co je neustálá modlitba? Přinuť se stále to pronášet. Jestli v tom nějaký čas vytrváš, nade vší pochybnost se ti otevře vchod do srdce. Je to ověřeno zkušeností. Pro svět temnoty není nic strašnějšího než modlitba srdce a proto se tě bude snažit všemožně vyrušovat a odvrátit tě od modlitby. Poutník vyznává: „Tak jsem přivykl modlitbě, že když ji třeba na krátký čas přestanu konat, cítím, jakoby mně něco chybělo, jako bych něco ztratil. Začnu se modlit a hned v tu chvíli mi je lehko a příjemně. Vzývání jména Ježíše Krista mně na cestě obveselovalo a všichni lidé byli ke mně lepší, zdálo se, jako by mě milovali. Vše, co mě obklopovalo, mi připadalo okouzlující: stromy, tráva, ptáci, země, vzduch, světlo, vše jako by mi říkalo, že existuje pro člověka a dosvědčuje Boží lásku k člověku. A vše se modlí a opěvuje Boží slávu“. Objevit tajemství modlitby znamená zakoušet nebeskou slast již zde na zemi. Této milosti může dosáhnout ten, s prostotou a laskavostí srdce hledá Pána.
Vyprávění Poutníka o blahodárném působení Ježíšovy modlitby – první příběh
Tak jsem šel a bez přestání jsem opakoval slova modlitby: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Po krátkém čase jsem pocítil, že modlitba sama od sebe začala přecházet do srdce. Srdce při svém pravidelném tlukotu začalo jakoby uvnitř sebe vyslovovat slova modlitby: 1.Pane 2. Ježíši 3. Kriste atd. Přestal jsem modlitbu vyslovovat ústy a poslouchal jsem, co říká srdce. Začal jsem v srdci a mysli pociťovat velkou lásku k Pánu Ježíši. Se slzami v očích jsem Mu začal děkovat, že ve své lásce poskytuje svým mým jménem mně, nehodnému a hříšnému tvoru, takovou útěchu. Ve svém nitru jsem pociťoval velikou radost ze vzývání jména Ježíše Krista a poznal jsem, co znamenají jeho slova : „Vždyť království Boží je mezi vámi“ (Lk 17,21).
Druhý den mi mnich přinesl Evangelia. Otevřel jsem je a říkám: „Nevezmu si je. Ničemu nerozumím. Nejsem zvyklý číst“. Mnich mě přesvědčoval, že v samých slovech Evangelia je blahodárná síla. Nevadí, že nerozumíš, jenom pilně čti. Jeden svatý řekl: I když Božím slovům nerozumíš, běsi rozumí, co čteš a třesou se. Ještě toto ti řeknu: Jan Zlatoústý píše, že místnost, v níž se uchovává Evangelium, zastrašuje ducha tmy a bývá nepřístupná jejich úkladům. K tomu následující příběh: Můj život se ubíral temnými cestami nemravnosti, nechal jsem se unášet světskými myšlenkami a ne cestou Kristovou. A snad bych i zahynul, kdyby mně nepomáhalo to, že jsem žil se svou zbožnou matkou a se sestrou. Jednou, když jsem e procházel po bulváru, seznámil jsem se s krásným mladým člověkem, který mi o sobě prozradil, že je Francouz, aprobovaný student, nedávno přišel z Paříže a hledá místo vychovatele. Jeho výtečné vzdělání mi velmi imponovalo, přijal jsem ho k sobě jako hosta a spřátelili jsme se. V průběhu dvou měsíců mě často navštěvoval, jindy jsme se spolu procházeli, flámovali, vyjížděli jsme do společnosti, samé nemravnosti. Jednou ke mně přišel s pozváním do jedné z výše zmíněných společností. Řekl jen několik slov a najednou mě začal prosit, abych s ním vyšel z mé pracovny, v které jsme seděli. To mi připadalo divné, řekl jsem mu, že jsem si už nejednou všiml jeho neochoty zůstávat v mé pracovně a zeptal jsem se ho, co je toho příčinou? On mi po různých výmluvách nakonec řekl: „Na poličce mezi knihami máš postavené Evangelium. Já si té knihy tak vážím, že je mi zatěžko mluvit v její přítomnosti o našich rozptýleních. Odnes ji odtud a budeme moci hovořit bez zábran. Ve své lehkomyslnosti jsem se nad jeho slovy pousmál, vzal jsem Evangelium z poličky a řekl jsem: „Sám si ho odnes do pokoje“. Jakmile jsem se ho dotknul Evangeliem, v ten okamžik se zachvěl a zmizel.
