Milí a vážení farníci,

měsíc červen je v naší farnosti každoročně bohatý na liturgické slavnosti. První významnou slavností bude v neděli 6. června slavnost Těla a Krve Páně, která je spojena s eucharistickým průvodem městem. Vás i vaše přátele zvu na tuto krásnou slavnost. Prosím maminky, aby vypravily své dcery za družičky. Starší dívky prosím, aby se ujaly organizace družiček a nesení symbolů.

O dva týdny později 20. června při druhé mši svaté děti ze třetí třídy poprvé přistoupí ke svatému přijímání. První svaté přijímání dětí patří mezi ty nejdůležitější a nejkrásnější slavnosti. Na odpoledne je připraven zábavný program pro všechny farníky s nafukovacím hradem pro děti.

Červnové liturgické slavnosti zakončí v neděli 27. června titulární slavnost kostela. Za splnění známých podmínek je možné získat plnomocné odpustky. Nedělní pouti bude předcházet hudebně dramaticky komponovaný sobotní večer pod záštitou Ing. Kasala.

Pastorační plán na měsíc červen

  • 6.6. Boží Tělo – eucharistický průvod městem
  • 10.6. biblická hodina
  • 11.6. setkání s rodiči prvokomunikantů
  • 12.6. setkání prvokomunikantů na faře
  • 13.6. zápis intencí na II. Pololetí roku 2010
  • 19.6. svátost smíření pro prvokomunikanty
  • 20.6. první svaté přijímání dětí a zábavné farní odpoledne
  • 24.6. biblická hodina
  • 26.6. komponovaný večer pod záštitou ing. Kasala
  • 27.6. titulární slavnost kostela – pňbyslavská pouť
  • Krásné prožití měsíce června Vám přeje

    P. Zdeněk Kubeš

    Farní pouť do Maďarska

    Maďarsko – země vína, lázeňství a velmi chutné kuchyně. To vše se dá napsat ve zkratce o Maďarsku. Ovšem Maďarsko není jen víno a horké prameny, ale najdeme tu nespočet zajímavých, pro nás – křesťany, tolik významných a nezapomenutelných míst. Pojďte se mnou objevit kouzla této rovinaté země.

    Avšak nezbývá mi, než vás ještě seznámit s naší milou průvodkyní paní Emilkou, která se stala nedílnou součástí naší farní výpravy a vždy nás dokázala zaujmout svým osobitým vystupováním a výkladem. Vše ještě umocňovala velmi ladnou slovenštinou.

    Prvním zajímavým místem, které jsme mohli společně navštívit byl klášter Pannonhalma, což v překladu znamená Panonský kopec. A opravdu. Na stejně nazývaném kopečku (282 m n.m.) se skoro až do nebes vypíná benediktinské arciopatství sv. Martina. Bylo zaleženo v 10. století knížetem Gejzou a dnes je zapsáno ve světovém kulturním dědictví UNESCO. Ovšem je velká škoda, že z původního opatství nezbylo takřka skoro nic, jen pozdně románské jádro baziliky. Opatství totiž podlehlo nájezdům Turků, ostatně jako velká většina maďarských památek. Po prohlídce areálu jsme zde také společně sloužili mši svatou v doprovodu mariánských písní. Ihned po mši svaté jsme se vydali na cestu vstříc Balatonskému jezeru a lázním v Hevízu. Hevízské lázně patří mezi nejnavštěvovanější v Maďarsku, ovšem v tuto roční dobu ještě nebývají areály tolik zaplněné. Zahřála nás termální sirná voda, která vyvěrá ze země z hloubky asi 30 metrů a teplota vody přesahovala třicet stupňů Celsia. Hevízský lázeňský areál obsahuje mimo sirných koupelí také perličkovou koupel, několik saun, teplou páru a nespočet masážních a relaxačních lehátek k odpočinku. Hevíz je klasické lázeňské městečko s velkým počtem hotelů – město žije z cestovního ruchu. Koupele v termálech jsme si všichni nemohli vynachválit, ale zub času nenávratně plynul dále, a tak jsme museli po třech hodinách strávených v koupelích pokračovat v naší cestě po Maďarsku. Avšak než jsme vyrazili, mnozí poutnicí využili čas na osvěžení se českým pivem nejmenované značky nebo douškem odpolední kávy. Navečer jsme navštívili poutní mariánské místo Andoscz, vzdálené od Hevízu asi hodinu cesty. Zde jsme si prohlídli krásně zrestaurovaný barokní mariánský kostel a shlédli muzeum šatiček pro zdejší sochu Panenky Marie. Bohužel areál kláštera, nejspíše benediktinského, není v nejlepším stavu, ale už i zde se blízká na lepší časy a bylo zde vidět, že už i sem doputovaly nějaké peníze z evropských fondů na opravu kulturních památek. Na klášteře zrovna probíhala oprava střechy a výměna krovů. Nezbývá než za zdárnou opravu pamatovat v našich modlitbách a prosbách. Den jsme zakončili výbornou večeří v nedalekém hotelu, ovšem ten nejlepší gastronomický zážitek měl teprve přijít.

