Názory a komentáře

Pastýřský list Mons. Dominika Duky na rozloučenou při odchodu na svatovojtěšský stolec

Drazí přátelé, moji diecézáni,

naposledy vás dnes na Pondělí velikonoční oslovuji, vás, kteří oslavujete největší svátky křesťanstva, Velikonoce.

Milí spolubratři kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice, sestry a bratři v Kristu, velikonoční slavnost je po dvanácti letech chvílí, kdy – na rozdíl od mých prvních slov v naší katedrále: „Přicházím k vám se slovy: rodák se vrací,“ – musím říci: „S Bohem a díky.“ Říkám ta slova s nostalgií i s dojetím. Díky za dvanáct let společné práce na svatoklimentské vinici Páně.

Děkuji otci arcibiskupovi Karlovi za jeho přijetí, spolupráci a pomoc, především v prvních letech mé služby, kdy mu jeho fyzické síly dovolovaly plně se účastnit biskupské služby. Děkuji otci biskupovi Josefovi, oběma bývalým generálním vikářům, všem kněžím a jáhnům, ale i celému královskému kněžstvu Božího lidu od nejstarších po nejmenší. Děkuji za vaše modlitby, obětavou podporu, za vaše připomínky a někdy i oprávněnou kritiku, která mně i vám pomáhala, abychom překonávali překážky, které se staví do cesty k Božímu království. Velké a odvážné plány, s kterými jste na počátku spolu s arcibiskupem Karlem začali obnovu diecéze po půlstoleté devastaci způsobené totalitními režimy minulého století, se nám podařilo téměř splnit. Druhou etapu, kterou jsme zahájili v minulém roce, věřím, že dokončíte s mým nástupcem, za kterého se společně modlíme. Děkuji za vaši spolupráci při realizaci sedmiletého pastoračního programu a odcházím s radostí nad úspěšným rokem Eucharistie, katecheze, Bible, či jubilejním 700. výročím katedrály Svatého Ducha a obnovou mariánských poutních míst, kdy připomínkou této obnovy je i znovuumístění patronky naší diecéze Panny Marie Kladské do naší svatodušní katedrály.

Za tuto dobu jsem měl možnost poznat život ve velkých živých farnostech naší diecéze, opravdu usilovnou práci jak na poli katecheze, tak i v rámci preevangelizace. Především v postní době jsem se seznamoval s životem v malých farnostech a byl jsem překvapen jejich obětavostí a hloubkou jejich víry. Před Bohem žádná farnost není ani malá, ani velká, mírou je intenzita duchovního života a nadšené práce pro Boží království.

Loučím se, ale neztrácím zájem o vás, o vaši práci, starosti a bolesti. Tak jako při svém příchodu bych rád zdůraznil význam a nezastupitelnost dobré křesťanské rodiny, která je místem lidského bezpečí a důvěry, první školou do života. Prosím vás, nezapomeňte, že dar nového života – děti jsou vaší budoucností, budoucností církve a našeho národa. Důležitost rodiny se nezmenšuje, naopak její význam a potřeba vystupuje stále víc a více do popředí. Současná krize je také důsledkem rozpadu rodiny, která přestala plnit své poslání. Bez opravdové lásky, manželské věrnosti, opravdové výchovy dětí nemůže z této krize naše společnost najít východisko. Především vás, matky, prosím, na vás záleží, jaká bude náboženská, ale i lidská formace nové generace. Tím nepopírám úlohu otců. Vás prosím, buďte skutečně muži, kteří mají odvahu hájit rodinný krb, etické i náboženské hodnoty, a to jak ve společnosti, tak ve veřejném životě.

Můj dík patří vám, kteří se věnujete práci s mládeží, která je tak důležitá. Vás mladé muže i dívky prosím, abyste měli odvahu přijmout Boží volání, aby diecéze a církev v naší zemi měla dostatek duchovních povolání, kněží, řeholníků a řeholnic. Současná skandalizace církve, která vyrůstá z poznání o absolutní náročnosti duchovní služby, směřuje k odstranění velkého daru, kterým je zasvěcení celého života Bohu. Mezinárodně koordinovaný průzkum, kterým se zabývají sdělovací prostředky, má však také i jiný podtext. Je to nalomení důvěry k církvi a rovněž tak vytlačení církve z oblasti školství a výchovy. Jedná se také o finanční prostředky a dary a rovněž o státní finanční podpory, které směřují do těchto institucí. Velmi často také je zde úsilí získat finanční odškodnění ze strany těch, jak ukazují soudní procesy, kteří zneužiti nebyli. Často se jedná až o 90 % případů. Celibát není ani příčinou pedofilie, ani homosexuálního chování. Zneužití, o kterém se často hovoří, má své místo zvláště v rozpadlých rodinách, v institucích, kde se pracuje především v oblasti výchovy delikventní mládeže. Nebudeme popírat, že k řadě selhání duchovních došlo v období sexuální revoluce v 60. – 70. letech minulého století. Většina těch, kteří selhali, opustili svá povolání. Jistě bylo také chybou, že církev nepostupovala důsledněji v duchu evangelia (Mt 18,7 ČJB), jak nám to připomněl na konci svého života Jan Pavel II. Tak jako manželská nevěra nemůže vést ke zrušení manželství a rodiny, tak ani selhání zlomku duchovních osob nemůže vést k tomu, abychom rezignovali z velikosti a krásy kněžského a řeholního povolání. Totéž platí o učitelích a vychovatelích a nikdo z nás nepochybuje o vznešeném a krásném poslání, které vykonávají pedagogové a vychovatelé.

