Názory a komentáře

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“
Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!

Lk 13,22-30

E-vangelium on-life

„Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Nešklebme se tomu, kdo položil Ježíši tuto otázku. Otázka o spáse nikdy není banální ani naivní. To my jsme naivní, protože nás zajímá všechno možné jen ne to, co se týká věčné spásy. Důležitost této otázky však netkví v nalezení odpovědi, zda bude spasených málo nebo mnoho. Ježíš takovou odpověď ani nedává. O tom, kolik lidí bude či nebude spasených, totiž nerozhoduje on, ale lidé. My se rozhodujeme, zda chceme nebo nechceme být spaseni. Na nás záleží, zda bude spasených málo nebo mnoho. Proto je tato otázka tak důležitá.

Někdo se Ježíše zeptal, zda je málo těch, kdo budou spaseni. Na otázku o spáse však neexistuje odpověď formulovaná ve třetí osobě: Oni budou nebo nebudou spaseni. Lze na ni odpovědět pouze v druhé osobě: Vy usilujte o to, abyste vešli! Vám to říkám! Dbejte o to, abyste vy nezůstali venku! Když vy budete usilovat vejít těsnými dveřmi (jimiž je sám Kristus, srov. Jan 10,7), pak budete vy sami tím nejlepším pozváním pro mnohé od východu a od západu, od severu a od jihu, aby též přišli zaujmout místo u stolu v Božím království.

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)


Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.
Kor 15,20-27a

Liturgi@ on-life

Pavel, jindy zběhlý i v náročném rabínském uvažování (viz např. Řím, Gal), nyní argumentuje velmi jednoduše a přímočaře: „Jako pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.“ Žádné složité dokazování možnosti či pravděpodobnosti zmrtvýchvstání. Zmrtvýchvstání je pro Pavla skutečností a jediným důkazem, který tuto skutečnosti podpírá, je Kristus. To stačí. Je i v našem životě Kristus jediným argumentem, který zdůvodňuje všechny naše „proč“ a „k čemu“? V životě té, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána, tomu tak bylo. Kvůli Kristu a skrze něj se stala požehnanou mezi ženami. Kvůli němu se vydala na cestu a spěchala… Kvůli němu a pro něj se při jejím pozdravu zachvělo dítě v Alžbětině lůně. Kvůli němu a pro něj ji blahoslaví všechna pokolení.

Když toto mluvil, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“
Lk 11,27-28 (evangelium z vigilie slavnosti)

E-vangelium on-life

Jedna žena zastupuje komunitu evangelisty Lukáše – komunitu křesťanů, kteří nepoznali historického Ježíše a tak trochu „závidí“ těm, kteří ho poznali „podle lidských měřítek“ (2 Kor 5,16). Je třeba přejít od „poznání těla“, aby se mohl stát „tělem v nás“.

Blahoslavený život, který tě nosil… Tato žena ještě nepochopila, co je podstatné. Alžběta to pochopila a řekla: „Blahoslavená, která jsi uvěřila…“ Tato žena je však nostalgicky zahleděna do minulosti a neví, že v životě toho, kdo věří, se slovo znovu stává tělem. Toto mateřství není vyhrazeno jen někomu. Není výsadou, ale povinností každého, kdo ho slyší: Blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.

Žena místo aby Marii záviděla, je povolaná ji napodobovat. Srdce, které přijímá slyšené slovo, je jako „lůno, které ho nosí“ a život, který ho zachovává, je jako „prsy, které ho živí“.

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí.

Sk 2,1-11

Liturgi@ on-life

V prvním čtení ze Slavnosti seslání Ducha svatého určitě neunikne naší pozornosti působivé líčení toho, co se událo mezi apoštoly shromážděnými v Jeruzalémě v den Letnic, a zvláště schopnost mluvit cizími jazyky, kterou byli u této příležitosti obdařeni. (Možná si povzdechneme, jak moc by se podobný dar hodil i nám!) Může se však stát, že nám unikne ještě jedna skutečnost – sice méně nápadná, ale neméně důležitá: množství těch, kteří se sběhli a ohromeni i užaslí slyšeli z úst apoštolů svou vlastní mateřštinu. Fakt, že kolem apoštolů se rázem sběhli Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, ti, kteří připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové, všichni ti, kdo byli otevřeni poselství o velkých Božích skutcích, je také důležitým darem Ducha svatého, bez něhož by samotný dar jazyků zůstal asi málo platný (a možná i zcela neobjevený). Pokud se nám tedy bude při letošní Slavnosti seslání Ducha svatého zdát, že my opět odcházíme „s prázdnou“, protože nás Boží Duch zase ničím speciálním neobdaroval, stojí za to otevřít oči pro ty okolnosti našeho života, které se nám jeví jako zcela „vedlejší“. Možná právě v nich a díky nim zjistíme, že darů Ducha svatého vůbec není málo – ani v nás, ani kolem nás.