Ti, kdo se horlivě věnují modlitbě, jsou vystaveni zkouškám. Starec začal hovořit: Buď bdělý duchem a neklesej na mysli a vzpomeň na to, co řekl apoštol: „ …ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě“. Žádná zkouška není nad síly člověka, „…Bůh je věrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“ (1 Kor 10, 13). Někdy jsme pošpiněni a trpíme za ty, kterým jsme duchovně prospěli.
Vyprávění Poutníka o blahodárném působení Ježíšovy modlitby – čtvrtý příběh
Starec říkával, že protivenství proti modlitbě přicházejí ze dvou stran, z levé a z pravé. Totiž, když se nepříteli nepodaří odvrátit od modlitby neužitečnými myšlenkami a hříšnými úmysly, vyvolává v paměti poučné vzpomínky nebo vnuká krásné myšlenky, jen aby odvedl od modlitby, kterou nemůže strpět. A proto mě učil, abych během modlitby nepřijímal ani nejkrásnější duchovní myšlenky.
Sami před sebou utíkáme a pravdu zaměňujeme za bezcenné věci. Myslíme si: rád bych se věnoval duchovním věcem nebo modlitbě, ale starosti a péče o život mi k tomu nedopřejí čas. Ale co je důležitější a potřebnější – spása a věčný život duše nebo pomíjivý život o který se tolik staráme.
Podle vnitřního naladění duše poměřujeme podstatu věcí, to znamená, kdo jaký je, tak soudí i o jiných. Kdo dosáhl pravé modlitby a lásky, nemá rozlišování věcí, nerozlišuje spravedlivého od hříšníka, ale všechny miluje stejně a neodsuzuje je, jako Bůh nechává svítit slunce a sesílá déšť na poctivé i nepoctivé.
K duchovnímu posvěcení a k tomu, aby se někdo stal pozorným a vnitřním člověkem, je třeba vzít jakýkoli text Písma svatého a co nejdéle mu věnovat veškerou pozornost a rozjímat nad ním. A otevře se mu světlo poznání. Stejně je třeba postupovat i u modlitby. Chceš-li, aby byla čistá, pravá a přinášela útěchu, je třeba vybrat si nějakou krátkou, avšak silnou modlitbu a mnohokrát ji opakovat. Pak pocítíš chuť k modlitbě.
Vyprávění Poutníka o blahodárném působení Ježíšovy modlitby – pátý příběh
Bůh nepotřebuje naše hříšné modlitby, avšak z lásky k nám, má rád, když se modlíme. A není mu příjemná pouze svatá modlitba, kterou v nás působí sám Duch svatý. Ale je mu cenná i každá věc učiněná pro něho, každé předsevzetí, pohnutka a myšlenka zaměřená k jeho chvále. Za to všechno se Boží milosrdenství odměňuje štědře. Láska Boží odplácí dobrotu tisíckrát větší, nežli si lidské skutky zaslouží. Jan Zlatoústý to potvrzuje slovy: „Žádné dobro i sebemenší nebude spravedlivým Soudcem nepovšimnuto. Jsou-li hříchy sledovány s takovou důkladností, že jsme zodpovědní za slova, touhy i za myšlenky, tím spíše dobré skutky, jakkoli nepatrné, budou nám připočteny k dobru“.