Na vás, na mladou generaci, se obracím s prosbou, mějte odvahu a chuť studovat! Doma i v zahraničí. Přijměte výzvu, kterou je poslání učitele, zdravotní sestry či zdravotníka, tato povolání ve společnosti a církvi chybí. Krize, ve které se nalézá manželství a rodina je především krizí skutečné lásky. Mějte odvahu říci své ANO tomu, koho máte rádi a s celou vážností řekněte ANO až do smrti. „Ano, až do smrti“, to je podstata lásky, která neopustí, která nezradí, která neuteče. Společnost, ale často i církev dluží vám, matkám a otcům, pevnější a opravdovější podporu. Je nutné, abychom společně vyžadovali od našich zákonodárců takové zákony, které podpoří rodinu, budou především pomáhat mladým manželům a jejich dětem. To není jen v zájmu církve jako takové, je to v zájmu celé společnosti, v zájmu celého lidstva.

Můj pozdrav a dík patří vám seniorům, zvláště vám, kteří na lůžku bolesti a nemoci v modlitbě prosíte za své děti, vnoučata, prosíte za církev a její kněze. S hrdostí a vděčností hledím na práci Diecézní katolické charity, která v oblasti hospicového hnutí a péče o nemocné s roztroušenou sklerózou udává tón moderní charitní péči v celé naší vlasti. Můj dík patří oblastním i farním charitám za pečovatelskou službu, starost o matky a děti, jako i o ty, kteří ztratili střechu nad hlavou. Díky vám, tříkrálovým koledníčkům, moje „královská veličenstva“.

Loučím se, ale mé srdce je naplněno vděčností, že jsem zde, v tom krásném koutě severovýchodních Čech mohl být vaším biskupem, že jsem dvanáct let mohl prožít ve svém krásném rodném městě. Můj dík patří samosprávě našich měst a obcí. Děkuji za podporu a spolupráci institucím a složkám veřejného života, za opravdové porozumění a přátelství.

Můj dík patří i křesťanům ostatních církví a všem hledajícím pravdu a krásu. Díky za toto velké společenství Bohem požehnané, za svatodušní požehnání života první katedrály Svatého Ducha na světě.

Zůstávejte s Bohem!

Váš X biskup Dominik


Velký pátek – myšlenka na den (www.paulinky.cz)

Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout – neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatří, co se jim neřeklo, zpozorují, co dříve neslyšeli.

Viz Iz 52,13 – 53,12

Liturgie on-life

Obraz Hospodinova Služebníka, který kontemplujeme na Velký pátek prostřednictvím úryvku z Knihy proroka Izaiáše, pro nás zároveň představuje i určité zrcadlo, v němž můžeme zkoumat a hodnotit svůj vlastní obraz – imidž, které si pěstujeme a po němž toužíme.

Úspěch toho, který byl vyvýšen na kříži (viz Jan 3,14; Jan 12,32-34) nás staví před otázku, jakou hodnotu a jaký význam mají naše „úspěchy“ a „povýšení“, o které usilujeme. Jeho vzhled, který se už ani nepodobá člověku, je obrazem toho, k čemu se svým hříchem dopracoval člověk původně stvořený k obrazu Božímu (viz Gen 1,27). On, jenž nemá podoby ani krásy, nám ukazuje, jak jsme naložili s Boží podobou, která nám byla dána (viz Gen 1,27). Opuštěný od lidí, nám dává pochopit, jak směšná jsou naše první místa, o něž urputně usilujeme (viz Lk 14,7-11). Ten, který nesl naše utrpení a obtížil se našimi bolestmi, nám klade nevyslovenou otázku, co si chceme dokázat křečovitým pěstováním vnější krásy za každou cenu, a kam směřuje naše posedlost „wellness a fitness stylem“. Jeho prázdné a probodené ruce se natahují směrem k našim rukám. Ale ty jsou buď křečovitě sevřeny v pěst nebo přeplněné věcmi, které chceme za každou cenu vlastnit. Ačkoli neotevřel ústa, přece nemůžeme neslyšet jeho hlas – my, kteří musíme mít vždy poslední slovo. Ale on, navzdory tomu, že mu byl vykázán hrob mezi zločinci, definitivně otvírá všechny lidské hroby.

Zelený čtvrtek – myšlenka na den (www.paulinky.cz)

Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb…[…] Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

Viz 1 Kor 11,23-26

Liturgie on-life

Úryvek z Pavlova listu Korinťanům, který se čte na Zelený čtvrtek při večerní mši svaté na památku Pánovy večeře, přináší vůbec nejstarší biblickou zmínku o ustanovení eucharistie při poslední večeři. Pokud si však nalistujeme, v jakém kontextu se v Písmu nachází, zjistíme, že nejde o text „vystřižený“ z liturgické příčučky. Záměrem autora listu totiž není popsat, jak se slaví, či má slavit eucharistie. Text určitě nevznikl za psacím stolem v tichu pracovny, ale ve velmi krušné chvíli. Pavel zde reaguje na roztržky, k nimž mezi Korinťany dochází (viz 1 Kor 11,17), a pasáž o tom, jak Ježíš v … tu noc, když byl zrazen vzal chléb a kalich…“ není historickým popisem bohoslužby, ale velmi konkrétním kritériem k hodnocení lidských postojů ve velmi kritické chvíli. Zdánlivě obyčejný a pokojný popis toho, co důvěrně známe z každého slavení mše svaté, zde plní funkci velmi silného argumentu, kterým Pavel zdůvodňuje, že vzhledem k tajemství, které Korinťanům odevzdal, je jejich chování skutečně pomýlené a hodné zavržení. Pokud totiž Pán odevzdává svým učedníkům své tělo, aby se jím sytili, a svou krev, aby z ní pili, jak je možné, že oni učedníci sjednoceni Kristovým tělem a krví se mezi sebou znevažují a ubližují si? Snad bychom mohli zkoumat, které naše postoje co nejvíc připomínají postoje tehdejších Korinťanů, možná však bude smysluplnější podobně jako Pavel hledat hlubokou souvislost mezi tajemstvími slavenými v liturgii a běžným životem. Dokážeme tak jako on hodnotit své běžné postoje ve světle toho, co slavíme, a vidět ve slavených tajemstvích zdůvodnění způsobu života, o který usilujeme?

