Názory a komentáře

Ve středu 18.2.2015 začíná postní doba. Při obou mších sv., tedy v 8:00 a v 18.00 hod. ve farním chrámu v Přibyslavi, bude kněz udělovat popelec. Jak je uvedeno v ohláškách, popeleční středa je dnem přísného postu, který se vztahuje na zdrženlivost od masitých pokrmů a v újmě jiného pokrmu.

Postní úsilí zaměřené na prohloubení duchovního života můžeme uskutečňovat i skrze účast na pobožnostech křížových cest. Pobožnosti křížových cest se budou konat každý pátek a každou neděli od 17.15. hod. podle možností je vhodné konat pobožnosti křížových cest i v obecních kaplích.

Základní informace o Popeleční středě jsou k dispozici zde: http://www.vira.cz/Texty/Glosar/Popelecni-streda-zakladni-informace.html. Další náměty k zamýšlení o postní době, jejím smyslu a správném prožití přináší například tento výčet článků: http://www.vira.cz/Katalog/Postni-doba.html

 

Duch svatý není nějaká ´energie´

Ježíš nás zve: „Kdo žízní, ať přijde ke mně!“

Co to znamená, když biblický prorok Ezechiel předpovídá, že nám Bůh dá nové srdce a nového ducha? „Odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ (Ez 36,26b). Bůh nám odebere postupně všechno, co dávalo našemu srdci ztvrdnout, a dá nám podíl na svém srdci, srdci plném lásky, dobroty a pokory. Dá nám svého Ducha, Ducha lásky, Ducha svatého. Proto Ježíš volá: „Kdo žízní, ať přijde ke mně!“ (Jan 7,37). Ducha svatého nemůžeme získat nějakým čarováním. Není to energie, kterou lze někde načerpat. Jestliže chci přijmout Ducha svatého, tedy Ducha Kristova, musím přijít ke Kristu.

Vztah s Kristem proměňuje život

Nejdůležitější okamžik mého života je proto ten, kdy jsem položil svou hlavu na Ježíšovo srdce. Kdy se Ježíš pro mne stal tím prvním v mém životě, kdy jsem přijal pozvání být jeho přítelem a vstoupil jsem do důvěrného vztahu s ním. Takový vztah s Kristem proměňuje život, tam dojde k přeskočení jiskry mezi námi, tam teprve začíná tryskat Duch svatý. Někdy musíme zakusit i neúspěch, nezdar, musíme narazit na strop svých možností, abychom pochopili, že potřebujeme přítomnost Boha ve svém životě více než kyslík, který dýcháme.

Zpracováno podle knížky Vojtěcha Kodeta: „Hledám tvou tvář“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno.

Se svolením převzato z webu www.vira.cz

„Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20, 21)

Na začátku nového tisíciletí křesťanské epochy, u příležitosti Velkého jubilea roku
2000, ctihodný Jan Pavel II. naléhavě zdůrazňoval, že je třeba obnovit úsilí o to, aby se evangelní zvěst
přinášela všem se stejným nadšením, „jaké bylo vlastní prvotním křesťanům“.1 Je to ta nejcennější služba,
kterou církev může poskytnout lidstvu i každému jednotlivému člověku hledajícímu nejhlubší důvody pro
to, aby prožíval svůj život v plnosti. Stejná výzva zaznívá proto každý rok při slavení Světového dne misí.
Neustálé hlásání evangelia totiž oživuje církev, její horlivost i jejího apoštolského ducha a obnovuje její
pastorační metody, aby stále lépe odpovídaly novým situacím – i těm, jež vyžadují novou evangelizaci – a
aby je oživovalo apoštolské zanícení: „Misie totiž obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese
novou horlivost a nové stimuly. Víra zesílí předáváním! Nová evangelizace křesťanských národů najde
podnět a oporu v práci pro misii na celém světě.“