Uvedu ti příklad. V besarabském klášteře byl starec-mnich dobrého života. Jednou na něho přišla zkouška – velmi se mu zachtělo ryby. A protože ji nemohl v klášteře dostat, chystal se jí koupit na tržišti. Dlouho bojoval s tou myšlenkou. Uvažoval, že mnich se má spokojit se společnou klášterní stravou. Nakonec nepřátelské lákání zvítězilo a on se vydal na tržnici. Vyšel z kláštera a v tom si všiml, že nemá v ruce růženec. Přemýšlel: Copak půjdu bez růžence jako voják bez meče? A chtěl se vrátit do kláštera. V tom růženec našel v kapse. Vzal jej, nasadil na ruku a pokračoval na tržiště. Když se přiblížil k tržišti, uviděl tam stát koně s vozem. Najednou se kůň něčeho polekal a dal se do běhu. Narazil do mnicha a srazil ho na zem. Příliš ho ale nezranil. Pár kroků od něho se ovšem vůz převrátil a rozletěl se na kousky. Rychle vstal a teprve teď se vylekal. Zůstal stát v úžasu nad tím, jak ho Bůh ochránil, neboť kdyby se vůz převrátil o vteřinku dříve, rozdrtil by ho. Dále o tom nepřemýšlel. Koupil rybu a vrátil se do kláštera, kde ji snědl. V noci měl sen, ve kterém se mu zjevil stařík, který mu řekl: „Poslouchej, já jsem ochránce tohoto kláštera a jdu ti vysvětlit, co se dnes stalo. Hleď, tvůj slabý zápas se smyslovým pokušením a lenost v sebeovládání dali příležitost nepříteli, aby pro tebe připravil zkázonosnou událost, které jsi byl svědkem. Ale tvůj anděl ochránce to vytušil, vnukl ti myšlenku k modlitbě, vzpomínku na růženec a že jsi vnuknutí přijal a jal ses hledat růženec, to ti zachránilo život. Vidíš lásku Boží k člověku a jeho štědrou odměnu za malé obrácení k němu“.
Skutečně nekonečná je láska Boží k nám hříšným. Není podivuhodné, že pro takovou malou věc, pro to, že vytáhl růženec z kapsy, navlékl si jej na ruku a jedenkrát vyslovil jméno Boží, pro takovou maličkost byl dán člověku život.
Vytáhl knihu z kapsy a začal číst krásný příběh o jakémsi zbožném Agathonovi, který byl od dětství veden zbožnými rodiči, aby každý den před ikonou Matky Boží recitoval modlitbu Zdrávas Maria. To vykonával každodenně. Potom když dospěl, začal žít sám podle sebe, zabýval se světskými věcmi a jen zřídka odříkával tu modlitbu až s ní úplně přestal. Jeden večer přijal na nocleh poutníka, který měl vidění, aby šel k Agethonovi a vytkl mu, že se přestal modlit k Matce Boží. Agathon uváděl jako příčinu toho, že se přestal modlit, že neviděl z modlitby žádný žitek. Tehdy mu poustevník řekl: Vzpomeň si, ty slepý a nevděčný, kolikrát ti ta modlitba pomohla a zachránila tě. Vzpomeň si, jak si byl v dětství zachráněn před utonutím! Vzpomeň, jak nakažlivá epidemie přivedla mnohé sousedy do hrobu a ty jsi zůstal zdráv! Vzpomeň, jak jste s kamarádem spadli z vozu, jak on si polámal nohy a tobě se nic nestalo! A ještě mnohé připomněl Agathonovi a nakonec řekl: věz, že všechny tyto nehody byly od tebe odvráceny z přízně Přesvaté Bohorodičky za krátkou modlitbu, kterou jsi každodenně přednášel. Pokračuj dále a nepřestávej tou modlitbou oslavovat Nebeskou Královnu a ona tě neopustí.
