Milý Petře, zrcadlo našich zrad

Milý Petře,

když ti píšu, myslím znovu na onen večer, kdy stál Ježíš před soudem a byl pak odsouzen k smrti a ty ses na dvoře ohříval u ohně. Tam jsi ho zapřel.

Sázím se, že když jsi zradil Ježíše, pak přestože jsi byl tak blízko u ohně, aby ses zahřál v nočním chladu, mrazilo tě na celém těle a u srdce. Vždyť když někdo miluje, ale uvědomí si, že chybil, srdce mu zledovatí!

Proléval jsi slzy, když sis uvědomil, cos udělal, protože je pravda, co o tobě píše Heinz: „Petr nezapírá Ježíše z pouhé zbabělosti. Nikdy se neprojevil jako zbabělec. Nechybí mu charakter, ochabuje jeho víra.“

Ježíš přece věděl, že ho zapřeš, a přece ti chtěl jednoho dne odhalit tvé poslání a řekl ti: „Petře, na tobě zbuduji svou církev.“ Pro Ježíše, pro ostatní učedníky, pro křesťany všech dob jsi vždycky představoval víru, měl jsi vůdčího ducha. A přece jsi zradil Mistra. Proč? Snad proto, že Bůh, který neponechává nikdy nic náhodě, chtěl nám tvým prostřednictvím říct, že přes naše slabosti nás miluje nekonečnou láskou.

Milý Petře, když uvažuji o tom, co se ti přihodilo, myslím na naši křehkost, na naši malověrnost, na naši omezenou lásku k Bohu, na naše sobecké zájmy.

Naše víra, často zárodečná, nás často vede k tomu, abychom si vytvořili „boha“ k svému užívání a konzumování nebo morálku přizpůsobitelnou každé situaci. Jsme jako ty, Petře, když zapíráme Ježíše v malých nebo velkých životních zkouškách, při kterých by zralá víra vnukala naopak naprostou důvěru v Boha, jistotu, že za onou otřesnou nebo dramatickou událostí chce nám dát Bůh znamení milosrdenství.

Milý Petře, tvá zrada mi také připomněla a trochu oživila, co cítil Ježíš při tvém zapření. Také toto utrpení mělo být zřejmě součástí jeho pašijí.

Biblická moudrost nás napomíná: „Přítel je poctivý, i když tě zraňuje, nepřítel tě klame, i když tě líbá … Přátelit se s kdekým je ke škodě; kdo však miluje, přilne víc než bratr.“ Jaké hluboké zklamání, jakou hořkost a sklíčenost v sobě pociťujeme, když shledáme, že jsme byli zrazeni, obelstěni někým, s kým nás pojilo hluboké přátelství!

Ale Ježíš tě neodsoudil, dokonce tě měl i nadále rád. Když máme někoho rádi, milý Petře, nedovedeme přát zlo tomu, kdo nám je působí. Jakmile máme nenávistné pocity vůči někomu, koho milujeme a kdo nám ublížil, je to známka, že naše láska nebyla pravá, že to nebylo upřímné přátelství.

Je doba, kdy se mají dokázat city mezi osobami, láska, úcta, náklonnost. Sirachovec říká: „Přítel tě miluje za každé okolnosti, je to bratr v den protivenství.“

Milý Petře, také nám se stává jako tobě, že milujeme přítele, a přece ho zapřeme. Ale důležité je, abychom uměli uznat své křehkosti a snažili se je odstranit. Díky za tvé slzy lítosti a za pokání! Poučil jsi mě, že naděje nikdy nepřestává, že se hodí vždy a pro všechny. Bezpečná naděje z vědomí, že Někdo nás bez ohledu na naše viny miluje.

Se svolením zpracováno z knihy: Otevřené dopisy (Francesco Armenti),kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství a převzato z webu www.vira.cz

VELKÝ PÁTEK

Podle prastaré tradice se dnes neslaví eucharistická oběť, ale obřady na památku utrpení Páně.

Ty mají tří části:

Bohoslužbu slova (ve které se čtou pašije)

přímluvami za celý svět

uctívání kříže; přijímání.

Velký pátek je postním dnem – postem od masa a újmy v jídle. Je vzpomínkou na ukřižování, a proto je prožíván jako den postu ve znamení smutku, ticha a rozjímání

Tento den je připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb.

v Bibli se události popisují ve všech čtyřech evangeliích.

Tento den se tato část evangelií čte v tzv. pašiích. (Z toho pak vznikly tzv. pašijové hry, při nichž se tyto události nečetly ale hrály)

Podle evangelií odpoledne ve tři hodiny zemřel Ježíš na kříži. Proto se přibližně v tento čas věřící scházejí k zvláštní bohoslužbě – není to běžná mše, otvírá se smysl utrpení a smrti Krista při čtení Bible, připomíná se pokleknutím před křížem, přednáší se modlitby za velké bolesti celého světa (rozdělení, války, špatné vztahy, nejednota křesťanů, …)

Na Velký pátek je výzdoba kostela chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí.