Jděte a hlásejte

Tento cíl se ustavičně oživuje slavením liturgie, zvláště eucharistie, která vždy končí mandátem
daným apoštolům od zmrtvýchvstalého Ježíše: „Jděte…“ (Mt 28, 19). Liturgie vždy povolává „ze světa“ a
znovu posílá „do světa“, abychom svědčili o tom, co jsme zakusili: o spásonosné moci Božího slova,
spásonosné moci Kristova velikonočního tajemství. Všichni, kdo se se zmrtvýchvstalým Pánem setkali,
pocítili potřebu hlásat ho druhým, jak to učinili i emauzští učedníci. Poté, co poznali Pána při lámání chleba,
„ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů“ a
oznámili jim, co se stalo cestou (Lk 24, 33–34). Papež Jan Pavel II. nás vyzýval, abychom byli bdělí a
připravení, „rozpoznali jeho tvář a běželi za našimi bližními s velkou zvěstí: ‚Viděli jsme Pána!“

Všem

Adresáty evangelního hlásání jsou všechny národy. „Církev je svou podstatou misionářská, protože
odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha Svatého podle plánu Boha Otce.“4 To je „milostí a
vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto,
aby hlásala evangelium“.5 V důsledku toho se nikdy nemůže uzavírat sama do sebe. Zapouští kořeny na
určitých místech, aby mohla jít dále. V souladu s Kristovým slovem a pod vlivem jeho milosti a lásky začíná
být její činnost naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy, aby je vedla k víře v Krista.6
Tento úkol neztratil svou naléhavost. Naopak, „poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno církvi,
zdaleka ještě není splněno. Jediný pohled na lidstvo v jeho celku … nám ukazuje, že toto poslání vázne
dosud v začátcích a že my se ze všech sil musíme zapojit do práce na jeho splnění“.7 Při myšlence na to, že
po dvou tisících letech ještě existují národy, které dosud neznají Krista a nikdy neslyšely o jeho poselství
spásy, nemůžeme zůstávat v klidu.A nejen to. Dokonce se ještě rozšiřuje zástup těch, kteří sice hlásání evangelia přijali, ale zapomněli
na ně, opustili je a již neuznávají svou přináležitost k církvi. I v tradičně křesťanských společnostech se dnes lidé z mnohých skupin odmítají otevřít slovu víry. Vlivem globalizace, myšlenkových proudů a panujícího
relativismu dochází ke kulturní změně. Ta pak vede k mentalitě a k životnímu stylu, který nedbá na
evangelní poselství, jako kdyby Bůh neexistoval, a za jediný životní cíl přespříliš prosazuje hon za
blahobytem, snadným ziskem, kariérou a úspěchem, a to i na úkor morálních hodnot.

Spoluzodpovědnost všech

Všeobecná misie zahrnuje všechny, všechno a stále. Evangelium není výlučným majetkem toho,
komu se dostalo, ale darem, který je třeba sdílet, a dobrou zprávou, kterou je třeba předávat dál. Tento dar a
zároveň úkol není svěřen jen některým, ale všem pokřtěným, kteří jsou „rod vyvolený … národ svatý, lid
patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2, 9), aby hlásal jeho podivuhodná díla.
Všechny ostatní aktivity jsou součástí misie. Pozornost k evangelizačnímu dílu církve a spolupráce
na něm se nemůže omezovat jen na některé okamžiky či zvláštní příležitosti, ani ji nelze považovat jen za
jednu z mnoha pastoračních činností; misijní rozměr církve je podstatný, a proto je třeba vést ho stále
v patrnosti. Důležité je, aby se jednotliví pokřtění i celá církevní společenství v misii angažovala nikoli
sporadicky a občasně, ale trvale, aby se misie stala formou jejich křesťanského života. Samotný Světový den
modliteb za misie není jen ojedinělým momentem v průběhu roku, ale vzácnou příležitostí zastavit se a
uvažovat o tom, zda a jak odpovídáme na povolání k misii. Tato odpověď je pro život církve podstatná.