Dovolte, abychom vás informovali o aktuálním dění projektu opravy varhan v Přibyslavi. Zároveň se chceme omluvit, že jsme poslední dobou neposkytovali zprávy, ale byli jsme stále limitováni čekáním na odpověď z Ministerstva kultury ČR, které rozhodovalo o prohlášení nástroje za kulturní památku.

Rádi bychom vám tímto sdělili, že: „Ministerstvo kultury jako příslušný orgán státní správy na úseku státní památkové péče prohlásilo dne 11. 1. 2010 podle ustanovení § 2, odst. 1, písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, oba ve znění pozdějších předpisů, varhany v kostele Narození sv. Jana Křtitele v Přibyslavi, okr. Havlíčkův Brod, kraj Vysočina, za kulturní památku.“

To pro nás znamená, že máme větší příležitost dosáhnout na granty vypisované Ministerstvem kultury, Krajem Vysočina a Národním památkovým ústavem a finanční prostředky získané z veřejné sbírky použít jako základ nutné spoluúčasti při grantových programech. Dále pro nás platí snížená sazba DPH. Ovšem jsme vázáni povinností obracet se pouze na držitele osvědčení o provádění restaurátorských prací MK ČR. Varhanář – restaurátor MgA. Dalibor Michek, který byl vybrán ve výběrovém řízení na opravu varhanního stroje, tento stupeň odbornosti vlastní.

Veřejná sbírka, která probíhá za účelem získání prostředků na opravy varhan, se blíží ke svému konci. 20. února tohoto roku uplyne tříletá lhůta, po níž lze mít sbírku vyhlášenou. K tomuto datu nesmí na účet přijít ani být vloženy žádné finanční prostředky a z tohoto důvodu bude účet ke dni 19. února 2010 zablokován pro příchozí platby. Z účtu budou dále čerpány prostředky na zaplacení veškerých výdajů spojených s opravami varhan. Po skončení všech oprav bude předloženo Kraji Vysočina konečné vyúčtování, kterým musíme doložit vynakládání s finančními prostředky získanými ze sbírky.

Na sbírkovém účtu je cca 750 000,- Kč. Podle předběžného restaurátorského záměru zhotoveného v roce 2008 však potřebujeme přibližně 850 000,- Kč bez DPH (na pokrytí základních nákladů – především práce a materiálu). Předmětem varhanářských prací ale nebude provedení rozvodů elektrické instalace, zajištění rozvaděče a potřebného jištění elektrického vzduchového čerpadla. Proto bude celková částka upřesněna až po demontáži a podrobném průzkumu.

Velice vám děkujeme za důvěru a poskytnuté finanční prostředky. Přesto pokud byste chtěli ještě přispět, můžete tak učinit následujícími způsoby:

a) Odesláním daru na zvláštní bankovní účet číslo 030015-1120706379/0800, který je zřízen u České spořitelny v pobočce na adrese Bechyňovo nám. 7, 582 22 Přibyslav.

b) Vložením daru do sběracích pokladniček umístěných na Farním úřadu Římskokatolické farnosti Přibyslav, na Městském úřadu Přibyslav (v podatelně) a v Kulturním zařízení města Přibyslav (v Informačním centru). Pokladničky jsou zapečetěny a jsou dostupné vždy v pracovní době zmíněných institucí.

Jak jsme již zmínili, bude sbírkový účet zablokován ke dni 19. února 2010. Stejně tak budou k tomuto dni staženy všechny pokladničky a částku v nich obsaženou uložíme na daný účet. Prosíme, počítejte s touto skutečností.

Dne 23. ledna tohoto roku se konal již 3. farní benefiční ples. Výtěžek byl určen z části na pomoc obětem zemětřesení na Haiti a z části na opravu varhan. Rádi bychom proto na tomto místě poděkovali všem, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na jeho přípravě a realizaci.

 

Pozn.: Text zpracovali Karel Březina a Marie Zrzavá pro Přibyslavský občasník 2/2010 (č. 230), ročník XX, Přibyslav 2010.

Homilie papeže Benedikta XVI.

Páni kardinálové,

ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,

drazí bratři a sestry,

milí mladí přátelé,

s velikou radostí se s vámi setkávám dnes ráno, kdy se chýlí ke konci má apoštolská cesta v milované České republice. Všechny srdečně zdravím, především pana kardinála arcibiskupa, jemuž jsem vděčný za slova, která mi přednesl vaším jménem na začátku této eucharistické slavnosti. Svůj pozdrav adresuji i dalším kardinálům, biskupům, kněžím a zasvěceným osobám, představitelům laických hnutí a sdružení, a obzvláště mládeži. Vítám pana prezidenta republiky, jemuž srdečně blahopřeji k jeho jmeninám; blahopřání posílám všem, kdo nosí jméno Václav, a celému českému lidu v den jeho státního svátku.