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal…

Jan 17,20-60¨

Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.

Sk 7,55-60

Liturgi@ on-life

K čemu je nám dobré poslouchat úryvek o Štěpánově smrti? K žádnému vítězství dobra nad zlem nedošlo. Dobrý Bůh nezasáhl ve prospěch člověka, který mu důvěřoval. Štěpán, který uvěřil, že zmrtvýchvstalý Ježíš stojí po pravici Boha, nakonec i tak zemřel ukamenován svými odpůrci. Nebyli náhle osloveni jeho svědectvím, že by se hromadně obrátili a konali pokání. Naopak, v dalších verších nás Skutky apoštolů informují o tom, že „v Jeruzalémě se tehdy strhlo veliké pronásledování církevní obce. Všichni kromě apoštolů se rozprchli po judském a samařském kraji“ (Sk 8,1). Jediné, co po Štěpánovi zůstalo, byl akorát tak nářek zbožných mužů (viz Sk 8,2). Je to ale opravdu všechno?

V popisu Štěpánovy smrti je velmi nápadná jedna skutečnost. Autor Skutků apoštolů představuje Štěpánovu smrt velmi podobně, jak je v evangeliích představena smrt Ježíšova. I když jsou způsoby Ježíšova a Štěpánova umučení navenek odlišné, jejich vnitřní postoje jsou téměř totožné. Navíc, pokud vezmeme v úvahu, že za autora Skutků apoštolů je považován evangelista Lukáš, podobnost mezi Ježíšovým ukřižováním a Štěpánovým ukamenováním je opravdu zásadní.

Ježíš umírá v plné odevzdanosti do Otcových rukou: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46). Velmi podobný je postoj Štěpánův: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ (Sk 7,59). Ježíš prosí za své mučitele: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Podobně prosí i Štěpán: „Pane, nepřičítej jim tento hřích“ (Sk 7,60).

Při Štěpánově umírání tedy vidíme, že to, o co prosí Ježíš v dnešním úryvku z Janova evangelia (Jan 17,20-26), se u Štěpána opravdu uskutečnilo. U Jana čteme, že Ježíš prosil: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal“(Jan 17,24). Zde vidíme, že Štěpán byl ve svém životě (a tedy i ve svém umírání) opravdu tam, kde Ježíš. Kromě toho není náhoda, že Štěpán se ve svých prosbách obrací na Ježíše, zatímco Ježíš se na kříži obracel na svého Otce. Je patrné, že tajemství jednoty mezi Otcem a Synem, o němž se Ježíš ve své modlitbě zmiňuje („ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě“ srov. Jan 17,21), nebylo v Štěpánově životě prázdnou poučkou.

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.

Jan 14,23-29

E-vangelium on-life

Ježíšova slova v evangelním úryvku 6. velikonoční neděle jsou odpovědí na Judovu otázku: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ (viz Jan 14,22). Zároveň jsou i odpovědí na otázky Ježíšových učedníků každé doby, kterým vrtá hlavou, jak to, že Bůh se (ještě pořád) nechce světu zjevit viditelnými zásahy, které by jednou provždy odstranily všechno zlo a všechnu nespravedlnost a definitivně nastolily spolehlivou teokracii, jenž by nikdo nemohl odporovat.