Globální evangelizace

Evangelizace je komplexní proces a zahrnuje různé prvky. Mezi nimi byla vždy zvláštní pozornost v
misijní animaci věnována solidaritě. To je také jeden z cílů Světového dne misií, který prostřednictvím
Papežských misijních děl povzbuzuje k pomoci při plnění úkolů evangelizace na misijních územích. Patří
sem podpora institucí potřebných pro stabilizaci a konsolidaci církve prostřednictvím katechistů, seminářů a
kněží, ale také úsilí o zlepšení životních podmínek lidí v zemích, kde nejvíce hrozí jevy chudoby, podvýživy
(zvláště u dětí) a nemocí a kde není dostatek zdravotnických a školských zařízení. I to patří do misijní
činnosti církve. Tím, že hlásá evangelium, si bere lidský život plně k srdci. Jak zdůrazňoval služebník Boží
Pavel VI., je nepřípustné, aby se při evangelizaci zanedbávala témata týkající se rozvoje člověka,
spravedlnosti a osvobození od každé formy útlaku – samozřejmě s respektem k autonomii politické sféry.
Nezajímat se o časné problémy lidstva by znamenalo „zapomínat na poučení evangelia o lásce k trpícímu a
potřebnému bližnímu“.8 To by pak nebylo v souladu s postojem Ježíše, který „obcházel všechna města i
vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o Božím království a uzdravoval každou nemoc a
každou chorobu“ (Mt 9, 35).

Tak se díky zodpovědné účasti na misii církve každý křesťan stává budovatelem společenství, míru a
solidarity, které nám daroval Kristus, a spolupracuje na uskutečnění Božího spasitelského plánu s celým
lidstvem. Výzvy, s nimiž se lidstvo setkává, podněcují křesťany, aby kráčeli spolu s ostatními, a misie se
stává integrální součástí této cesty se všemi. V ní neseme – i když v hliněných nádobách – své křesťanské
povolání, neocenitelný poklad evangelia, živé svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Ježíšovi, s nímž
jsme se v církvi setkali a jemuž jsme uvěřili.

Kéž Světový den misií v každém oživí radost z toho, že jdeme vstříc lidstvu a všem přinášíme Krista,
a také touhu po této cestě kráčet. Jeho jménem ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám všem, zvláště těm,
kdo se nejvíce namáhají a trpí pro evangelium.

Milí přátelé misií,

byl to pro mě velmi vzácný čas, když jsem měl možnost se setkat s Matkou Terezou. Utkvělo mi v srdci, když na pěti prstech ruky vysvětlovala tajemství misijní práce. Říkala: „Uvědomte si, že když dáváte najíst hladovým, napít žíznivým, těšíte zarmoucené, ošetřujete nemocné a ujímáte se chudých, setkáváte se s Ježíšem! On každému takovému člověku při posledním soudu řekne pět velmi důležitých slov: „Tys to udělal pro mě!“

Příležitostí k takovýmto setkáním s Ježíšem v chudých a trpících je dnes víc než dost. Ze statistik organizace UNICEF se dozvídáme, že miliony dětí „zmizí“ každý rok v černých ekonomikách nebo jsou pašovány ze země do země, často kvůli sexuálním službám. Každou minutu zemře na AIDS dítě mladší 15 let a další se nakazí. 171 milionů dětí pracuje v riskantních podmínkách – v továrnách, dolech a zemědělství. Asi 8,4 milionu dětí trpí v nejhorších formách dětské práce, včetně prostituce a nevolnictví, kdy splácejí prací dluh rodičů.

Svatý otec Benedikt XVI., který každoročně vyhlašuje Misijní neděli, nás letos vybízí: „Samotný Světový den modliteb za misie není jen ojedinělým momentem v průběhu roku, ale vzácnou příležitostí zastavit se a uvažovat o tom, zda a jak odpovídáme na povolání k misii Je důležité, aby se jednotliví pokřtění i celá církevní společenství v misii angažovala nikoli sporadicky a občasně, ale trvale, aby se misie stala formou jejich křesťanského života.“ Právě na tuto výzvu máme možnost prostřednictvím Papežských misijních děl konkrétně odpovídat a přispívat k zlepšení situace chudých.