Dnes ráno nás u oltáře sjednocuje slavná vzpomínka na mučedníka svatého Václava, jehož relikvie jsem před mší svatou uctil v bazilice jemu zasvěcené. Svou krví skropil vaši zem. Jeho orlice, kterou jste vybrali jako znak mé návštěvy zde – před chvílí to připomněl váš kardinál arcibiskup – je historickým symbolem vznešeného českého národa. Tento veliký světec, kterého rádi nazýváte „věčným“ knížetem Čechů, nás zve, abychom vytrvale a věrně následovali Krista, vybízí nás, abychom byli svatí. On sám je vzorem svatosti pro všechny, obzvláště pro ty, kteří řídí osudy společnosti a národa. Avšak ptáme se: je svatost v dnešní době ještě aktuální? Anebo je to spíše něco, co je málo přitažlivé a nedůležité? Nehledají se dnes více úspěch a lidská sláva? Avšak jak dlouho trvá a jakou cenu má pozemský úspěch?

Minulé století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Ti kdo popírají Boha, a v důsledku toho postrádají úctu k člověku, mají – zdá se – snadný život a dosahují materiálního úspěchu. Stačí však nahlédnout pod povrch a zjistíme, že tito lidé jsou nešťastní a nespokojení. Pouze ten, kdo v srdci uchovává posvátnou „bázeň Boží“, má důvěru i v člověka a dokáže věnovat svůj život vytvoření spravedlivějšího a bratrského světa. Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli.

V evangeliu jsme k tomu zcela jasně slyšeli: „Neboť co prospěje – říká Ježíš – člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Pán nás tak vybízí, abychom si uvědomili, že skutečnou hodnotu lidské existence nelze měřit jen pozemskými statky a pomíjivými zájmy. Nejsou to hmotné věci, které by uspokojily nesmírnou touhu ukrytou v srdci každého člověka po nalezení smyslu vlastního života a po štěstí. Proto Ježíš neváhá navrhnout svým učedníkům „úzkou“ cestu svatosti: „Kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (v. 25). A dnes ráno nám jasně opakuje: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (v. 24). Jistě, je to tvrdá řeč a je těžké ji přijmout a uskutečnit. Svědectví světců a světic nám však dokazuje, že je to možné, svěří-li se člověk Kristu a spolehne se na něj. Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.

To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Jeho pohled se nikdy neodloučil od Ježíše Krista, který za nás trpěl, a dal nám tak příklad, abychom šli v jeho stopách, jak píše svatý Petr v druhém čtení, které jsme před chvílí slyšeli. Jako Pánův poslušný učedník, mladý kníže Václav zůstal věrný učení evangelia, jež mu vštípila jeho svatá babička, mučednice Ludmila. Proto ještě předtím, než se pustil do budování pokojného soužití ve své vlasti a se sousedními zeměmi, postaral se, aby upevnil křesťanskou víru. Proto povolával kněze a stavěl kostely. V první staroslověnské „legendě“ čteme, že „přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem“ a že „všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval“. Od Pána se naučil být „milosrdný a milostivý“ (resp. žalm) a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.

Václav zemřel jako mučedník pro Krista. Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava, na svědectví, že „trůn krále, který soudí chudáky spravedlivě, bude stát navěky“ (srov. dnešní liturgie hodin). To lze hodnotit jako zázračný zásah Boha, který neopouští své věrné: „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.

Drazí bratři a sestry, poděkujme společně v této Eucharistii Pánu, že vaší vlasti a církvi dal tohoto svatého panovníka. Zároveň se modleme, abychom jako on i my rozhodným krokem putovali ke svatosti. Je to samozřejmě těžké, neboť víra je stále vystavována mnoha zkouškám; když se však necháme přitahovat Bohem, který je Pravda, bude náš krok pevný, protože poznáme sílu jeho lásky. Kéž tuto milost získáme na přímluvu svatého Václava a dalších svatých ochránců českých zemí. Ať nás ochraňuje a vždy nám pomáhá Panna Maria, Královna míru a Matka lásky. Amen!

Poselství papeže Benedikta XVI. mládeži

Milí mladí přátelé!

Na konci této slavnosti se obracím přímo na vás a především vás upřímně zdravím. Přišli jste sem v hojném počtu z celé republiky i ze sousedních zemí; utábořili jste se zde včera večer a přenocovali jste ve stanech, a to pro vás bylo společnou zkušeností víry a bratrství. Díky za tuto vaši přítomnost; cítím z ní nadšení a velkorysost, které jsou vlastní mládí. S vámi se i papež cítí mladý! Rád bych ještě poděkoval vašemu zástupci za laskavá slova a za krásný dar.

Milí přátelé, je jasné, že v každém mladém člověku je touha po štěstí, občas spojená s jakýmsi neklidem; touha, kterou však často dnešní konzumní společnost využívá špatným a odcizujícím způsobem. Je třeba brát vážně toto usilovné hledání štěstí. Vyžaduje si skutečnou a vyčerpávající odpověď. Ve vašem věku se totiž činí první velká rozhodnutí, schopná nasměrovat život k dobru nebo ke zlu. Bohužel je nemálo vašich vrstevníků, kteří se nechají uchvátit klamnými vidinami umělých rájů, aby se pak ocitli ve smutné osamělosti. Je ale naopak i mnoho chlapců a dívek, kteří chtějí proměnit, jak řekl váš zástupce, nauku v činy, aby svému životu dali plný smysl. Chci vám všem nabídnout zkušenost svatého Augustina, který řekl, že srdce každé osoby je neklidné, dokud nenajde to, co skutečně hledá. On objevil, že pouze Ježíš Kristus je uspokojivou odpovědí na touhu jeho a každého člověka po šťastném, smysluplném a hodnotném životě .