    Crrrrrr! Zazvonil budík a my měli před sebou další hezký den. Co nás čeká? Návštěva města Pécs, další mariánské poutní místo Mariagyůd a lázně Harkány. Ale postupně. Město Pécs je pátým největším městem v Maďarsku se 170 000 obyvateli. Pécs se nachází pouze 40 km od chorvatských hranic. Nachází se zde nejstarší maďarská univerzita a raně křesťanské památky s krásnou katedrálou. Na prohlídku historického jádra Pécse jsme měli pouze dopoledne. Proto byl program velmi nahuštěn. Nejprve jsme navštívili katedrálu sv.Petra a Pavla, kde jsme byli uchváceni výzdobou a klenotnicí s liturgickými pozlacenými předměty. Poté jsme se odebrali na prohlídku raně křesťanských památek. Celý areál se jmenuje Cella septicora. Obsahuje spoustu pozůstatku hrobek, kaplí, hospodářských budov, které jsou ukryty v podzemí a i přístup k nim vede pomocí podzemních chodeb, chodbiček a nejrůznějších schodišť. Cella septicora je stavba se sedmi kaplemi a byla vybudována v 4.století. Celý tento podzemní areál je pojmenován po této stavbě. Bohužel čas neúprosně letěl dopředu, a tak nám nezbývalo, než opustit Pécs a vyrazit směrem k poutnímu místu Mariagyůd. Mariagyůd patří mezi nejnavštěvovanější poutní místa v Maďarsku, také kvůli více jak 200 zázrakům. Lidé na poděkování Panence Marii nechávají vyrábět děkovné destičky a ne jen z Maďarska. Našli jsem tu také děkovné destičky z Chorvatska, Slovenska a Polska. Zde jsme také sloužili mši svatou, avšak po mírných komplikacích. Místní farář nebyl tu dobu zrovna přítomen. Má totiž na starosti, jak jsme se později dozvěděli, 14 městeček a obcí. A tak jsme náhodu zastihli místního varhaníka, pro kterého už nebyl problém půjčit nám všechny náležitosti ke slavení mše svaté na tomto krásném místě. Poděkovali jsme Duchu svatému a Panence Marii za ochranu, přimluvili jsme za všechny, kdo budou vykonávat nějaké důležité životní kroky a zkoušky a vyprosili jsme si její ochranu. Posledním bodem programu tohoto dne byla návštěva lázní Harkány. Toto lázeňské městečko leží asi 30 minut jízdy z Mariagyúd, lázně jsou skoro už na hranicích s Chorvatskem. Využili jsem tak další možnosti se k relaxaci v sirných termálních vodách a skoro 3 hodiny jsme relaxovali v těchto termálech, které byli ještě teplejší než den předchozí. Teplota nejteplejšího bazénu dosahovala 38 stupňů Celsia. Po koupelích následoval odjezd do hotelu v městečku Šiklos, kde přišel ten slibovaný nejlepší kulinářský zážitek zájezdu. K večeři se podávalo vepřové maďarské koleno a jako zákusek typické maďarské kaštanové pyré. K jídlu jsme měli možnost ochutnat maďarské vína a po jídle následovalo zpívání u harmoniky českých lidovek. Tyto pokrmy byly opravdu jedinečné a ještě dlouho na něj budou účastníci zájezdu vzpomínat.