Z České republiky v rámci Misijní neděle podporujeme např. stavbu a opravu 24 kostelů, kaplí, far, klášterů, pastoračních center, domova pro staré a nemocné kněze, nákup jízdních kol a několika aut potřebných pro pastorační činnost. Přispíváme též na léčebné výdaje, biblické kurzy, formační a vzdělávací programy pro mládež a katechisty, kteří jsou velmi potřební zvláště ve velkém množství farností, kam se misionáři dostanou jen několikrát za rok. Celkem letos pomáháme do 11 diecézí v 8 zemích: Malawi, Zambie, Papua-Nová Guinea, Bangladéš, Surinam, Guyana, Srí Lanka a Indonésie. Kromě této sbírky na Misijní neděli dále podporujeme více než 250 000 chudých dětí v 11 zemích. Přispíváme i na formaci několika stovek bohoslovců v 8 misijních seminářích, které bychom našli například v Zambii, Ugandě, Bangladéši, na Šalamounových ostrovech či na Haiti. Z výše uvedeného je vidět, jak hodně je nasazení každého z nás pro misie potřebné.

Chtěl bych vám všem v této chvíli upřímně poděkovat za modlitby, obětovaná utrpení, finanční dary a jakoukoliv jinou pomoc. Podporujete světové misie katolické církve, kvalitní projekty, které jsou pod patronací Svatého otce. Během loňské Misijní neděle jste věnovali téměř 16 milionů korun a spolu s ostatními dary na potřebné děti a bohoslovce v misiích se za minulý rok sešlo celkem přes 26 milionů korun. Věřím, že letošní Misijní neděle přinese požehnání a bude důvodem, aby každého z nás mohl sám Ježíš u posledního soudu přivítat těmi známými pěti slovy: „Tys to udělal pro mě!“ a pozvat nás k sobě domů.

P. Jiří Šlégr,Národní ředitel Papežských misijních děl

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena.“

Iz 45,1.4-6

Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

E-vangelium on-life

Jestliže nedělní liturgie předkládá úryvek s chválou na perského krále Kýra, jenž vyvolenému národu umožnil návrat z babylonského zajetí, určitě to není proto, abychom ještě i dnes s obdivem upírali zasněný pohled na historickou postavu, jejíž sláva vyhasla již před víc než 25 stoletími. Hospodinův pomazaný – král Kýros je pouze matným a velmi nedokonalým předobrazem jiného a mnohem většího Hospodinova pomazaného – Krista. Jemu Hospodin podmanil všechny národy. Před ním se otvírají všechna vrata a žádná brána nezůstává uzavřena. Jeho Hospodin opásal slávou a mocí. On definitivně vysvobodil Hospodinův lid z mnohem horšího zajetí, než bylo zajetí babylonské. Starozákonní chvála na krále Kýra má trvalý význam pro stále nové generace čtenářů a posluchačů jen proto, že je až dosud platným pozváním k chvále jiného Hospodinova pomazaného, a tím je Ježíš Kristus. Starozákonní izaiášovský text nás tak učí důležitému myšlenkovému kroku, který je velmi užitečný k pochopení i jiných biblických textů. Je to posun od nedokonalého předobrazu k stále plnějšímu poznání toho, koho představuje. Učí nás postupovat od nejasných náznaků k podstatě skutečnosti, kterou znázorňují, a od dočasných pozemských skutečností k trvalým a definitivním Božím pravdám. Pozvání k podobnému kroku je ukryto i v Ježíšově odpovědi na otázku o placení daně: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Povinnost dávat císaři, co je císařovo, Ježíš zdůvodňuje císařovým obrazem a nápisem na daňové minci. Jeho odpověď má však ještě druhou část: „Dávejte Bohu, co je Boží.“ Zdůvodnění tohoto závazku již Ježíš nevyslovuje. Můžeme k němu dospět sami. Existuje mezi stvořenými dobry něco, co by neneslo stopu svého Stvořitele? Nejsou snad na všech živých i neživých stvořeních „otisky prstů“ toho, který je stvořil? Není sám člověk jeho vlastním obrazem a podobou (viz Gn 1,27)?