Na první pohled se zdá, že Ježíš Judovu otázku přeslechl nebo záměrně obešel. Zdá se, že Ježíšova odpověď: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ nesouvisí s naléhavým Judovým: „Jak to…?“ Ve skutečnosti však Ježíšova odpověď míří mnohem hlouběji, než sahá Judova otázka. Slova, která Ježíš vyslovil, a skutky, které vykonal, t.j. celý jeho pozemský život je zjevením Otce, který ho poslal. Obsahem Božího zjevení, které vrcholí v Ježíši, tedy nejsou teorie či poučky, které by šlo jednou provždy demonstrativně vtlouci do hlav lidem celého světa. „Obsahem zjevení“, které Ježíš přinesl svým učedníkům, dokud ještě zůstával u nich, a které učedníkům všech dob neustále připomíná Otcem poslaný Přímluvce, Duch svatý, je tajuplné společenství lásky těchto tří – Otce, Syna a Ducha, kteří přebývají jeden v druhém a chtějí si učinit příbytek v srdci člověka. Proto se Bůh může zjevit pouze tam, kde člověk pro tento příbytek vytvořil prostor – tím, že miluje a zachovává Pánovo slovo. Tam, kde člověk jeho slovo nemiluje a nezachovává, není Boží zjevení možné. Není tam totiž k němu prostor.

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. […] Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili.

Sk 14,21b-27

liturgie on-life

Po letmém vyslechnutí úryvku ze Skutků apoštolů v prvním čtení se podivíme, jaký zvláštní cestopis se to dostal do nedělní liturgie. Dozvídáme se, kam se Pavel a Barnabáš vrátili, kudy prošli, kam odešli, odkud odpluli a podobně. Posloucháme přitom názvy, které na mapě světa už dávno nenajdeme. Proto je důležité otevřít Skutky apoštolů a přečíst si krátký úryvek vybraný do liturgického čtení v celém kontextu. Tam se nám totiž otevřou širší obzory a pomohou nám pochopit mnohé důležité souvislosti. Zjistíme, že Pavlův a Barnabášův návrat do Lystry, Ikónia a do Antiochie, kde utvrzovali a povzbuzovali učedníky, určitě nebyl příjemnou vzpomínkovou cestou s nostalgickým nádechem. Vrátit se do Lystry znamenalo vrátit se na místo, kde Pavel málem přišel o život (viz Sk 14,19). Podobně i návrat do Ikónia byl asi sotva zdvořilostní návštěvou předchozího působišti. Při první návštěvě tohoto města se totiž „pohané a židé se svými předními muži též strojili k tomu, aby je ztýrali a kamenovali“ (srov. Sk 14,5).

Sice méně vyostřená, ale určitě ne pohodová atmosféra provázela Pavla a Barnabáše i v Antiochii (v Pisídii). Ačkoli měl Pavel příležitost přednést v tamější synagoze důležité slovo, které si našlo nemálo pozorných posluchačů, ani toto působení se neobešlo bez protivenství ze strany závistivců a štváčů (viz Sk 13,14-52). Pavel a Barnabáš se však navzdory prožitým námahám, zklamáním, neúspěchům a nebezpečím odhodlaně vracejí právě do těchto měst. Jejich počínání je jasným důkazem, že Ježíšovo nové přikázání – přikázání milovat se navzájem tak, jak nás miloval on (viz evangelium Jan 13,31-33a.34-35), není nedosažitelnou utopií, o níž se sotva někdo pokusí. V případě Pavla a Barnabáše se láska, kterou přikazuje Ježíš (t.j. láska provázená ochotou k oběti vlastního života), stala živou skutečností. Zdánlivě obyčejný „cestopis“ ze Skutků apoštolů zachycuje její velmi konkrétní projevy. Tím naznačuje i nám, že právě zdánlivě obyčejné okolnosti našeho života jsou privilegovaným prostorem, kde lze toto Ježíšovo nové přikázání naplňovat. Jednou z podob jeho uskutečňování může být například zodpovědnost a obětavost vůči těm, kteří jsou nám svěřeni (podobně jak to dělali Pavel a Barnabáš), nebo naopak důvěra vůči těm, jimž jsme svěření (podobně, jak to pravděpodobně prožívali věřící v Lystře, Ikóniu, Antiochii, Pisídii, Pamfýlii, Perge či Atálii).

Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.

Jan 13,31-33a.34-35
E-vangelium on-life

Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem. – Ježíš hovoří o „novosti“ a nám se přitom ta slova zdají být už tolikrát slyšené… A přece jsou i dnes jedinečným rozlišovacím znakem Kristových učedníků. Podle toho všichni poznají…– a ne podle něčeho jiného.

Zvláštní, že Ježíš nepřikazuje učedníkům milovat ostatní, ale milovat se navzájem mezi sebou. To však nevylučuje lásku k těm ostatním, k těm „okolo“. Naopak: jen společenství založené na vzájemné lásce dokáže tuto lásku projevovat navenek.