    Na třetí den jsme měli naplánovanou návštěvu dalšího mariánského poutního místa Mariabesnyo a návštěvu Budapeště. Ale nejprve jsme museli přejet skoro celé Maďarsko, z jihu jakoby na sever po zcela nové dálnici z Pésce do Budapeště. Cesta zabrala celé dopoledne a mohli jsme se tak kochat,bohužel jen z oken autobusu, typickou maďarskou přírodou. Rovina, občas nevelký kopeček, velké lány polí a občas nějakou vesničku. Do Mariabesnyo jsme dorazili těsně po poledni a ihned následovala bohoslužba. Zde bylo všechno perfektně připraveno a my se tak mohli zaposlouchat do biblických textů a mariánských písní. Po skončení mše jsme si prohlídli kostel včetně jeho hezkého okolí a ihned vyrazili do hlavního metropole Maďarska -do Budapeště. Budapešť má okolo 2 milionů obyvatel, bohužel z její starší zástavby toho díky Turkům a vřavě obou světových válek moc nezbylo. Budapešť je vlastně spojení tří měst – Starý Budín, Budín a Pešť. Města spojuje několik honosných mostů přes monumentální řeku Dunaj. Město prodělalo na konci 19.století velkou stavební revoluci, z té doby je zde mnoho honosných budov – pro příklad věhlasná budova Maďarského parlamentu, což je vlastně kopie anglického typického parlamentu, Akademie věd, chrámy a nejrůznější hotely. Budapešť je výkladnice neostylových budov. Bohužel na prohlídku Budapešti by nám nestačil ani týden, proto jsme si prohlídli jen ty nejvýznamnější budapešťské památky – katedrálu sv. Štěpána, veleznámý řetězový most přes Dunaj, Rybářskou baštu a chrám sv. Matěje. Odtud je možné spatřit Budapešť jako na dlani. Přímo před námi se tyčí parlament. Závěrečným bodem programu v hlavním městě byla hodinová plavba lodí po Dunaji. Mohli jsme shlédnout všechny významné budapešťské památky – Hrad, Rybářskou baštu, chrám sv. Matěje, citadelu, univerzitu, divadla, výstavní síně, hotely ale také mosty, které byly po druhé světové válce dosti poškozeni, ne-li zcela. Plavba byla také poslední bod sobotního dne. Spali jsme na okraji v Budapešti, kde jsme si opět večer mohli zapět české národní písně, které obdivovaly nejen norské turistky, které s námi také sdílely tento hotel.

    A je tu neděle. Poslední den farní poutě. Vstávali jsme brzy, abychom co nejdříve mohli vyrazit směr Ostřihom. Do tohoto centra maďarského křesťanství jsme cestovali Dunajským ohybem, což je považováno za jedno z nejkrásnějších zákoutí Dunaje vůbec. Ostřihom bývala po staletí hlavní centrum Uherské říše. Největším lákadlem Ostřihomi je monumentální klasicistní bazilika sv. Štěpána vypínající se nad hraniční řekou Dunajem. Zde v boční kapli sloužil pan farář nedělní bohoslužbu. Tato bohoslužba byla vyvrcholením celé poutě a došlo také na slova díků. Řečnického úkolu se zhostil pan Henzl a poděkoval všem lidem, kteří se na přípravě a fungování zájezdu podíleli. Poté jsme si prohlédli baziliku, navštívili vzácnou klenotnici a zájemci vyšplhali na kopuli tyčící se 100 metrů nad zemí. Bohužel čas se neúprosně krátil a blížil se čas odjezdu. Na závěr jsme navštívili místní obchodní park, kde jsme mohli utratit zbylé forinty, což je maďarská národní měna. Nakoupili jsme tokajské víno a čabajky a vyrazili na cestu zpět do naší vlasti. Těžko jsme se loučili s Maďarskem, mnozí si tuto zem zamilovali. A já doufám, že se vám Maďarsko pohledem mým – pohledem Lukáše Ležáka líbilo a někdy se do této malebné země podíváte a sami mi potvrdíte, že Maďarsko je okouzlující a plné krásných zážitků a dojmů.