Podobně jako tomu bylo mezi starozákonním Kýrem a novozákonním Kristem, i císařovo právo na podíl z peněz, které nesou jeho obraz a nápis, je pouze bledým a velmi nedokonalým obrazem Božího práva na všechno, co stvořil. Nicméně aby se nám obraz a zobrazovaná skutečnost neslily dohromady, kromě podobnosti je mezi nimi i propastný rozdíl. O Kýrovi Hospodin říká: „Poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.“ O Kristu platí: „Nikdo nezná Otce, jenom Syn (srov. Mt 11,27). Platit daň císaři znamená trpět jeho nadvládu. Náležet Bohu a všechno mu odevzdávat znamená požívat plnost svobody.

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: „Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?“ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot.“

Mt 22,1-14-30

E-vangelium on-life

Příslib o výtečných hodech, které Hospodin zástupů vystrojí všem národům je součástí takzvané velké izaiášovské apokalypsy (Iz 24 – 27). Ačkoli se v souvislosti se slovem apokalypsa v běžném povědomí vybaví především děsivé a těžce pochopitelné symboly, biblická apokalyptika nepředstavuje starověký ekvivalent současné sci-fi literatury ani thrilleru. Smyslem biblických apokalyptických textů (viz Dan, Zj nebo části Iz, Ez, Zach, Jl) není detailně vylíčit strašidelné úkazy, které se mají odehrát v blízké či vzdálené budoucnosti, a tak čtenářům nahnat pořádný strach. Naopak, mají ujistit Boží lid o Hospodinově blízkosti a o tom, že Hospodin je definitivním Pánem dějin a bez přestání pečuje o ty, kteří mu náleží. Izaiášovský úryvek o tučných hodech se šťavnatými jídly a vybranými víny je jasným důkazem tohoto zaměření biblické apokalyptiky. Ani na první pohled strašlivý popis budoucnosti (viz např. Iz 24) nemá posluchače vyděsit, ale vlít jim útěchu v těžkých chvílích a dodat jim odvahu k věrnosti Hospodinu.

Podobenství, v němž Ježíš přirovnává nebeské království ke králi, který vystrojil svatbu svému synovi, nepatří k apokalyptickému literárnímu žánru. Nicméně souvislost mezi tímto Ježíšovým podobenstvím a starozákonním úryvkem z Izaiášovy knihy je jasná. Když Ježíš uvádí své posluchače do tajemství Božího království, nevymýšlí ty nejnovější podobenství a přirovnání, ale schválně navazuje na to, co již posluchači znají. Velekněží a farizeové, na něž se tímto podobenstvím Ježíš zvlášť obrací (viz Mt 21,45), se dobře orientovali v prorockých knihách. Symbol hodů a svatební hostiny pro ně určitě nebyl nejasnou šifrou. Jak je tedy možné, že Ježíš, který jindy hlásá nekonečné Otcovo milosrdenství, nyní používá nádhernou symboliku prodchnutou Boží něhou tak drsným způsobem? Rozhněvaný král nechá ze svatební síně tvrdě vyhodit ubožáka, který přišel bez svatebních šatů! Přitom sám král trval na tom, aby se síň naplnila doslova lidmi z ulice! Je pochopitelné, že starozákonní apokalyptické texty nemohou být zdrojem útěchy pro každého, kdo se do nich z dlouhé chvíle začte, ale pouze pro ty, kdo jsou zvyklí s láskyplnou pozorností naslouchat Božímu hlasu a řídit podle něj svůj život. Je jen dobře, že u těch, kteří podle nálady běží za hlasy, které je zrovna baví, vzbuzují strach a obavy. Tak se mohou vzpamatovat a naladit na ten správný hlas. Podobně je tomu i v případě Ježíšova podobenství. Je dobře, naskočí-li husí kůže těm, kterým je pozvání na tuto svatbu zcela ukradené, a pokud se přece jen dostaví, je jim jedno, v jakém stavu. Pro ty, jimž na pozvání na svatbu králova syna opravdu záleží, je toto podobenství zdrojem velké útěchy. Ježíš je totiž ujišťuje, že na tuto svatbu se nemusí procházet náročným výběrovým řízením. Sám král totiž touží po jejich přítomnosti. Nemusí vůbec shánět drahé svatební dary – ty se v podobenství vůbec nezmiňují. A kvůli zmiňovanému svatebnímu rouchu nemusí obcházet luxusní svatební salony. Ti, kteří se oblékli v Krista (viz Gal 3,27; Řím 13,14), mohou bez obav vejít do radosti svého Pána (viz Mt 25,21). Pokud nás tedy u tohoto podobenství mrazí v zádech, je namístě položit si otázku, kdo které skupiny patříme.