Ježíš vyslovil tato slova před hrstkou následovníků, kteří potřebovali znát „svůj“ charakteristický znak, který je bude provždy označovat i odlišovat od ostatních. Snad se staletími stalo, že počet křesťanů stoupl na tisíce či stovky tisíc a tak se nám může zdát, že (alespoň v Evropě) jsou vlastně všichni (víceméně) křesťany, a že tedy Kristovi učedníci ani nepotřebují charakteristický znak, který by je přesně definoval. A tak jsme Kristovo „nové“ přikázání zredukovali na charitativní služby. To ale nestačí. Ve společnosti, která je stále lhostejnější, omrzenější a otupenější se skuteční Kristovi učedníci znovu ocitají v menšině a znovu potřebují očistit „punc“, který je jasně definuje. Budete-li mít lásku k sobě navzájem… Jen tak otevřeme blahobytem, úspěchem a požitkem zalepené oči svých současníků, aby i oni viděli a rozpoznali „nová nebesa a novou zemi … nový Jeruzalém, Boží stan mezi lidmi“ (viz Zj 21,1-5a).

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou.

Zj 7,9.14 -17

liturgie on-life

Kdo jsou ti, kteří stojí před Božím trůnem odění bílým rouchem? Zdá se, že odpověď je hned po ruce. Palmy a krev jsou symboly mučednictví. Zástup ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků by tedy mohl být zástupem mučedníků všech dob, kteří vlastní krví dosvědčili svou věrnost Beránkovi. V této chvíli se nám tedy zdá, že je to sice hezké, ale my můžeme „v pohodě“ mávnout rukou, neboť Janovo vidění se nás určitě netýká. Stařec v Janově vidění však zmiňuje krev Beránkovu. Zástupy, o nichž mluví, si nevyprali roucho ve své krvi, ale v krvi Beránkově. Proto k těm, kdo mohou ve dne v noci sloužit v Božím chrámě, nepatří výlučně ti, pro něž se následování Beránka (Krista) stalo důvodem mučednické smrti. Určitě mezi ně patří i všichni ti, kteří prožili úplně obyčejný a všední život, ale pozorně naslouchali hlasu Dobrého Pastýře a důsledně šli za ním v každé, i té nejobyčejnější situaci, kterou jim život přinesl. Šli za ním nejen tehdy, kdy jim byl hlas Dobrého Pastýře zdrojem jistoty a uspokojení, ale i tehdy, kdy je poslušnost stála veliké soužení (vnitřní či vnější). Navzdory tomu uvěřili, že nikdo je nemůže vyrvat z rukou milujícího Otce, a opravdu, ačkoli v jejich životě nechyběly úzkosti, Bůh skutečně setřel každou slzu z jejich očí.“

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou.

Jan 10,27-30
E-vangelium on-life

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou. Odložme instinktivní odpor, který v nás vyvolává představa identifikace s ovcí, jež v našem běžném myšlení neznamená žádné lichotivé označení. Dokonce ani pastýř pro nás není obrazem přitažlivé osobnosti. Nevykládejme si Ježíšova slova tak, že při oslavě Světového dne modliteb za duchovní povolání začneme pateticky vzdychat nad tím, jak klesá počet kněžských a řeholních povolání. Ježíšova slova zaznívají pro celý „veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků “ (Zj 7,9.14b-17).

To tedy znamená, že se nás Světový den modliteb za duchovní povolání týká. Všichni ho můžeme a máme prožít! Vždyt povolání není přece nic jiného než slyšet jeho hlas a jít za ním. Avšak jít za ním neznamená (jen) stát se kněžími nebo řeholními sestrami, ale žít tak, jako žil on sám. Povolání není jen něco, co se týká jen „farářů“ a „jeptišek“.

Jsme navyklí především dbát na „zachovávání“ příkazů (světit sváteční den, zpovídat se alespoň jednou za rok, nerouhat se a nekonat skutky proti čistotě…), ale křesťan je povolaný k něčemu daleko většímu! Slyšet jeho hlas a jít za ním. Kam? Ne(jen) do semináře anebo do kláštera, ale tam, kam nás zavolá život – do kuchyně, do domácnosti, do školy, do kanceláře, do firmy… Jak? Jako singl žijící mladí lidé, jako snoubenci, jako manželé, jako kněží, jako sestry a bratři, jako zasvěcení laici… podle logiky přikázání lásky a blahoslavenství.