Nevím, jestli je má modlitby Bohu milá, neboť když se pomodlím, pociťuji někdy velkou radost, lehkost a uklidnění, sám nevím proč. Jindy pociťuji tíži, stesk a malomyslnost. Ale i tak se chci modlit až do smrti. Nezneklidňuj se, vše je Bohu milé a vše vede ke spáse. Ať už je následkem modlitby lehkost nebo tíha, vše je dobré, říkají svatí Otcové. Žádná modlitba se před Bohem neztratí. Lehkost, teplo a sladkost ukazují, že Bůh za modlitbu odměňuje a utěšuje. A tíže, chmury, únava znamenají, že Bůh očišťuje a posiluje duši a skrze užitečné trápení ji vede ke spáse.
Zpověď
Putování mě dovadlo až do Kyjeva. Mým velkým přáním bylo postit se, vyzpovídat se a přijmout svátostného Krista. Během týdne jsem se připravoval ke zpovědi. Začal jsem vzpomínat na všechny hříchy od svého mládí, abych se co nejdůkladněji vyzpovídal. Doslechl jsem se, že kousek od Kyjeva žije zpovědník kajícího života, velmi moudrý a rozumný. Každý kajícník se od něho vracel s lehkostí a poučen o spáse. Bez meškání jsem šel za ním.
Když jsme spolu porozmlouvali, podal jsem mu svůj lístek s hříchy k nahlédnutí. Přečetl jej a řekl mi: „Milý příteli, napsal jsi mnoho zbytečností. Za prvé, u zpovědi nemusíš zmiňovat ty hříchy, z kterých ses už dříve kál, dostal jsi rozhřešení a neopakoval je. Jinak je to nedůvěra v sílu svátosti smíření. Za druhé, nemusíš vzpomínat jiné lidi, kteří se podíleli na tvých hříších, ale odsuzuj jen sebe. Za třetí, ty ses přišel kát. Ale nekaješ se za to, že se neumíš kát, tj., že činíš pokání chladně a nedbale. Za čtvrté, vyčetl jsi všechny maličkosti, ale to nejdůležitější jsi pustil ze zřetele – neuvedl jsi ty nejtěžší hříchy, nepoznal je a nenapsal, že nemiluješ Boha, nenávidíš bližního, nevěříš Božímu slovu a jsi plný pýchy a ctižádosti. V těch čtyřech hříších je obsažena spousta zla a celá naše duševní zkaženost. To jsou hlavní kořeny, ze kterých pocházejí všechny odnože našich hříchů.
Zpovědník mně podal spisek, který pojednává o zpovědi vnitřního člověka. Když jsem ho pozorně pročítal a obrátil svou pozornost do svého nitra, zjistil jsem, že měl zpovědník pravdu.
1) Nemiluji Boha. Kdybych ho miloval, bez přestání bych na něho v srdci myslel. Každá myšlenka na Boha by mě působila potěšení. Avšak já často přemýšlím o světských věcech a vzpomínky na Boha mně působí námahu. Při modlitbě bojuji s námahou nechutí, leností a modlitbu co nejvíce zkracuji pro zdánlivé povinnosti. Jestliže někdo někoho miluje, myslí na něho bez přestání. Ale já věnuji rozhovoru s Bohem nepatrnou část dne. Jednu hodinu denně věnuji Bohu a třiadvacet hodin denně přináším horlivě oběti modlám svých vášní. Neúnavně se pídím po novinkách, po civilních nařízeních, po politických událostech a poznání Boha považuji za nedůležitou činnost křesťana. Krátce řečeno, jestliže se láska k Bohu pozná podle plnění jeho přikázání: „Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání“, říká Pán Ježíš a já je nezachovávám a ani se o to mnoho nesnažím, pak z toho jasně vyplývá, že Boha nemiluju.
2) Nemám rád bližního. Kdybych ho miloval podle přikázání Evangelia jako sám sebe, jeho neštěstí by zasahovalo i mě, jeho štěstí by uchvacovalo i mě. Avšak já ze zvědavosti poslouchám zprávy o neštěstí bližního, nermoutím se, ale jsem lhostejný nebo – což je trestuhodné – nacházím v tom jakoby uspokojení a špatné činy svého bližního nepřikrývá láskou, ale s odsouzením je rozšiřuji. Jeho blaho, čest a štěstí mě neuchvacují jako vlastní a nepůsobí mi radost, ale spíše ve mně vzbuzují závist a pohrdání.