Při vybavení si vzpomínek na letní Světové dny mládeže ve španělské metropoli Madridu se mi evokuje mnoho příběhů, zážitků či příhod, které jsme měli možnost prožít ať společně, spolu s miliony mladých poutníků z celého světa, či jako jednotlivci. A právě spojení osobních prožitků s okamžiky společnými patří mezi nejpůsobivější chvíle celého setkání. Touto skutečností byl zcela jistě ovlivněn Jan Pavel II. při uskutečnění prvých Světových dní, ale i určitě jeho nástupce Benedikt XVI.

         Síla společenství katolické mládeže se ukázala ve sváteční nedělní den, kdy se na madridské letiště Quatre Vientos sjelo na několik milionů nejen mladých věřících. Svatý otec nás nabádal k jednotě a opravdovosti vyznání, položil nám též otázku z Matoušova evangelia: „Za koho mne pokládáte vy?“ na kterou si každý přítomný odpověděl sám ve svém nitru. I když celá slavnost byla vyvrcholením Světového setkání mládeže, nejsilnější duchovní zážitek jsem si neodnesl z ní, nýbrž z páteční křížové cesty v samotném centru Madridu na třídě Cibeles. Jednotlivé zastavení byly čteny v různých jazycích, kříž symbolizující Ježíšovo utrpení nesly skupiny mládeže z celého světa. Každý věřící si ve svém nitru mohl uvědomit sílu skutku, který pro nás vykonal Ježíš Kristus. Při této pobožnosti jsem si uvědomil, že svůj kříž vleče nejen každý z nás, ale mnohdy i celé skupiny či národy lidí představující miliony obyvatel celé naší planety. Důkazem budiž hladomor, kterým trpí dvě třetiny lidské populace, válečné konflikty či nejrůznější strasti samotné lidské existence (právo na život, svobodu). Naději v těchto okamžicích nám dává svým utrpením ale hlavně následným zmrtvýchvstáním Ježíš Kristus. Sílu celé pobožnosti posilňovala hojná, až statisícová účast věřících.

         Při běžném vyslovení motta celého setkání, kterým bylo: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry (Kol 2, 7),“ jsem si ani neuvědomoval krásu, jedinečnost a obrovskou moudrost tohoto biblického citátu, jímž bylo prostoupeno celé setkání. Nejpoutavější důkaz opravdovosti této biblické myšlenky se mi dostal právě o páteční křížové cestě. Před naší českou skupinou se nacházela mladá španělská rodina. Po skončení křížové pobožnosti jsem, ač neslušně, poslouchal jejich rozhovor s mladými Američany. Rozhovor nebyl na první doslech (a při prvním významu) nikterak neobyčejný, ovšem zcela neopakovatelným se stal při mém večerním vzpomínání na prožitý den. Ona mladá španělská rodina líčila americkým přátelům svůj životní příběh: oba manželé byli křesťané, rodiče z jedné strany nikoli. Protože se milovali, vzali se, i přes nevůli nevěřící strany budoucí společné rodiny. V současné  chvíli mají děti a starají se o všechny čtyři prarodiče (které vzali i na páteční křížovou cestu). Na můj soukromý pohled působili jako nejšťastnější rodina na světě a možná se stali i mým budoucím vzorem v manželském a rodinném životě. Možná se tážete: „A proč?“ Oba manželé zůstali opravdoví ve víře, zapustili své kořeny v Kristu tím, že se i před počáteční odpor jedné strany rodiny rozhodli žít podle křesťanských zásad. Tak postavili základy svému, na první pohled vynikajícímu vztahu s dětmi i širší rodinou, a dnes jsou, jak jsem již uvedl velice šťastní. Možná jde o všední příběh jedné španělské rodiny, ve mne však zanechal doživotní stopu.