Člověk vždy naslouchá něčímu hlasu a jde za někým. Vždy má nějakého pastýře. Jen se podívejme, jak jsme vedeni a jak se vést necháváme. Reklama říká, že dnes se nosí toto a v takových barvách… a neptáme se proč. Stačí, že „tento rok se to prostě nosí“. Kdyby šlo jen o šaty nebo o jídlo… ale veřejné mínění a reklama diktují především to, jak se dnes žije. A v tomto jsme opravdu často jako ovce – bohužel, ne ty z Ježíšova podobenství.

Zbytečné jsou naše plačtivé prosby za to, aby „nezůstaly prázdné farní úřady“. Jestliže každý z nás nežije svůj život jako povolání (nasloucháme Kristovu hlasu a následujeme ho), je samozřejmé, že bude stále méně těch, kteří by se rozhodli i k bezvýhradnému následování (zasvěcení) a k službě druhým.

Až se budeme v neděli modlit „za povolání“, nemysleme jen na to, aby měl kdo strážit zachovávání přikázání a rozhřešovat jejich přestoupení, ale především, aby byli ti, kdo by jako Pavel a Barnabáš s radostí a směle povzbuzovali k věrnému životu v Boží milosti (srov. Sk 13,14.43-52), podle Kristova hlasu…

Zpracováno podle Don Tonino Lasconi, http://www.paoline.it/

Myšlenka na neděli (www.paulinky.cz)

Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto…

Jan 21,1-19

E-vangelium on-life

Evangelista uvádí pasáž o tom, jak se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevil učedníkům u Tiberiadského moře slovy: „Zjevil se takto.“ Nenásleduje však popis, jak Ježíš vypadal. Nedovíme se, v čem byl jeho vzhled podobný nebo odlišný od toho, jak vypadal před ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Nevíme nic o tom, jak se objevil, nebo z kterého směru přišel. Místo toho podrobně sledujeme příběh jeho setkání s učedníky a dozvídáme se množství zdánlivě nepodstatných detailů o nich: jak byl Petr oblečen, z které strany spouštěli síť, jak daleko byla loď od břehu, co se peklo na žhavém uhlí, kolik ryb ulovili… Kromě dvou, víme jména všech přítomných učedníků, ale pouze o Šimonovi a synech Zebedových s jistotou víme, že byli rybáři. Je teda s Petrem spojuje stejné řemeslo. Ale to, co drží spolu s nimi ostatní, a co spojuje celou skupinu učedníků, je evidentně něco jiné, než pouze řemeslo nebo společné zájmy. Na Petrova slova: „Půjdu lovit ryby,“ nereagují odpovědí: „ I my půjdeme lovit, ale : „I my půjdeme s tebou.“

Setkání učedníků se Zmrtvýchvstalým na břehu Tiberiadského moře je modelem i pro naše setkání se vzkříšeným Kristem. První věc, které je třeba věnovat pozornost, je naše ochota „jít s Petrem“. Nemusíme a ani nemůžeme dělat totéž, co on. Navzdory tomu však můžeme a máme „jít s ním“. Druhou důležitou skutečností je samotný příběh. Ani my vzkříšeného Pána nepoznáváme z popisů či teorií zachycených v učených knihách. Přichází k nám uprostřed zdánlivě nepodstatných detailů všedních či méně všedních příběhů každodenního života. Tam ho poznáváme na základě upřímného svědectví těch, které miluje, a kteří ho milují, a proto dokážou s jistotou říci: „Pán je to!“ Naše nesčetné projevy pozornosti k maličkostem, z nichž se skládá život těch, kteří jsou s námi „na stejné lodi“, jsou zas tou nejlepší odpovědí na jeho opakovanou otázku: „Miluješ mě?“


Homilie arcibiskupa Duky v den převzetí úřadu

Carissimi, vzácní hosté, milí přátelé, sestry a bratři v Kristu,

začali jsme bohoslužbu čtením z Knihy knih. Bible je duchovním pramenem naší civilizace a kultury. S ní je spojen i náš vstup do knižní kultury národů Evropy a začínají s ní naše psané dějiny.