    Lukáš Ležák

    Zaplať Pán Bůh

    V minulém čísle FL byla pozvánka na májové putování do Dvorka k obrázku Panny Marie Pomocnice křesťanů. Pořadatelé tohoto putování nemohli vybrat vhodnější dobu. To se projevilo až při samém putování – předvečer svátku seslání Ducha Svatého (dříve Hod Boží svatodušní). Mnohého jistě odradilo počasí, nízká oblačnost skoro až na zemi. Kdo se ale nedal odradit – nelitoval. Ještě než jsme nedošli do Dvorka, sluníčko zvedlo mraky a rozmetalo je po celé obloze. Každý pak říkal: byl to nejkrásnější den za celý máj, bohužel jediný. A tak se u obrázku pod korunami mohutných smrků opět nesl zpěv mariánských písní, dětské hlasy s básničkami i milá slova pana faráře k zamyšlení i k rozjímání.

    A pak nás čekalo opět královské pohoštění. Stoly se prohýbaly pod množstvím dobrot masitých pochoutek i sladkostí. Také k pití byl veliký výběr všeho možného. Sotva něčeho trochu ubylo, už to bylo doplňováno dalším. Všude vládla pohoda a dobrá nálada. To byly, po krásném počasí, ty dary Ducha Svatého. Né to jídlo a pití, ale ta láska s jakou bylo všechno zorganizováno, přichystáno a podáváno. Farníci ze Dvorka s láskou všechno připravili a netajili se svou radostí z naší přítomnosti. My jsme jim zase opláceli vděčností za jejich lásku. Protože zásadně odmítli jakoukoliv pomoc, natož úhradu na náklady a lidské DÍKY se nám zdá málo, nezbývá, než za nás udělat dlužníkem někoho jiného. Nejlépe to vyjadřuje staré, osvědčené, ale křesťanské:

    Zaplať Vám to Pán Bůh.

    Za všechny účastníky

    Vladimír Janáček s rodinou

    Cestičky dětství a mládí

    Když projíždíme krajinou, tak je někde na polích, úplně uprostřed, vidět osamělý strom, nebo křížek či Boží muka. Zdá se to divné. Jak je možné, že tam, kam se normálně nikdo nedostane, někdo postavil kříž či zasadil strom? Ale je to proto, že kdysi, nejméně před půl stoletím tady vedly cestičky, pěšinky, meze i úvozy. A všechny měly svůj význam. Vedly od jedné vesničky k druhé, vinuly se poli i lukami, ke každé samotě, kolem potoka ke mlýnu, lesem k pěkné hájovně. Meze oddělovaly jedno pole od druhého. Nebyla to jen pole sousedů, ale i hospodáři měli svá pole takto ohraničená a oddělená, meze plnily svou funkci i tím, že zabraňovaly splavování půdy s pole, zvláště, když bylo na svahu. Pro krásu a užitek tam vyrůstaly šípkové růžičky a jiné keře, které poskytovaly úkryt zajíčkům a koroptvičkám. A voněly mateřídouškou, svítily bílými i modrými zvonečky a když se po nich šlo, tak hebounké klásky trávy šinraly na nohou. V nedělních odpoledních si vyšli hospodáři obhlédnout svá pole, aby odhadli, jaká bude úroda. A meze většinou končily u pěšinky nebo u cestičky a byla-li tu i pěkný křížek. Často se ani nevědělo kdo jej tam postavil. Někdo říkal to, jiný ono. Nejčastěji však na poděkování za Boží ochranu. Bývalo takových křížů na rozcestí polí dost.

    A stromy plnily svůj účel tím, že poskytovaly v parných dnech osvěžení ovocem i stínem, když byly žně a sklízela se úroda. Na stromech při cestě také byly obrázky Panny Marie. Jeden u cesty nad tratí a jeden u pěšinky k nádraží. Každý byl jiný, byly posvěcený a my holky jsme se staraly o jejich zdobení. Dělaly jsme věnečky a nosily pugéty kytek. Když jsme delší dobu zapomněly, tak jsme se u obrázku omlouvaly a myslely jsme, že máme hřích. Hlavně ale proto, že se nám ta jedna Panna Maria líbila víc, než ta druhá. Ale co se dalo dělat, on ten jeden obrázek byl opravdu hezčí. Kde jsou dnes obrázky našeho dětství? Pěšinky zarostly, stromy byly většinou vykácené a meze rozorané…

    Někdy v neděli odpoledne řekla babička, že se půjdeme podívat k některé dceři. Všechny tři byly vdané ve vedlejších vesnicích. Byla jsem šťastná, když mě babička vzala ssebou. Do sáčku dala asi tři nedělní buchty, „aby tam nepřišla s prázdnýma rukama“ a šly jsme. Kousek za ves po cestě, potom na pěšinku a nakonec po mezi. Byla to nejkratší cesta. Pak ještě babička řekla „pudeme zadem“ a tak jsme obešly celé stavení a šly jsme přes zahrady. Babička zkrátka chtěla diplomaticky zjistit, jestli má tetička vysetej mák, burýnu a jestli má pěknou hlavatici. Asi dvě hodiny si popovídala s dcerou Nanynkou, já se prolítala s bratrancem a sestřenicí po návsi a vydaly jsme se k domovu. Bylo to o kousek kratší, protože jsme už nemusely jít zadem.

    O těch cestičkách a pěšinkách dětství a mládí by se dalo psát do nekonečna. Do školy jsme chodily ze tří vesnic a taky děti ze samot, z fořtovny a z nádraží. Všechny chodily vyšlapanými cestičkami, aby to měly co nejkratší. Někdy se ovšem ty nejkratší vzdálenosti protáhly tím, že jsme jedni druhé vyprovázely. Takže jsme šly domů „přes nádraží“, „přes chalupy“, „přes fořtovnu“. A k tomu tolik důležitých zdržení! Vždyť už byl vyrostlý šťovík, který nám tolik chutnal, nedbaje na to, že „na něj čuraji žáby“, zastavit se a poslouchat kukačku, za kolik roků se vdáme atd. Tehdy jsme nikam nespěchaly, protože děti nikam nespěchají.

    Když přišel „čas nezralých malin“, kudy jinudy jsme chodily na zábavy, než zase známými pěšinkami a cestičkami. A ze zábav pak jsme mívaly doprovod často prodloužený přes všelijaké meze, kde se tak dobře sedělo, zvlášť když se nechtělo domů. Hlavu plnou písniček a tance a už jsme myslely na to, kam půjdeme příště.

    Byla to doba, kdy člověk neměl téměř žádnou možnost jezdit auty, ale přesto měli lidi ksobě blízko. Když se podíváme po krajině, často uvidíme i uprostřed pole kříž nebo osamělý strom. Tudy kdysi vedly cesty, pěšinky i meze, které zkracovaly cestu z jedné vesnice do druhé. Byly to často cestičky úzké i kamenité, ale přesto se každému vryly do paměti a do srdce. Byly to cestičky dětství a domova.

    Marie Voralová

    0 comments

    Odpovědět