Svatováclavské legendy, kolik je v nich bohatství. Autoři těchto starodávných spisů si ani tak nevšímají Václavova knížecího profilu, jako spíš jeho duchovních aktivit, kterými obohacoval své současníky. Když se dnes do těchto životopisných črtů člověk zaposlouchá, objevuje v nich velké povzbuzení a poznává, že světec Václav nepatří jen minulosti a dávným dějinám našeho národa, kdy se rodil duch české státnosti, ale že jeho postava osloví vnímavého posluchače i dnes.
S jakou zvláštní vyrovnaností vstupuje Václavův majestát do naší současné rozháranosti, která obírá českého človíčka o bohatství ducha a o jeho tvořivou inspiraci. Jak na nás i dnes po tolika staletích zapůsobí Václavova statečnost, se kterou odhaluje zbabělost těch, kdo se bezostyšně pyšní blahobytným stylem života? Jak dovede jeho štědrost zabušit na naše už téměř ospalé svědomí, které nás oslepuje při řešení dnešních problémů? A co Václavova moudrost a prozíravost, s jakou se vypořádával s těžkostmi, které musel jako panovník řešit? Není tato jeho moudrost a prozíravost odhalením bezduché prázdnoty života těch, kteří vězí v osidlech světáckosti a nezáleží jim na mravním profilu lidské důstojnosti? Václavova láska k pravdě, kterou se stával den ze dne nepohodlným těm, kdo holdovali rozmařilému a bohapustému životu a tak se snadno zaprodávali tlaku veřejného mínění a domnívali se, že oni jsou protagonisté moderního stylu života, není výmluvným svědectvím o jeho čistém a pokorném vztahu k Bohu a člověku? A kdo je ještě dnes schopný vnímat Václavovu zbožnost a lásku k Ježíši Kristu? Nejsou právě tyto ctnosti osvětlením jeho mučednické smrti, lásky k vlasti a milosrdenství k trpícímu člověku?
O tomto světci na úsvitu našich národních dějin platí slova Knihy Moudrosti: „Ti, kdo střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté. Ti, kdo jsou o nich poučeni, naleznou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, tužte po nich a poučí vás.“
Svatý Václav není pro nás Čechy jen mrtvým idolem, který na chvíli ožívá v srdcích lidí, když se nad naším národem vznáší temnota všelijakých zkoušek a trápení. Není jen symbolem, který tu a tam přiměje lidi k zamyšlení nad tajemstvím jednoty a pokoje. Je pro nás i dnes svědkem víry v Boha, který i v proměnách času zůstává se svou láskou k člověku stejný včera i dnes. Je svědkem hodnot, které vítězně přežívají filozofické a ideologické teorie a programy, které za sebou zanechávají nejen materielní zpustošení, ale i prázdnotu lidských srdcí.
Václavova tisíciletá přítomnost v dějinných událostech českého národa je živá proto, že i on je živý. Jeho příklad burcuje nejen k zamyšlení, ale i k následování. Jak znám jeho život? Nejsou to jen informace, které bezhlavě přijímám z ideologicky zabarvených a historicky zkreslených informací? Anebo příklad Václavova života zůstává živým odkazem panovníka, který svatě střežil svaté příkazy a byl žádostiv Božího slova?
V onom svatováclavském chorálu „Nedej zahynouti nám ni budoucím“ je vyjádřena touha těch, kdo mají odvahu sepnout ruce k modlitbě a prosit o Boží požehnání a radost ze služby Bohu a lidem.
Svatý Václave, oroduj za náš český národ i za jeho budoucnost a zůstávej s námi v našich zápasech, v nichž bolestně hledá každý z nás svou vlastní identitu, radost a pokoj srdce.
Mons. Josef Socha