Svatým věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi vděčíme nejen za překlad Bible, ale i za slovanskou abecedu a postavení naší země v celku Evropy. Slova apoštola Pavla určená Efesanům v Malé Asii jsou určená i nám zde, dnes. (Ef 4, 1-7, 11-15) Ani za dvě tisíciletí neztratila nic na své aktuálnosti. Jsou výzvou k ekumenismu a jsem opravdu rád, že představitelé ostatních křesťanských církví jsou zde v tento den s námi. Vítám rovněž přítomnost představitelů Federace židovských obcí, vždyť křesťanství není myslitelné bez izraelského národa a jeho svatých knih, které tvoří základ, na němž spočinula Novozákonní zvěst. Naše kultura, civilizace, ale i politické dějiny byly tvořeny společným úsilím Čechů, našich krajanů německého jazyka a Židů. Na jejich úsilí, ne na jejich sporech, stojí sláva minulosti a kouzlo přítomné Prahy.

Závěrečná slova Markova evangelia jsou zprávou o Ježíšově zmrtvýchvstání. (Mk 16, 9-15) Slavíme velikonoční oktáv. Velikonoce jsou jak pro Izrael, tak pro křesťany svátky života a svobody. Jsou naším největším a nejradostnějším svátkem. Ježíš žije, On je Pán, Ten, ve kterém Bůh – podle Exodu (Ex 3, 14) „Ten, který Je.“ – se stal jedním z nás. Žil náš život s námi, pro nás a za nás vydal i svůj život. Ježíšovy Velikonoce jsou svátky Toho, který dal život za své přátele, a proto apoštol Jan definuje Boha slovy: „Bůh je láska.“ (1Jn 4, 8). Hlásat evangelium znamená hlásat život a naději na život. Prvním, kterým se Ježíš zjevuje, jsou ženy, na prvním místě Marie z Magdaly. Nevíra nám ale pomáhá, abychom, jako i jeho učedníci, v náboženském životě nezapomínali na potřebu racionální argumentace. Víra není plodem fantazie, vášně, či ideologického imperativu. Je svobodnou a rozumnou reflexí zralého člověka. Evangelium je určeno pro všechny. Zde se otevřela perspektiva skutečné demokracie, která se opírá o racionalitu, nikoliv o svody líbivých nabídek.

Vstupuji dnes do katedrály, či jak staré kroniky říkají, do Pražského kostela. Svatyně, kde odpočívají svědkové evangelia: sv. Vít, Václav, Vojtěch, Jan Nepomucký a další světci a světice. Vstupuji do míst odpočinku českých knížat a králů, Vstupuji do národní klenotnice, kde jsou uloženy korunovační klenoty. Otec vlasti, Karel IV. určil, aby patřily sv. Václavu, věčnému dědici České země, a byly zde jím samým propůjčovány panovníkům, kteří mají vykonávat vladařskou službu lidu a vlasti.

Tato katedrála se tak stala symbolem české státnosti. Je však i vertikálou Pražského hradu a zemí koruny české. Nad katedrálou nikdy nevlál cizí prapor, ani hákový kříž, ani rudá vlajka se srpem a kladivem. I v obsazeném Hradě vždy zůstával ostrov Boží i naší svobody. To jsme my starší prožívali s Otcem kardinálem Františkem Tomáškem a jeho předchůdcem kardinálem Josefem Beranem. Tyto postavy ukazují, že církev není jen vyčleněnou náboženskou institucí nebo nositelkou mravních zásad. Je součástí organismu národa a nese také naději a odvahu k budoucnosti a lásku jako nesobectví. To je to, co národ chrání a stmeluje v těžkých dobách.

Katedrála je školou naší historie, náboženské, kulturní i politické. Na počátku 19. st. svatovítský kanovník Tomáš Pešina z Čechorodu hlásal, že dostavba katedrály přinese zmrtvýchvstání našeho národa a obnovu suverenity. Naše národní obrození bylo nejen zápasem státoprávním, ale především vzepjetím duchovním, a proto bylo úspěšné. Díky celonárodním sbírkám a velkorysým darům umělci 19. a 20. století dokončili toto dílo. Katedrála byla postavena a obnovena jako místo setkávání českého národa s „Tím, který Je“, který dává smysl našemu životu, jako i sílu a odvahu nerezignovat a neutíkat před překážkami. Je to chrám Toho, který v Ježíši Kristu zjevil svou lásku k nám.

Dosavadní historie, i historie katedrály, byla psána jako dějiny sporů a válek v kontextu ideologických výkladů dějin. Je naším úkolem dnes, i v této zemi, změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů. Kříž, který je naším i mým znamením, je symbolem a vazbou nové civilizace života lásky, setkáním Boží vertikály s horizontálou člověka.

Mám zaujmout místo na svatovojtěšském stolci, katedře sv. Vojtěcha, biskupa Šebíře, Jana IV. z Dražic, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kardinála Arnošta Vojtěcha Harracha, kardinála Berana, kardinála Tomáška. Uvědomuji si, jak tito muži až do morku kostí prožívali evangelní příkaz, kterému porozumí každý. Je to Ježíšovo zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim, neboť to je celý Zákon a Proroci.“ (Mt 7, 12) Toto pravidlo vedlo biskupa Vojtěcha k odmítání otroctví a k zápasu o důstojnost monogamního manželství. Jan z Jenštejna zápasil o právo na dědictví pro ženy vdovy. Kardinál Harrach se vzepřel tvrdé násilné rekatolizaci, arcibiskup Beran vyslovil své: „NE!“ nastoupivší diktatuře po puči v únoru 1948. Kardinál Tomášek, zde od oltáře, 25. 11. 1989 zvolal své: „Církev je na straně národa!“

V království Ježíše Krista není místo pro útlak a ponižování člověka. Řekneme-li: „Bůh!“, ozve se: „Člověk.“ Je to deviza Jana Pavla II., který třikrát navštívil tuto katedrálu, aby naplnil Ježíšův příkaz o hlásání evangelia všemu stvoření. (Mk 16,15) Tváří v tvář tomuto dějinnému odkazu se cítím slabý. Ještě více pociťuji slabost svých lidských sil tváří v tvář obrazu Dobrého pastýře a slyším výčitku pastýřům špatným: Ez 34,3b-5. Marně bych usiloval o věci celospolečenského zájmu, kdybych neměl péči o kteréhokoli ze svých bratří a sester. Chci se jim věnovat, neboť od nich mi přijde i posila. Kněží jsou prodlouženou rukou svého biskupa a ta je vztažena k domovům věřících. Mezi nimi a farnostmi a mezi farnostmi a biskupstvím musí být vždy živé spojení, protože jsme jedno tělo. Obracím se tedy na vás a prosím o pomoc. Jedině spolu s Vámi mohu dostát těmto požadavkům.

Obracím se na vás, bratři biskupové, kněží, jáhni, řeholnice a řeholníci, bratři a sestry mé církve. Na vás, bratři a sestry křesťanských církví naší země, na vás bratři a sestry z národa Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie, na vás všechny spoluobčany, kteří hledáte pravdu života a usilujete žít podle svého svědomí v zodpovědnosti a toleranci k druhému v duchu výzvy Svatého otce Benedikta XVI. při jeho nedávné návštěvě v naší vlasti.

Doufám v upřímnou a tvůrčí spolupráci univerzitních teologických pracovišť a redakcí našich časopisů se světem kultury a vědy, stejně jako ve spolupráci našich vzdělávacích a charitních institucí s ostatními. Budu pokračovat ve spolupráci se samosprávou a institucemi našeho státu v duchu opravdového zájmu o stálý rozkvět našeho národa a společnosti, kde rodina je základem občanské i náboženské pospolitosti, kde výchova i vzdělání má etický rozměr a náboženský aspekt. K tomu mě zavazuje křesťanská víra, odkaz této katedrály, ale také život a oběti mých předchůdců na svatovojtěšském stolci.

Děkuji svému předchůdci kardinálu Miloslavu Vlkovi, který spolu s vámi kněžími a věřícími pracoval na svatovojtěšské vinici a vedl církev v dvaceti letech svobody. Zajistil jí místo v evropském kontextu, obnovil potřebné instituce, nezapomínal na pomoc křesťanům ve Třetím světě a vybudováním komunitních center otevřel nové možnosti pastorace pro jednadvacáté století. Jsou to dobré základy, na nichž mohu spolu s Vámi dále stavět. Za milý dar do začátku a za zvláštní výzvu považuji, že spolu s Vámi budu moci v příštím roce slavit jubileum 800. narození Přemyslovny, sv. Anežky České a připravovat se na Cyrilometodějské jubileum v roce 2013.

Ať nám na této cestě pomáhá Panna Maria, Ježíšova Matka, jejíž obraz je na Palladiu České země, ať nám pomáhají naši zemští patronové, svědci víry a obhájci práv člověka a svobody.