Se svolením převzato z webu www.vira.cz

ZELENÝ ČTVRTEK

Tématem večerní liturgie jsou dvě události: Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy; Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí…

Kristus nás posiluje svým tělem a svou láskou. V této síle se pak můžeme vydávat na cestu do zaslíbené země. Na cestu, která vede i přes poušť utrpení a smrti, ale též skrze bránu vzkříšení. Cílem této cesty je „země“, ze které nebudeme vyhnáni, totiž „nové nebe a nová země“ nebeského království.

Se svolením převzato z webu www.vira.cz

Květná neděle

Oslava Svatého týdne začíná na Květnou neděli průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tuto myšlenku vyzdvihuje zvláště žehnací modlitba nad ratolestmi: „… požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem.“

Květná neděle spojuje Kristův královský triumf a oslavu jeho utrpení vjedno. Obojí je ve velikonočním tajemství vzájemně propojeno…

Se svolením převzato z webu www.vira.cz

Zpověď úspěšného podnikatele Radima Passera

Už jako desetiletý kluk jsem si vysnil, že budu skvělým fotbalistou a k tomu budu mít krásnou ženu, hodně dětí, dům svých snů… ano, to vše bylo součástí mých představ. Dnes jsem většinu toho měl, jen kariéru fotbalisty jsem vyměnil za kariéru úspěšného podnikatele. Hodnota mé firmy už stoupla na několik stovek milionů korun. Prožíval jsem „americký sen.“

Byl pátek dopoledne a já se chystal za Janou do porodnice. Očekávali jsme narození našeho prvorozeného syna. A tu mne napadlo, že by bylo dobré, kdybychom se pomodlili. Jana se sice několikrát snažila se mnou hovořit o Bohu, ale já jsem byl jako zabedněnec, který nechtěl nic
slyšet. Ale toto byla mimořádná situace. Velmi záleželo na tom, aby nevznikly žádné problémy. Proto jsem se chtěl pro jistou obrátit k Bohu.Před půl druhou odpoledne byl náš syn na světě. Dali jsme mu jméno Max, po mém tatínkovi. Hned se mi moc líbil. Narodil se však o pár týdnů dříve, a tak putoval do inkubátoru. Jana celý porod statečně zvládala, nyní ji lékaři nechali odpočívat. Zůstali jsme spolu sami na jednom z porodních pokojů. Drželi jsme se za ruce a prožívali jsme krásné, obyčejné lidské štěstí.

Následující den byla překrásná sobota. Hned ráno jsem volal ženě do porodnice. Byla v pořádku a velice šťastná. Rychle jsem se oblékl a spěchal za nimi do nemocnice když jsem přejížděl Vltavu po Jiráskově mostě, tekly mi slzy radostí.

Každý den jsem spěchal domů. Těšil jsem se na koupání Maxíčka, u něhož jsem nikdy nechtěl chybět. Za několik dní se Janě zdálo, že chlapeček málo pije, poprosila mne, abych zavolal do nemocnice.

Hned druhý den ráno jsme předali syna panu doktorovi. Po chvíli jsme si vyslechli špatnou zprávu – Maxíček musí na operaci. Cestou z nemocnice jsme oba plakali, tašku na miminko jsme nesli prázdnou. Nemohli jsme té zprávě stále uvěřit. Jana se ke mně obrátila a řekla: „Myslím si, že Bůh nám chce něco říct.“ V ten okamžik jsem si uvědomil, jaký jsem zoufalec, jak podivné mám poskládány své priority. Nedával jsem Bohu šanci, aby se stal součástí mého života. Velmi silně jsem právě teď vnímal, že Bůh existuje. Zároveň se mi vynořily výčitky svědomí vůči Bohu i své ženě. A nahlas jsem řekl: „Jáni, já bych se chtěl změnit.“

Po několika dnech jsme s Janou přijeli za Maxíčkem do nemocnice. Jakmile se objevil doktor, došlo nám, že je zle. Měl v očích slzy, když nám říkal, že náš chlapeček má v hlavičce nádor, který nelze vyoperovat. Nemá žádnou naději na přežití. Dal bych všechno, co jsem měl, abych mu mohl pomoci. V nerovném souboji se však nedalo nic dělat. Asi po dvou měsících náš chlapeček zemřel. Můj „americký sen“ se zhroutil jak domeček z karet.

Rozhodl jsem se následovat Boha, ale zatím jsem nevěděl, co to vlastně obnáší. Duchovní temnota, která mne obklopovala, sice pomalu ustupovala, ale stále jsem mnoho věcí nechápal. S Janou jsme hodně hovořili o Bohu. Chtěl jsem v otázce vztahu s Pánem Bohem udělat trvalou změnu. Pomalu jsem začínal chápat, kým skutečně je Ježíš Kristus.

Ještě jsem musel ujít velký kus po duchoví cestě, než jsem uvěřil, že milostí Boží mohu být spasen. S lítostí jsem Bohu vyznal své hříchy. Výsledkem byl pokoj v mém srdci. Uvědomil jsem si, že mi Bůh skrze spravedlnost a oběť Pána Ježíše Krista odpustil. V srdci jsem pak pocítil hlubokou vděčnost za Boži lásku a milosrdenství ke mně. To mě vedlo ke změně. Z hloubi svého srdce jsem toužil následovat svého Spasitele. To znamená dát přednost jeho vůli před mou vlastni, důvěřovat ve všem více jemu, než sobě.

S Janou jsme prožívali krásný vztah s Ježíšem, který byl středem našeho života, a po létech čekaní jsme se opět těšili na miminko. Boží cesty jsou pro nás smrtelníky něčím naprosto úžasným, co nelze vystihnout. Bůh nám dává svobodu rozhodování. Ví však, co je pro nás věčný úděl nejlepší. Přeje si, abychom se pro něho každodenně rozhodovali. K ničemu nás však nenutí. Největší překážkou pro přijetí Boha je pýcha. Právě i ta nepochybné i mně dlouho bránila uvědomit si vůbec, že i já potřebuji ve svém životě Ježíše. Nedocházelo mi, že bez něho je všechno pomíjivost a marnost. Teprve když Bůh dopustil, aby náš syn zemřel, mé spoléháni na sebe se ukázalo, jako základy stavby postavené na písku.

Bolest v srdci přetrvávala, ale měli jsme naději, která se stávala jistotou. Náš život dostával s Ježíšem opět smysl. Bůh vždy vykoná svou část společné práce s člověkem. A zbytek? Ten již máme v rukou pouze my sami. Je totiž našim svobodným rozhodnutím, přijmout Ježíše či nikoli.

Kdo důvěřuje Ježíši, ten je v životě i ve smrti v dobrých rukách.

Proč se modlit křížovou cestu?

Již dva tisíce let nás posiluje jistota víry, že na život nejsme sami. Těsně před svým návratem k Otci přislíbil Pán Ježíš svým učedníkům: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Tím ale řekl totéž i všem generacím věřících, vždyť on žije a je „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8). Každý z věřících v Krista na sobě může zakoušet jeho věrnost tomuto zaslíbení; stačí, že se mu s vírou otevře a spolehne se na něj.

Propojit vše těžké v našem životě s Kristem

Modlitba křížové cesty potom není jen příležitost, jak si uvědomit, že náš život je plný temných a bolavých skutečností; to víme i bez ní. Je to především jedinečný způsob, jak vědomě propojit to těžké v našem životě s Kristem a s mocí jeho lásky, jak si uvědomit a prožít, že na životní těžkosti nejsme sami. Je tu Pán, který se nás chce ujmout a provést nás každým údolím smrti (srov. Žl 23,4), dát nám i v temnotách toho, co prožíváme, zakusit svoji přítomnost. Vždyť pro něho „žádná tma není temná; noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ (Žl 139,12).

Jak se modlit křížovou cestu

Křížovou cestu jsou křesťané zvyklí se modlit především v pátek a v době postní, protože si skrze ni připomínají Ježíšovo utrpení a smrt za nás a pro nás. Většinou se křížovou cestu modlíme společně. Křížovou cestu je možné pojmout i jako osobní modlitbu, v níž chceme na své vlastní životní cestě nově potkat Krista. Proto je možné se ji modlit kdykoliv, nejen v době postní, a není dokonce ani nutné se ji pomodlit naráz celou. Někdy nám postačí jen několik zastavení, nebo dokonce jen jedno. Důležité je naučit se spojovat svoji životní cestu s jeho cestou, otevřít se pro to, co nám chce říci, zahlédnout ho přítomného v tom, co prožívám, a sjednotit se s ním ve svých postojích, smýšlení a jednání.

Zastavení, která nejsou v Bibli

Snad zbývá dodat, proč v křížové cestě rozjímáme i nad zastaveními, která nejsou doložena svědectvím Písma. Odpověď je prostá: sám lidský život vytvořil tato zastavení, ve kterých lidé nechtěli zůstat sami. Dnes už nejsme schopni zrekonstruovat Ježíšovu cestu od Piláta až na Golgotu přesně krok za krokem. Ale zastavení, která vytvořila křesťanská tradice, jsou vyjádřením víry, že Ježíš je s námi v každé situaci, i když to necítíme, a že může všechny těžké chvíle našeho života proměnit svou mocnou přítomností.

Modlitba křížové cesty je tedy příležitost, abychom Ježíše na své vlastní cestě rozpoznali; ne jako toho, kdo stojí mimo nás, kdo sleduje, jak ji zvládáme, ale jako toho, kdo žije, raduje se a trpí v nás. Je to příležitost pro setkání s ním ve vlastním srdci, které často bývá životními trápeními sevřené, neschopné přijmout lásku Boží ani lidskou.

Se svolením zpracováno podle publikace Vojtěcha Kodeta: Křížová cesta (Jeho rány nás uzdravily), kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství a převzato z webu www.vira.cz