Podobně jako u Augustina, přichází Pán vstříc každému z vás. Klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr, a tím rozhodující směr. A když se srdce mladého člověka otevře Božím plánům, není už nikterak namáhavé rozpoznat a následovat jeho hlas. Pán skutečně každého volá jménem a každému chce svěřit zvláštní poslání v církvi a ve společnosti. Milí mladí přátelé, buďte si vědomi, že křest z vás udělal Boží děti a údy jeho těla, to jest církve. Ježíš vás neustále zve, abyste byli jeho učedníky a svědky. Mnoho z vás volá k manželství a příprava na tuto svátost znamená skutečné putování za povoláním. Zkoumejte tedy vážně Boží volání, abyste založili křesťanskou rodinu, a vaše mládí ať je obdobím, kdy budete zodpovědně formovat svou budoucnost. Společnost potřebuje křesťanské rodiny, svaté rodiny!
Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.
Naděje! Toto slovo, k němuž se často vracím, se dobře snoubí právě s mládím. Vy, milí mladí přátelé, jste nadějí církve! Ona očekává, že se stanete posly naděje, jak tomu bylo loni v Austrálii na Světovém dnu mládeže, velkém projevu víry mladých, který jsem mohl osobně prožít a kterého se zúčastnili i někteří z vás. Mnohem víc vás bude moci přijet do Madridu v srpnu 2011. Už nyní vás zvu na toto velké setkání mladých s Kristem v církvi.

Milí přátelé, znovu vám děkuji za vaši přítomnost a děkuji za váš dar: za knihu s fotografiemi, které vyprávějí o životě mládeže ve vašich diecézích. Rovněž děkuji za znamení vaší solidarity s mládeží v Africe, které jste mi doručili. Papež vás žádá, abyste svou víru žili s radostí a nadšením; abyste rostli v jednotě mezi sebou a s Kristem; abyste se modlili a byli vytrvalí v přijímání svátostí, zvláště Eucharistie a svátosti smíření; abyste pečovali o svou křesťanskou formaci a byli poslušní nauky vašich pastýřů. Na této pouti ať vás doprovází svatý Václav svým příkladem a svou přímluvou a ať vás stále ochraňuje Panna Maria, Matka Ježíše a nás všech. Ze srdce vám žehnám!

Milovaní mladí přátelé,

vaše nadšení pro křesťanskou víru je znamením naděje pro církev žijící a působící v těchto zemích. Abyste dali plnější smysl svému mládí, následujte odvážně a štědře Pána Ježíše, který klepe na dveře vašeho srdce. Kristus od vás žádá, abyste jej přijali jako přítele.

Nechť vám Pán žehná a naplní každý váš dobrý životní plán!

Homilie papeže Benedikta XVI.

Milí bratři a sestry!

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ježíš zve každého svého učedníka, aby s ním zůstal, aby v něm našel posilu, oporu a útěchu. S tímto pozváním se obrací především na naše liturgické shromáždění, ve kterém je zde, spolu s Petrovým nástupcem, v myšlenkách shromážděno celé vaše církevní společenství. Můj pozdrav je určen všem společně a každému jednotlivě: na prvním místě brněnskému biskupovi – kterému děkuji i za srdečná slova, s nimiž se na mě obrátil na začátku Mše svaté, – pánům kardinálům i dalším přítomným biskupům. Zdravím kněze, jáhny, seminaristy, řeholníky a řeholnice, katechety a pastorační pracovníky, mládež a četné rodiny. Vítám rovněž vážené představitele veřejného života a zástupce armády, obzvláště prezidenta republiky s chotí, primátora města Brna a hejtmana Jihomoravského kraje, regionu s bohatou historií, kulturou, průmyslem a obchodem. Dále bych chtěl srdečně přivítat poutníky z celé Moravy a z diecézí ze Slovenska, Polska, Rakouska a Německa.

Milí přátelé, z důvodu povahy dnešního liturgického shromáždění jsem rád přijal záměr, který ve své řeči již naznačil váš biskup, a to zaměřit biblická čtení mše svaté k tématu naděje: přijal jsem jej s myšlenkou jak na obyvatele této milé země, tak na Evropu a lidstvo celého světa, které prahne po něčem, o co by pevně opřelo svou budoucnost. Ve své druhé encyklice – Spe salvi – jsem zdůraznil, že jediná „jistá“ a „spolehlivá“ naděje (srov. 1) je v Bohu. Historická zkušenost ukazuje, k jakým absurditám dospěje člověk, když vyloučí Boha z horizontu svých rozhodnutí a svého jednání. Vidíme, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem a jeho svoboda zůstává křehkou. Musíme svou svobodu stále znovu a znovu zaměřovat k dobru. Nesnadné hledání „správných zřízení lidských věcí“ je úkolem pro všechny generace (srov. tamtéž, 24-25). A proto, milí přátelé, jsme zde hlavně proto, abychom naslouchali slovu, jež nám ukazuje cestu vedoucí k naději; ba dokonce nasloucháme Slovu, které jediné nám může dát pevnou naději, protože je Slovem Božím.