3) Nevěřím ničemu náboženskému. Ani v nesmrtelnost, ani Evangeliu. Kdybych byl pevně přesvědčen a bez pochyby věřil, že po smrti je život věčný s odplatou za pozemské činy, bez přestání bych o tom uvažoval. Avšak já nepřemýšlím o věčnosti a konec tohoto života považuji za konec své existence. Uhnízdila se ve mně skrytá myšlenka: Kdo ví, co bude po smrti? A pokud říkám, že věřím v nesmrtelnost, říkám to jen z rozumu, ale moje srdce o tom není zdaleka přesvědčeno. Kdybych svaté Evangelium s vírou přijal do svého srdce jako slovo Boží, bez přestání bych se jím zabýval, učil bych se je, utěšoval bych se jím a hleděl bych na ně s hlubokou zbožností. Nic pozemského by nebylo schopno mě od něj odtrhnout. Avšak když zřídka čtu nebo poslouchám slovo Boží, tak buď z nutnosti nebo ze zvědavosti a nevěnuji mu přitom hlubší pozornost.
4) Jsem plný pýchy a sobectví. Všechny moje skutky to potvrzují: Když udělám něco dobrého, chci to vystavit na odiv nebo se vychvaluji před druhými a nebo se v sobě shlížím. Navenek ukazuji pokoru, ale uvnitř se pokládám za lepšího než ostatní. Zlobím se na ty, kdo mně nelichotí a myslím si, že si neumí vážit druhých. Jestliže usiluji o cokoli dobrého, pak tím sleduji nějaký cíl – svůj vlastní prospěch.
Z výše uvedeného vidím, že jsem pyšný, nevěřící, nemiluji Boha a nenávidím bližního. Jaký stav může být hříšnější? Stav duchů temnoty je lepší než můj. Oni sice nemilují Boha, nenávidí člověka, stravují se pýchou, ale věří a třesou se vírou. A já?
Když jsem přečetl tuto zpověď, kterou mi zpovědník půjčil, strnul jsem hrůzou a uvažoval jsem pro sebe: Bože můj, jak strašné hříchy se ve mně skrývají a já jsem si jich dosud nevšiml! A touha očistit se mě přiměla, abych toho duchovního otce požádal o poučení. A on mě začal poučovat.
Věz, milý bratře, že příčinou nelásky k Bohu je nevíra, příčinou nevíry je nedostatečné přesvědčení a příčinou nedostatečného přesvědčení je nehledání jasného poznání pravdy a nestarání se o duchovní vzdělání. Jinými slovy: bez víry nemůžeš milovat. Bez přesvědčení nemůžeš věřit. A abys byl přesvědčen, musíš získat o Bohu poznání. K poznání vede studium a rozjímání Božího slova. Jeden duchovní spisovatel o tom uvažuje takto: „Láska se obvykle rozvíjí poznáním. Čím hlubší a širší bude poznání, tím více bude lásky a tím více se duše přiklání k lásce Boží“. Nyní vidíš, že příčinou hříchů je lenost k přemýšlení o duchovních věcech. Ach milý bratře, kolik pohrom nás potkává proto, že jsme líní posvěcovat naši duši slovem pravdy, nepoučujeme se ve dne v noci o zákonu Hospodinově a nemodlíme se horlivě a pravidelně.
Tajemství spasení odkryté neustálou modlitbou
Ke spáse duše je nezbytná pravá víra. V Písmu svatém můžeme číst: „Bez víry se Bohu nelze líbit“ (Žid 11,6). Ale z Písma je také patrné, že člověk sám v sobě nemůže vzbudit víru, že víra není z nás. Víra je Boží dar. Co dělat v takovém případě: „Proste a bude vám dáno.“ Ani apoštolové nemohli v sobě vzbudit dokonalou víru, proto prosili Ježíše: „Pane dej nám víru“. Víra se získává modlitbou
Ke spáse jsou vedle pravé víry potřebné i skutky zbožnosti, neboť „víra beze skutků je mrtvá“. Svatý Pavel vyznává, že je zaprodaný hříchu. Poznává to na svém životě, ve kterém nekoná dobro, které by konat chtěl, ale koná zlo, které konat nechce. Jak vykonat dobré skutky, když je člověk slabý.
