„Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20, 21)
Na začátku nového tisíciletí křesťanské epochy, u příležitosti Velkého jubilea roku
2000, ctihodný Jan Pavel II. naléhavě zdůrazňoval, že je třeba obnovit úsilí o to, aby se evangelní zvěst
přinášela všem se stejným nadšením, „jaké bylo vlastní prvotním křesťanům“.1 Je to ta nejcennější služba,
kterou církev může poskytnout lidstvu i každému jednotlivému člověku hledajícímu nejhlubší důvody pro
to, aby prožíval svůj život v plnosti. Stejná výzva zaznívá proto každý rok při slavení Světového dne misí.
Neustálé hlásání evangelia totiž oživuje církev, její horlivost i jejího apoštolského ducha a obnovuje její
pastorační metody, aby stále lépe odpovídaly novým situacím – i těm, jež vyžadují novou evangelizaci – a
aby je oživovalo apoštolské zanícení: „Misie totiž obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese
novou horlivost a nové stimuly. Víra zesílí předáváním! Nová evangelizace křesťanských národů najde
podnět a oporu v práci pro misii na celém světě.“
Jděte a hlásejte
Tento cíl se ustavičně oživuje slavením liturgie, zvláště eucharistie, která vždy končí mandátem
daným apoštolům od zmrtvýchvstalého Ježíše: „Jděte…“ (Mt 28, 19). Liturgie vždy povolává „ze světa“ a
znovu posílá „do světa“, abychom svědčili o tom, co jsme zakusili: o spásonosné moci Božího slova,
spásonosné moci Kristova velikonočního tajemství. Všichni, kdo se se zmrtvýchvstalým Pánem setkali,
pocítili potřebu hlásat ho druhým, jak to učinili i emauzští učedníci. Poté, co poznali Pána při lámání chleba,
„ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů“ a
oznámili jim, co se stalo cestou (Lk 24, 33–34). Papež Jan Pavel II. nás vyzýval, abychom byli bdělí a
připravení, „rozpoznali jeho tvář a běželi za našimi bližními s velkou zvěstí: ‚Viděli jsme Pána!“
Všem
Adresáty evangelního hlásání jsou všechny národy. „Církev je svou podstatou misionářská, protože
odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha Svatého podle plánu Boha Otce.“4 To je „milostí a
vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto,
aby hlásala evangelium“.5 V důsledku toho se nikdy nemůže uzavírat sama do sebe. Zapouští kořeny na
určitých místech, aby mohla jít dále. V souladu s Kristovým slovem a pod vlivem jeho milosti a lásky začíná
být její činnost naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy, aby je vedla k víře v Krista.6
Tento úkol neztratil svou naléhavost. Naopak, „poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno církvi,
zdaleka ještě není splněno. Jediný pohled na lidstvo v jeho celku … nám ukazuje, že toto poslání vázne
dosud v začátcích a že my se ze všech sil musíme zapojit do práce na jeho splnění“.7 Při myšlence na to, že
po dvou tisících letech ještě existují národy, které dosud neznají Krista a nikdy neslyšely o jeho poselství
spásy, nemůžeme zůstávat v klidu.A nejen to. Dokonce se ještě rozšiřuje zástup těch, kteří sice hlásání evangelia přijali, ale zapomněli
na ně, opustili je a již neuznávají svou přináležitost k církvi. I v tradičně křesťanských společnostech se dnes lidé z mnohých skupin odmítají otevřít slovu víry. Vlivem globalizace, myšlenkových proudů a panujícího
relativismu dochází ke kulturní změně. Ta pak vede k mentalitě a k životnímu stylu, který nedbá na
evangelní poselství, jako kdyby Bůh neexistoval, a za jediný životní cíl přespříliš prosazuje hon za
blahobytem, snadným ziskem, kariérou a úspěchem, a to i na úkor morálních hodnot.
Spoluzodpovědnost všech
Všeobecná misie zahrnuje všechny, všechno a stále. Evangelium není výlučným majetkem toho,
komu se dostalo, ale darem, který je třeba sdílet, a dobrou zprávou, kterou je třeba předávat dál. Tento dar a
zároveň úkol není svěřen jen některým, ale všem pokřtěným, kteří jsou „rod vyvolený … národ svatý, lid
patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2, 9), aby hlásal jeho podivuhodná díla.
Všechny ostatní aktivity jsou součástí misie. Pozornost k evangelizačnímu dílu církve a spolupráce
na něm se nemůže omezovat jen na některé okamžiky či zvláštní příležitosti, ani ji nelze považovat jen za
jednu z mnoha pastoračních činností; misijní rozměr církve je podstatný, a proto je třeba vést ho stále
v patrnosti. Důležité je, aby se jednotliví pokřtění i celá církevní společenství v misii angažovala nikoli
sporadicky a občasně, ale trvale, aby se misie stala formou jejich křesťanského života. Samotný Světový den
modliteb za misie není jen ojedinělým momentem v průběhu roku, ale vzácnou příležitostí zastavit se a
uvažovat o tom, zda a jak odpovídáme na povolání k misii. Tato odpověď je pro život církve podstatná.
Globální evangelizace
Evangelizace je komplexní proces a zahrnuje různé prvky. Mezi nimi byla vždy zvláštní pozornost v
misijní animaci věnována solidaritě. To je také jeden z cílů Světového dne misií, který prostřednictvím
Papežských misijních děl povzbuzuje k pomoci při plnění úkolů evangelizace na misijních územích. Patří
sem podpora institucí potřebných pro stabilizaci a konsolidaci církve prostřednictvím katechistů, seminářů a
kněží, ale také úsilí o zlepšení životních podmínek lidí v zemích, kde nejvíce hrozí jevy chudoby, podvýživy
(zvláště u dětí) a nemocí a kde není dostatek zdravotnických a školských zařízení. I to patří do misijní
činnosti církve. Tím, že hlásá evangelium, si bere lidský život plně k srdci. Jak zdůrazňoval služebník Boží
Pavel VI., je nepřípustné, aby se při evangelizaci zanedbávala témata týkající se rozvoje člověka,
spravedlnosti a osvobození od každé formy útlaku – samozřejmě s respektem k autonomii politické sféry.
Nezajímat se o časné problémy lidstva by znamenalo „zapomínat na poučení evangelia o lásce k trpícímu a
potřebnému bližnímu“.8 To by pak nebylo v souladu s postojem Ježíše, který „obcházel všechna města i
vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o Božím království a uzdravoval každou nemoc a
každou chorobu“ (Mt 9, 35).
Tak se díky zodpovědné účasti na misii církve každý křesťan stává budovatelem společenství, míru a
solidarity, které nám daroval Kristus, a spolupracuje na uskutečnění Božího spasitelského plánu s celým
lidstvem. Výzvy, s nimiž se lidstvo setkává, podněcují křesťany, aby kráčeli spolu s ostatními, a misie se
stává integrální součástí této cesty se všemi. V ní neseme – i když v hliněných nádobách – své křesťanské
povolání, neocenitelný poklad evangelia, živé svědectví o zemřelém a zmrtvýchvstalém Ježíšovi, s nímž
jsme se v církvi setkali a jemuž jsme uvěřili.
Kéž Světový den misií v každém oživí radost z toho, že jdeme vstříc lidstvu a všem přinášíme Krista,
a také touhu po této cestě kráčet. Jeho jménem ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám všem, zvláště těm,
kdo se nejvíce namáhají a trpí pro evangelium.