V prvním čtení (Iz 61,1-3a) se prorok Izaiáš představuje jako obdařený posláním hlásat všem zarmouceným a chudým osvobození, útěchu, radost. Tento text převzal Ježíš a začlenil jej do svého kázání. Dokonce výslovně řekl, že prorokovo zaslíbení se vyplnilo na něm (srov. Lk 4,16-21). Plně se uskutečnilo, když nás Ježíš svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním osvobodil z otroctví sobectví a zla, hříchu a smrti. A toto je poselství spásy, starobylé a vždy nové, jež církev hlásá od pokolení do pokolení: Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, Naděje lidstva!

Toto slovo spásy zaznívá silně i dnes, v našem liturgickém shromáždění. Ježíš se s láskou obrací k vám, synové a dcery této požehnané země, v níž už před více než tisíci lety bylo zaseto semínko evangelia. Vaše země, stejně jako i jiné státy, se nachází v kulturní situaci, která je často radikální výzvou pro víru, a tedy i pro naději. Jak víra v Boha, tak naděje byly totiž v moderní době „přemístěny“, byly odsunuty na rovinu pouze soukromou a nadpozemskou, zatímco v běžném a veřejném životě se prosadila víra ve vědecký a ekonomický pokrok (srov. Spe salvi, 17). Víme všichni, že tento pokrok je dvojznačný: otevírá možnosti pro dobro, zároveň má však i negativní dopady. Technické vynálezy a zdokonalení společenských struktur jsou důležité a jistě potřebné, leč nestačí k tomu, aby zaručily morální blaho společnosti (srov. tamtéž, 24). Ano, člověk potřebuje být osvobozen od materiální tísně. Mnohem podstatnější však je, aby se zachránil před zlem, které postihuje ducha. A kdo jiný jej může zachránit, ne-li Bůh, který je Láska a zjevil svou tvář všemohoucího a milosrdného Otce v Ježíši Kristu? Naší pevnou nadějí je tedy Kristus: v něm nás Bůh miloval až do krajnosti a dal nám život v hojnosti (srov. Jan 10,10), život, po kterém každý člověk, někdy třeba nevědomě, prahne.

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“. Tato slova, napsaná velkými písmeny nad vchodem vaší brněnské katedrály, nyní Ježíš adresuje každému z nás a dodává: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,29-30). Můžeme zůstat neteční vůči jeho lásce? Zde jako jinde v minulých staletích mnozí trpěli pro věrnost evangeliu a neztratili naději. Mnozí se obětovali, aby vrátili důstojnost člověku a svobodu národům, když ve velkorysém přilnutí ke Kristu našli sílu budovat nové lidstvo. A stejně tak v současné společnosti: Mnohé formy chudoby vznikají z osamělosti, z nedostatku lásky, z odmítání Boha a z tragédie člověka, který si myslí, že si může stačit sám nebo naopak že je pouhým bezvýznamným a pomíjejícím jevem. V tomto našem světě, který se ztrácí, „když důvěřuje pouze lidským plánům“ (srov. Caritas in veritate, 53), jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí. To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat.

Hlásejte ji, milí kněží, tím, že zůstanete niterně sjednoceni s Ježíšem a budete konat s nadšením svou službu, s jistotou, že nebude mít nedostatku ten, kdo mu důvěřuje. Buďte Kristovými svědky vy, milí řeholníci a řeholnice, když budete radostně a důsledně uskutečňovat evangelijní rady, a tím budete ukazovat, jaká je naše skutečná vlast: nebe. A vy, milí laici, mladí i dospělí, vy, milé rodiny, opřete o víru v Krista své rodinné, pracovní a školní plány, jakož i aktivity v každé oblasti společnosti. Ježíš nikdy své přátele neopustí. Ujišťuje o své pomoci, protože nic nelze konat bez něho, zároveň však vyžaduje, aby se každý osobně nasadil a šířil jeho univerzálního poselství lásky a pokoje. Budiž vám povzbuzením příklad svatých Cyrila a Metoděje, hlavních patronů Moravy, kteří evangelizovali slovanské národy, a svatých Petra a Pavla, kterým je zasvěcena vaše katedrála. Pohleďte na zářivé svědectví svaté Zdislavy, matky, jež vynikala skutky zbožnosti a milosrdenství; na svatého Jana Sarkandra, kněze a mučedníka; na svatého Klementa Maria Hofbauera, kněze a řeholníka, narozeného v této diecézi a svatořečeného před sto lety, či na blahoslavenou Restitutu Kafkovou, řeholnici narozenou v Brně a zavražděnou nacisty ve Vídni. Kéž vás doprovází a ochraňuje Maria, matka Krista Pána, naší naděje. Amen!

Promluva při modlitbě Anděl Páně

Milí bratři, milé sestry!

Blížíme se ke konci tohoto slavnostního obřadu a polední čas nás zve k modlitbě Anděl Páně. Jsem rád, že se ji mohu pomodlit zde, v srdci Moravy, v krajině bratrsky sjednocené s Čechami, v zemi vyznačující se po mnoha staletí křesťanskou vírou připomínající počátky odvážné mise svatých Cyrila a Metoděje.

Je tomu nyní už 20 let, kdy se Jan Pavel II. rozhodl navštívit střední a východní Evropu po pádu totalitního komunistického režimu. Chtěl začít svou pastýřskou cestu na Velehradě, v centru slavných unionistických kongresů jako předchůdců ekumenismu mezi slovanskými národy, známém v celém křesťanském světě. Kromě toho si pamatujete na jinou jeho návštěvu: v roce 1995 na Svatém Kopečku u Olomouce s nezapomenutelným setkáním s mládeží. Chtěl bych myšlenkově navázat na učení svého ctihodného předchůdce a vyzvat vás, abyste zůstali věrni svému křesťanskému povolání a evangeliu, abychom společně vytvářeli budoucnost solidarity a míru.

Morava je země bohatá na mariánská poutní místa, která zástupy věřících navštěvují během celého roku. V tomto okamžiku se chci v myšlenkách odebrat na pouť na zalesněný vrch Hostýn, kde uctíváte Madonu jako svou ochránkyni. Panna Maria ať udržuje bdělou víru vás všech, víru živenou také četnými lidovými tradicemi s kořeny v minulosti, tradicemi, které se však vy správně snažíte uchovat, aby nezaniklo vroucí rodinné soužití v obcích a městech. Občas s jistou nostalgií zjistíme, že rytmus moderního života má snahu setřít některé stopy minulosti bohaté na víru. Je důležité naopak neztratit ze zřetele ideál, který vyjadřovaly tradiční zvyky, a především by mělo být udržováno duchovní dědictví vašich předků, aby bylo nejen zachováno, ale aby i odpovídalo potřebám dnešní doby. V tom vám pomáhej Panna Maria, do jejíž ochrany znovu svěřuji vaši církev a celý český národ.

Anděl Páně…

Moji milovaní, je pro mě velikou radostí být dnes s vámi zde v Brně, v srdci Moravy. Zdravím také všechny, kteří jsou s námi spojeni sdělovacími prostředky. S láskou pamatuji i na starší osoby, na trpící a na nemocné.

Prosím vás všechny o vzpomínku v modlitbě, tak jako já vás ujišťuji svou duchovní blízkostí. Nechť vás všemohoucí Bůh zahrne hojnými nebeskými milostmi a požehnáním!

Pozdrav papeže Benedikta XVI. při návštěvě Pražského Jezulátka

Praha, kostel Panny Marie Vítězné, sobota 26. září 2009

Ctihodní páni kardinálové,

vážený pane primátore a starostové,

vážení představitelé veřejného života,

milí bratři a sestry,

milé děti,

obracím se na vás všechny se srdečným pozdravem. Jsem rád, že mohu navštívit tento kostel, zasvěcený Panně Marii Vítězné, ve kterém je uctívána soška Jezulátka, známá po celém světě jako „Pražské Jezulátko“. Děkuji Mons. Janu Graubnerovi, předsedovi České biskupské konference, za přivítání jménem všech biskupů. Uctivě zdravím pana primátora i ostatní představitele občanského a církevního života, kteří se chtěli zúčastnit tohoto setkání. Zdravím vás milé rodiny, které jste se v tak hojném počtu dostavily.

Soška Jezulátka obrací naši mysl k tajemství Vtělení, k všemohoucímu Bohu, který se stal člověkem a 30 let žil ve skromné rodině z Nazareta, svěřený Prozřetelností do laskavé péče Marie a Josefa. Myslím na vaše rodiny a rodiny po celém světě, na jejich radosti a starosti. Sjednoťme se v modlitbě a prosme u Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny. Mysleme obzvláště na ty mladé rodiny, které musejí vynakládat mnoho úsilí o bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Prosme za rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za ty, které jsou v krizi, rozvrácené nebo trýzněné nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřujme svatému Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a pro budoucnost lidstva.

Jezulátko nám svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a lásku. Uvědomujeme si, jakou máme v jeho očích cenu, protože právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zří Boží obraz.
To platí především pro děti. Ve svatém Pražském Jezulátku rozjímáme dětskou krásu a náklonnost, kterou Ježíš Kristus vždy projevoval nejmenším, jak čteme v evangeliu (srov. Mk 10,13-16). Kolik dětí však dnes nikdo nemiluje, nepřijímá a ani si jich neváží! Kolik dětí je obětí násilí a různých forem zneužívání bez jakýchkoli zábran! Kéž by dětem byly zaručeny úcta a pozornost, které jim náleží: děti jsou budoucností a nadějí lidstva.

Chtěl bych nyní říci několik slov přímo vám, milé děti, a vašim rodinám. Na setkání se mnou jste přišli ve velkém počtu a za to vám ze srdce děkuji. Vy, kdo jste milí srdci Jezulátka, opětujte jeho lásku a podle jeho příkladu buďte poslušní, vlídní a laskaví. Učte se být jako on oporou svých rodičů. Buďte skutečnými Ježíšovými kamarády a vždy se k němu s důvěrou obracejte. Modlete za sebe, za své rodiče, příbuzné, učitele a kamarády, a modlete se i za mne. Ještě jednou vám děkuji za přijetí a ze srdce vám žehnám a vyprošuji vám všem ochranu svatého Jezulátka, jeho Neposkvrněné Matky a svatého Josefa.


DUCH SVATÝ V SRDCI VĚŘÍCÍCH

“Duch všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v nové lidi a dává jim nový život” (Cyril Alexandrijský). Nejde jen o nějaké vylepšení, ale o zcela nový život.

V čem spočívá tato novost? On je Duch Ježíše Krista, Duch synovství, který i v nás volá k Bohu “Abba, Otče!” (srov. Řím 8,15) Umožňuje nám žít s Bohem ve stejně hlubokém vztahu jako Ježíš. Ujišťuje nás, že nás Bůh přijal za vlastní děti, dává nám zakoušet Boží blízkost a lásku, uschopňuje nás, abychom Bohu uvěřili, stojí na počátku naší víry. A co víc, zapojuje nás do společenství Boží Trojice, dává nám účast na vztazích mezi božskými osobami. Jsme vtaženi do neustálého proudění lásky mezi Otcem a Synem, do jejich vzájemného sebedarování. Skrze dar Ducha Božího se nám dává sám Bůh. Tento podíl na Božím životě je tak hluboký, že dokonce východní křesťanská teologie neváhá mluvit o našem zbožštění.