Člověk není schopen konat dobré skutky, pokud o to neprosí. „Nemáte, protože neprosíte“, říká apoštol. A sám Pán Ježíš říká: „Beze mne nemůžete konat nic“ a jinde říká: „Proste a bude vám dáno“. A tak možnost konat dobré skutky závisí na naší modlitbě.
Z výše uvedeného vyplývá, že naše duchovní spása závisí na modlitbě. Zkrátka modlitba přispívá k úspěchu a bez ní nelze uskutečnit žádné dílo křesťanské zbožnosti. Víry nemůžeme dosáhnout bez modlitby, dobrých skutků také ne. Nakonec ani správně se modlit není v lidských silách. V čem tedy spočívá lidský podíl, aby člověk dosáhl spásy? Bůh ponechal na vůli a síle člověka pouze četnost modlitby. Podíl člověka je tedy četnost modlitby. Je ponecháno na jeho vůli, jak často se bude modlit. Výtečný a nejpříhodnější způsob k dosažení duchovní dokonalosti a spásy je častá modlitba i kdyby byla nedokonalá.
Častá modlitba je i při vší lidské slabosti a nedokonalosti tak mocná, že na vahách Boží spravedlnosti převažuje misku lidských slabostí a zahlazuje hříchy. Jan Karpatský ve čtvrté části Dobrotoljubija píše, že pokud nemáš síly ke zdrženlivosti a ctným skutkům, věz, že Pán tě chce zachránit modlitbou.
Svatý Jan Zlatoústý ve svém poučení o modlitbě říká: „Nikdo ať netvrdí, že se nemůže vždy modlit ten, kdo je zaneprázdněn starostí o živobytí nebo ten, kdo nemůže být v chrámu. Všude kde jsi, můžeš Bohu přinést oběť ve své mysli v podobě modlitby.“ A tak je vhodné modlit se i na tržišti, na cestě, vstoje i při pochodu, vsedě i u práce. Vždy a na každém místě je možné se modlit. A je vhodné přejít od časté modlitby ústní k modlitbě v duchu, od ní k modlitbě srdce, která otevírá království Boží v našem nitru.
Jeden duchovní spisovatel, přesvědčený o velké užitečnosti a plodnosti časté modlitby vyjadřované stejnými slovy, říká: „ Mnozí pokládají ústní a časté pronášení jedné a téže modlitby za neužitečné a nicotné a nazývají je bezesmyslným počínáním. Ale k svému neštěstí nevědí, že časté ústní lkání se nepozorovaně stává opravdovým lkáním srdce, které proniká do nitra člověka a sjednocuje jej s Bohem. Je to podobné jako s malými dětmi, které se chtějí naučit abecedu, ale znuděné stálým opakováním prohlásí, že je stokrát lepší chytat ryby, než jen stále opakovat písmena abecedy. Bez opakování A,B,C … se ale abecedu nenaučí.
Modlitba je tak silná a mocná, že se můžeš modlit a dělat, co chceš. Modlitba tě totiž přivede k bohabojné činnosti. K tomu, abychom se zalíbili Bohu, není třeba nic víc než milovat. Miluj a dělej co chceš, říká svatý Augustin. Neboť kdo opravdu miluje, ten nemůže chtít dělat nic špatného, čím by poškodil toho, koho miluje. Modlitba je projevem lásky. Ke spáse není třeba nic víc než stálá modlitba. Modli se a dělej co chceš a dosáhneš cíle modlitby, vlastního posvěcení.
Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho pána Ježíše Krista, nechť nás posílí ve všem dobrém, abychom plnili jeho vůli. On v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků.
Amen.
Podle knihy Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci
