Velikonoční noc je odedávna nocí bdění pro Pána, v níž křesťané očekávají a slaví zmrtvýchvstání Pána Ježíše.
Oslava Veliké noci má čtyři části.
- V první části – slavnosti světla – si připomínáme, že vzkříšený Kristus je světlo světa.
- Ve druhé části, v bohoslužbě slova, uvažujeme při čteních z Písma svatého o podivuhodných skutcích, které od počátku Bůh učinil svému lidu Staré i Nové smlouvy.
- Třetí částí je křestní bohoslužba, kdy všichni obnovujeme své křestní sliby. Křtem jsme byli „pohřbeni v Kristovu smrt, abychom spolu s ním byli vzkříšeni z mrtvých“.
- Jako vyvrcholení oslavy této vigilie slavíme eucharistii jako zpečetění a další napojení na Kristovo vítězství. V eucharistické hostině obdržíme pokrm na cestu za naším Pánem, na cestu, která vede skrze smrt k životu.
Obřady veliké noci (26. 3. 2016) začínaly ve 20 hodin u Mariánského sloupu. Byl zapálen oheň, který je symbolem lásky a síly Ducha Svatého. Oheň byl požehnán a byla od něj zapálena velikonoční svíce – „paškál“, jejíž název pochází z latinského „paschale“, tj. „velikonoční“. Paškál je symbolem vzkříšeného Krista, „pravého světla, které osvěcuje každého člověka“. Pět kadidlových zrn, která byla do velikonoční svíce vsazena, naznačují patero ran Ježíšových. Paškál pak byl nesen do ztemnělého kostela s trojím zvoláním „Světlo Kristovo“.
Slavnost světla pokračovala velikonočním chvalozpěvem zvaným Exsultet – chválou světla, které Bůh dává svému lidu. Křesťan, který je včleněn do Krista – světla prozařujícího veškerou temnotu, se také sám stává pramenem světla pro ostatní.
V bohoslužbě slova zaznělo nejprve sedm čtení ze Starého zákona. Po každém čtení byl společný zpěv žalmu či kantika a společná modlitba s knězem, kdy jsme prosili, aby se Boží slovo ve světě naplňovalo…
Poté jsme společně zazpívali chvalozpěv vykoupených, poděkování za velkolepá Boží díla v dějinách spásy, zejména za Kristovo vzkříšení. Na oslavu Kristova vítězství se na začátku chvalozpěvu znovu plně rozezvučely varhany a zazněly zvony.
Pro sv. apoštola Pavla je křest naší pozemskou účastí na Kristově smrti a vzkříšení, je to počátek nového života v nás. Mrtvi hříchu – tedy, že ve hříchu nevidíme nic dobrého, žádnou budoucnost. Avšak živi Bohu v Kristu Ježíši – to můžeme a máme být po křtu. Teprve pochopení našeho křtu v souvislosti s velikonočním tajemstvím nám umožní pochopit, kdo vlastně jako křesťané jsme. Z radosti nad tím, že skutečně můžeme žít Bohu a s Bohem, zpíváme po epištole radostný zpěv „ALELUJA!“, tj. „Chvalme Pána!“
Nalezení prázdného hrobu a slova andělů nejsou ještě jádrem věci. Tyto skutečnosti jen ukazují k tomu, co má nastat, a to je setkání s živým, vzkříšeným Kristem. A vzkříšeného Ježíše nelze hledat ani v hrobě, ani v minulosti, ale na cestě našeho života.
Veliká noc je veliká tím, že v ní Kristus vstal z mrtvých, dovršil naše vykoupení a uskutečnění našeho omilostnění. Toho se nám osobně dostává ve křtu. Proto se o Veliké noci již v rané církvi křtilo a i my jsme si o vigilii připomínali svůj vlastní křest. Kristus se s námi setkal ve znamení světla a slova, teď se s námi setkává ve znamení vody. V litaniích jsme vzývali svaté, kterým křest otevřel slávu nebe, o jejich přímluvu, abychom všichni dokázali uvádět do svého života závazky plynoucí z našeho křtu.
Poté byla posvěcena křestní voda, kterou se bude křtít po celou dobu velikonoční. Modlili jsme se k Bohu, aby skrze Krista sestoupila do křestní vody síla Ducha Svatého a dala jí moc rodit v milosti nové Boží děti.
Celý půst jsme se připravovali na obnovení křestního vyznání. Slavení Velikonoc není jenom vzpomínka na minulost, ani neznamená jenom to, že Ježíš stále žije ve slávě Otcově. Kristus Ježíš je naše budoucnost, a proto chce teď žít také v nás. A jeho život v nás začíná křtem. Ze křtu máme žít, křest v nás má růst a vydávat svůj užitek. My však víme, že jsme v tom ještě slabí. Je proto třeba postavit se celou svou bytostí za svůj křest, žít z Krista a dělat to, co on od nás očekává. To je úkol na celý život a každým rokem – jak jsme schopni – je třeba otvírat se víc a víc tomu, co s námi na křtu začalo…
Vzpomněli jsme na svůj křest, zřekli se zlého, slíbili, že chceme sloužit Bohu a vyznali víru v Ježíše Krista.
Po přímluvách nastala poslední část velikonoční vigilie – eucharistická bohoslužba, kdy se společná radost dovršuje. Vzkříšený Kristus se zde s lidmi setkává pod způsobou chleba a vína. Klaníme se mu při proměňování a svatém přijímání, které se tak stává osobním setkáním každého z nás s naším Pánem a zárukou našeho vzkříšení při jeho druhém příchodu.
Společná fotka ministrantů, akolytů, lektorů, zpěváků…
Foto a přepracovaný text komentářů: Marie Zrzavá
...