Písmo mluví o Duchu svatém také jako o Přímluvci a Utěšiteli. V jádru tohoto pojmenování je hebrejské slovo goel (tj. ten, který se ujímá vdovy a sirotků). Ježíš při svém loučení učedníkům slibuje, že je nenechá osiřelé. Tento příslib naplňuje sesláním Ducha svatého, který má připomínat Ježíšova slova, povzbuzovat nás, přinášet pokoj, oživovat v nás naději a radostné očekávání Ježíšova definitivního příchodu. Duch svatý je také Duchem pravdy, který zná plány Boží i naše nitro. Jeho úkolem je vést nás po Božích cestách, prozařovat temnoty našich srdcí, napomínat, usvědčovat z hříchu, ukazovat velikost Božího milosrdenství. Duch-Láska rozdmýchává v našich srdcích plamen lásky, proměňuje naše vztahy k druhým lidem, chce se jich skrze nás dotýkat. Necháme-li ho jednat ve svých životech, učiní z nás nástroje Boží lásky.

Spolu s Cyrilem Jeruzalémským můžeme shrnout působení Ducha svatého v srdcích věřících takto: “Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni. Přichází jako pravý ochránce; přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo – nejprve duši toho, kdo jej přijímá a pak jeho působením i duši jiných.”

Se svolením převzato z webu www.vira.cz


Květen – „lásky čas”

Je láska (pouze) cit?

Sympatie nemá nic společného s láskou nebo nenávistí. Jestliže mi je někdo sympatický, ještě to neznamená, že ho také miluji. Jestliže mi je někdo nesympatický, ještě to neznamená, že ho hned nenávidím. Sympatie nebo antipatie je citová záležitost, která sice může vést k nenávisti nebo lásce, ale nevyhnutelně jimi nekončí.

Jsem si například jistý, že farizejové nebyli Ježíšovi sympatičtí, ale to neznamená, že je nenáviděl. Ale určitě ho emocionálně nepřitahovali. Často se stává, že nerozlišujeme mezi láskou a sympatií. Co znamená někoho milovat a k někomu cítit sympatii? Přitažlivost k nějaké osobě nemá nic společného s láskou nebo nenávistí. Tady je potřeba hledat rozdíl mezi křesťanskou a světskou láskou.

Rozdíl mezi světskou a křesťanskou láskou

Je nutné si ujasnit, jaký je rozdíl mezi světskou a křesťanskou láskou. Běžná láska ve světě je založená na citech, přitažlivosti, sympatiích. Tak ji vidíme v televizi nebo při čtení zamilovaných románů.

Láska je rozhodnutí

Když čtete zamilovaný román nebo sledujete v televizi seriál o rodinných problémech, často máte dojem, že láska je jenom cit. Když žena řekne: “Už ke svému muži nic necítím”, chce tím říct: “Už svého manžela nemiluji”. A tak si myslí, že může svého manžela opustit, když k němu nic necítí. Protože světská láska je založená na citu.

Ale křesťanská láska není založená na citu, ale na rozhodnutí. Láska k člověku je rozhodnutím člověka milovat. Když se rozhodnu někoho milovat, a to je důležité, pak se snažím podle tohoto rozhodnutí žít. Jestliže se rozhodnu nějakého člověka milovat, ale potom ho pomlouvám a očerňuji, znamená to, že nežiji podle svého původního rozhodnutí. Jestliže jsem se rozhodl milovat nějakého člověka, musí být moje chování a postoje v souladu s tímto rozhodnutím. Navzdory všemu se může stát…

Se svolením zpracováno z knihy Elias Vella „Ježíš – lékař těla i duše“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství a převzato z webu www.vira.cz

„U příležitosti nadcházejícího Světového dne modliteb za povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, který proběhne 3. května 2009, čtvrtou neděli velikonoční, bych rád pozval všechen Boží lid k tomu, aby se zamyslel nad následujícím tématem: Důvěra v Boží iniciativu a lidská odpověď. V církvi je třeba neustále naslouchat, jak Ježíš připomíná učedníkům: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ (Mt 9,38) Povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu je zvláštní božský dar, který je zasazen do velkého plánu lásky a spásy, který má Bůh pro každého člověka i pro celé lidstvo. Apoštol Pavel, kterého si zcela zvláštním způsobem připomínáme nyní v roce svatého Pavla u příležitosti 2000. výročí jeho narození, píše v dopise Efesanům: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,3-4) Ze strany povolaných se požaduje pozorné naslouchání a moudré rozhodnutí, velkodušný a ochotný souhlas s božským plánem, vážné prohloubení toho, co patří k povolání ke kněžství a k řeholnímu životu, aby to bylo zodpovědně a přesvědčivě naplněno.“ (z poselství Svatého otce Benedikta XVI. k 46. světovému dni modliteb za povolání 3. května 2009)

Těmito slovy se na Vás, mladí přátelé, obrací Svatý otec, se kterým se letos v naší vlasti setkáme. Já využívám této příležitosti, abych Vás povzbudil a dodal Vám odvahy. Máte-li odvahu a vnímáte-li Boží volání, odpovězte na něj. Nebojte se. Církev Vás potřebuje, potřebují Vás naše farnosti, potřebují Vás lidé, kteří hledají svou životní cestu. Žehnám Vám!
+ Dominik Duka OP, biskup královéhradecký. Děkuji za spolupráci. Bůh Vám žehnej!