            Na celém setkání bylo jedinečné poznávat různé národy a etnické skupiny, se kterými jsme se mnohdy bavili o nejrůznějších tématech. Bylo skvělé vědět, že i přes jiný rozdílný jazyk a kulturu jsme jeden národ – křesťané. Madrid tak prozářily nejen paprsky žhavého srpnového Slunce, ale i paprsky Kristovy lásky v každém z nás.

 

Martin Ležák

Po delší odmlce se opět ozýváme, abychom vás seznámili s průběhem restaurátorských prací při generální opravě varhan v kostele Narození sv. Jana Křtitele v Přibyslavi.

Za uplynulého půl roku došlo k úplnému rozebrání nástroje. Při této příležitosti mohl být vymalován kůr, jeho vstupní schodiště a předělána elektroinstalace. Byla provedena oprava poškozených částí varhan a úprava dispozice do původního stavu. Odborníci poté vyčistili a zrekonstruovali celý hrací mechanismus. Po celou dobu prací probíhaly průběžné kontrolní dny, na které byli zváni zástupci z řad varhanářů opravujících nástroj, Národního památkového ústavu, Kraje Vysočiny, Městského úřadu Havlíčkův Brod, Biskupství královéhradeckého a místní farnosti. V rámci kontrolních dnů dohlíželi výše jmenovaní zástupci na to, zda vše probíhá podle restaurátorského záměru schváleného Městským úřadem v Havlíčkově Brodě dne 17. dubna 2009. Na začátku srpna letošního roku byly varhany zkompletovány a následovala fáze dolaďování a intonování píšťalových soustav. Po ukončení veškerých oprav proběhla finální kolaudace.

Tímto bychom vás chtěli pozvat na děkovný varhanní koncert k zakončení celé opravy, která se mohla uskutečnit především díky podpoře jednotlivých dárců, dále pak Kraje Vysočina a Města Přibyslav. Koncert se uskuteční v sobotu 10. září 2011 v 18 hodin v přibyslavském farním kostele. Vystoupí zde nejen místní varhaníci, ale též se představí různí hosté z řad profesionálů. Při této příležitosti dojde ke slavnostnímu požehnání varhan. Za Královéhradecké biskupství přislíbil svoji účast Mons. Mgr. Josef Socha.

Při opravách průběžně probíhala fotodokumentace. Výběr z pořízených snímků si budete moci prohlédnout v rámci Přibyslavských slavností v našem farním kostele.

Možná někoho při prvním pohledu na varhany zarazí, že nedošlo k viditelným změnám, ale jednalo se především o opravu hracího stroje (jeho funkčnosti), umístěného uvnitř varhanní skříně.

Jménem Římskokatolické farnosti Přibyslav a všech, kteří byli a jsou zapojeni do projektu oprav varhan, velice děkujeme za pochopení, důvěru a poskytnuté finanční prostředky. Kompletní přehled vyúčtování zveřejníme, jak jen to bude možné. Omlouváme se také za naši dlouhou odmlku při psaní článků pro Přibyslavský občasník, ale informace byly průběžně podávány v rámci ohlášek při mších a na webových stránkách www.farnostpribyslav.cz.

.

Pozn.: Text zpracovali Karel Březina a Marie Zrzavá pro Přibyslavský občasník 9/2011 (č. 249), ročník XXI, Přibyslav 2011. 

Možná někteří z vás navštěvují nějaké to spolčo, a někteří z vás dokonce nějaké to spolčo vedou. Nuže právě pro vás je určen tento skromný článek, jehož cílem je s patřičným odstupem přiblížit signálnické veřejnosti způsob pastorace mládeže ve Francii na případové studii jednoho Pařížského společentví.