V Praze dne 10. dubna 2010

+ Dominik Duka OP, 36. arcibiskup pražský


Mons. Dominik Duka převzal úřad arcibiskupa pražského

V sobotu 10.4.2010 se v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha uskutečnilo uvedení Mons. Dominika Duky OP do úřadu pražského arcibiskupa a primase českého. Svatovojtěšský stolec předal arcibiskupu Dominiku Dukovi kardinál Miloslav Vlk.

Intronizace za účasti apoštolského nuncia v České republice Mons. Diega Causera, českých, moravských, slovenských a dalších zahraničních biskupů, kněží, řeholníků a množství laiků začala v 9.45 hodin průvodem z Arcibiskupského paláce do katedrály. Nového arcibiskupa pozdravil kardinál Miloslav Vlk. Zdůraznil, že církev ovlivňovala a formovala dějiny českého národa.

R. P. Benedikt Mohelník OP přečetl jmenovací bulu od papeže Benedikta XVI. latinsky a jáhen Štěpán Faber česky. Kardinál Miloslav Vlk předal Mons. Dominiku Dukovi arcibiskupskou berli. Dále si přítomní vyslechli pozdrav děkana kapituly u sv. Víta, ThDr. Mons. Michaela Slavíka, který mimo jiné připomněl svědectví sv. Vojtěcha.

Promluvil prezident republiky Václav Klaus. Podle jeho slov nás katedrála drží při sobě a spojuje i s předky. Zmínil tragickou havárii letadla s polským prezidentem Lechem Kaczyńskim, ke které došlo v tento den dopoledne. Nového arcibiskupa a primase přivítali i zástupci rodin, mládeže a seniorů, kteří poukázali na svou nezastupitelnou úlohu ve společnosti.

Mše svatá se slavila od 10.00 hodin. V homilii Mons. Dominik Duka upozornil, že „naše kultura, civilizace, ale i politické dějiny byly tvořeny společným úsilím Čechů, našich krajanů německého jazyka a Židů. Na jejich úsilí, ne na jejich sporech, stojí sláva minulosti a kouzlo přítomné Prahy.“ Na adresu katedrály, do níž vstupuje jako ten, kdo usedá na stolec svatého Vojtěcha, uvedl, že katedrála není pouze vlastnictvím církve samotné, že „je naším úkolem dnes, i v této zemi změnit dějiny vítězů a poražených na dějiny tvůrců a stavitelů.“

Dále uvedl, že v království Ježíše Krista není místo pro útlak a ponižování člověka. „Řekneme-li: ´Bůh´!, ozve se: ´Člověk´.“ Bez péče o kteréhokoli ze svých bratří a sester by marně usiloval o věci celospolečenského zájmu. Jedině ve společenství bratří a sester je možné dostát těmto požadavkům. V závěru kázání poděkoval i svému předchůdci, kardinálu Miloslavu Vlkovi.

Na závěr promluvil Mons. Diego Causero, apoštolský nuncius v České republice. Ocenil službu kardinála Miloslava Vlka a povzbudil Mons. Dominika Duku v prvních krocích jeho další služby Bohu a církvi.

Slovo měla také MUDr. Naděžda Kavalírová z Konfederace politických vězňů v doprovodu primátora Hradce Králové Ing. Otakara Divíška. MUDr. Kavalírová mimo jiné popřála arcibiskupu Dukovi, aby jeho služba byla spjata s Ježíšovým vzkříšením; velikonoční oktáv v těchto dnech prožíváme. Primátor Hradce Králové Ing. Otakar Divíšek ocenil spolupráci Mons. Duky s různými aktivitami v Hradci Králové.

Mons. Duka odpověděl svým dalším slovem a poděkoval všem z Prahy a z Hradce Králové, kteří připravili tuto slavnost, a všem přítomným, nadacím, České televizi a Českému rozhlasu za přímý přenos této bohoslužby. Reagoval na tragickou událost týkající se Polska i celého světa a jménem biskupů a české církve vyjádřil soustrast polským občanům. Poté udělil závěrečné arcibiskupské požehnání v latinském jazyce.

Následoval zpěv Svatováclavského chorálu, společná modlitba nového arcibiskupa s ekumenou a závěrečný slavnostní průvod do arcibiskupského paláce se zpěvem Vesel se, nebes Královno.

Tiskové středisko biskupské konference