Trávím ted nějaký čas v Paříži, takže  mám informace z první ruky. Spolčaření má ve Francii dlouhou tradici a je tu mnohem rozvinutější jak u nás. Zajímavostí je, že nejen každá farnost, ale většinou i každá univerzita má svoje spolčo, které funguje vedle řady ostatních studentských organizací. Já sám docházím do Centra Saint Guillaume ktere se působí na pařížské Sciences Po.

Spolčo působí na škole již řadu let a za tu domu se mu podařilo získat slušné zázemí. Jedná se především o vlastní prostory kousek od školy, kde se odehrává většina aktivit. A jež slouží jako každodení zátemí pro studenty.O duchovní vedení studentu se tu starají staletímy proveření jezuité. Spolčo má k dispozici dva kněze a poučeného laika- biblistu. Nezbytnou součastí je také tým 12 studentu, který zajištuje a koordinuje aktivity společenství.

Jádrem spolčařských aktivit jsou čtvrteční večery, které se konají každý týden. Program je pokaždé stejný a zároveň trochu jiný. Začíná se mší v kapli, poté následuje společná večeře u jednoho stolu a  na závěr vždy nějaký tématický program. Jednou je to beseda nad novou knížkou, někdy přijde nějaký zajímavý host, někdy se diskutuje a rozjímá nad biblí a někdy se jenom tak prohlížejí fotky. Nikdy to však neni nuda 😉

Vedle pravidelných čtvrtečních setkání pořáda spolčo také řadu mimořádných akcí. Nejvýznamější bývají konference, které se konají přímo na půdě Sciences Po. Jejich téma většinou leží na pomezí náboženství a politiky, což dokáže vždy vzbudit zájem studentů, takže na konferencích bývá plno. Dobrým zvykem, který následuje po skončení konference je „bufet“, který není ničím jiným než hitparádou kulinářského umění slečen ze společenství, a přehlídkou francouzské kuchyně vůbec. Další velkou akcí, kterou spolčo v poslední době pořádalo byla expedice do Moskvy během jarních prázdnin, jejímž tématem bylo pátrání po vztahu mezi katolictvím a ortodoxní církví. Spolčo se také zapojuje do akcí pořádaných ostatními organizacemi, ať už je to výdeřená pouť do Chartres nebo momentální příprava na Světové dny mládeže v Madridu.

Zvláštní kapitolou pro spolčo jsou jeho bývalý členové, kteří už jeho řady opustily protože dostudovali a vykročili do samostatného života. Tito se stávají mecenáši a spolčo v jeho aktivitách rozličným způsobem podporují. A že jich je, vždyt spolčo už na škole funguje od roku 1962. Bez jejich pomoci by nebylo možné realizovat takové množství akcí.

Možná si myslíte, že takové spolčaření může fungovat jenom ve Francii, ale dle mého názoru můžou takto brzy fungovat i spolča u nás. Chce to jenom čas a nebát se přiložit ruku k dílu. Nemyslíte?

 

Honza Málek , publikováno na: http://rejwi.signaly.cz/

 

V období od 1. listopadu do 8. listopadu je možné získat plnomocné odpustky pro duše v očistci při splnění těchto podmínek.

Základní podmínky pro získání odpustků pro duše v očistci jsou:

stav posvěcující milosti alespoň na konci předepsaných skutků;

všeobecný úmysl získat odpustky;

vykonání předepsaných skutků.

Prvního listopadu odpoledne a druhého listopadu po celý den je možno získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za předpokladu vykonání předepsaných skutků:

1. při návštěvě kostela se pomodlit Modlitbu Páně a Vyznání víry;

2. sv. zpověď (nemusí být ten den);

3. sv. přijímání;

4. modlitba na úmysl Svatého otce;

5. vyloučení sebemenšího zalíbení v hříchu.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat denně plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za těchto podmínek:

1. sv. zpověď;

2. sv. přijímání;

3. modlitba na úmysl Svatého otce;

4. při návštěvě hřbitova modlitba za zemřelé.