Mateřství Panny Marie
Kristus zvolil „hodinu“ své smrti na kříži za okamžik, kdy slavnostně vyhlásil univerzální mateřské poslání Panny Marie. Během pozemského života Panny Marie se její mateřství rozvíjelo, aby nabylo svého vrcholu v nebi. Nyní Matka Boží i Matka naše zná každé své dítě v Bohu. Díky blaženému patření na Boha zná své děti osobně a důvěrněji než ostatní svatí. Mariino tělo bylo vzkříšeno, stejně jako tělo Kristovo, a proto má Maria stejnou tělesnou přirozenost jako my a také schopnost citu, již ostatní svatí, protože jsou bez těla, postrádají. Mariin mateřský vztah k lidem je proto mimořádně důvěrný a vřelý.
Být matkou však neznamená pouze vědět, ale také jednat. Co Maria pro své děti dělá? Křesťanská tradice jasně dosvědčuje, že Ježíšova Matka se přimlouvá za celý svět. Maria touží pro své dětí po tomtéž jako Bůh. Modlitba, která má svůj původ v Mariině milosrdenství, je účinná proto, že se v ní odráží láska a milosrdenství samotného Boha.
Je-li Mariina modlitba odrazem Boží lásky a milosrdenství, není pak zbytečná? Není. Všemohoucímu Bohu, který nikoho nepotřebuje, se zalíbilo, aby vykoupení nebylo pouze jeho dílem, ale i dílem lidským a to v každé době a na zemi i na nebi. Bůh do svého vykupitelského díla zapojil ženu – Pannu Marii a církev svěřil do rukou mužům – apoštolům. Bůh umožňuje, aby se každý člověk na své spáse podílel a aby si ji zasloužil. Smysl přímluvy Panny Marie a svatých mají svůj důvod v náklonnosti Boží k člověku.
Kristovo srdce představuje mužskou podobu Boží lásky, zatímco srdce Mariino její podobu ženskou a mateřskou. Bohu s zalíbilo naslouchat těmto dvěma srdcím, protože jsou tak úzce spojena. Pro tuto blízkost srdcí se Mariina modlitba stává součástí modlitby Kristovy a je také tak účinná. Maria přednáší Bohu své prosby, které jsou shodné s jeho vůlí. Je to něco podobného, jako když žena říká svému muži svá přání, po kterých touží a muž je potěšen, že se to od ženy dovídá. Mariina přímluva je účinná, jinak bychom těžko vysvětlovali častou zkušenost křesťanů tvrdících, že Maria je v jejich životech skutečně přítomná.
Jak text dosvědčuje, Panna Maria je nám velmi blízko a její mateřské srdce pro nás bije. Prokažme ji také svou náklonnost a v měsíci mají na ni více pamatujme, třeba při májových pobožnostech.
P. Zdeněk Kubeš
Pastorační pián na měsíc květen
DVĚ MATIČKY
Jan Filip
Domov můj je maličký, přesto není chudičký,
považte jen, lidé zlatí, vždyť já mám dvě matičky.
Ta jedna mne vychovává, libá moje tvářičky,
ta druhá mne pozoruje s nebe skrze hvězdičky.
Ta jedna se za mně modli k té mé druhé matičce,
druhá milost uděluje – nejvyšší je světice.
Nevíte snad, lidé drazí, kdo ta druhá Matička?
Maria, Královna máje, Ježíškova Matička.
Koho volit Dluh vůči sobě nebo jiným
V souvislosti S volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vydala rada lustitia et pax při České biskupské konferenci dokument nazvaný „Koho volit. Dluh vůči sobě nebo jiným“. Členové rady tímto dokumentem reagují na současné předvolební klima v naší společnosti.
Jaro je symbolem znovuzrození, a to jak pro křesťany, tak pro všechny, kteří vnímají probouzející se svět přírody do nového života. Obnova a znovuzrození jsou v přeneseném smyslu i podstatou jediného alespoň trochu fungujícího politického systému. S každými volbami se přece v demokracii zbavujeme zatuchlosti a náchylnosti ke korupci těch, kdo jsou u moci. Volíme nový tým, který slibuje být lepší. Často je to ovšem ten nejvíce populistický. Zřídka vyhrává tým, který by sliboval churchillovské „Pot, krev a slzy“. A tak nejednou svými hlasy otevřou nepoučitelní voliči dveře k moci těm, kdo naslibuji nesplnitelné, ale v tu chvíli věrohodně znějící.
Každý zodpovědný volič si musí klást otázku: „Na základě jakých argumentů věnuji svůj hlas té či oné politické straně? Které téma je pro naši budoucnost, o níž se bude během několika týdnů spolurozhodovat, klíčové?“
Křesťanský volič při svém rozhodování přirozeně bere v úvahu soulad vůdčí ideologie politických stran se svým přesvědčením. To je jistě správné, samo o sobě však nedostatečné. V situaci, kdy není většina politického spektra vyhraněně protikřesťanská, nabývají na významu i mnohá témata důležitá na první pohled „pouze“ z hlediska sekulárního. Jejich podrobnější zkoumání totiž nezřídka ukáže, že i ona obsahují hodnotovou dimenzi, jež by žádnému křesťanovi neměla být ve volbách lhostejná.
Česká republika se nachází v situaci, kdy prudce roste její veřejný dluh, podle propočtů každou sekundu o 4756 korun. Přesáhl již 1,3 bilionu korun (tzn. 35 % HDP). Jen letos plánujeme na úhradu úroků státního dluhu vydat 76 miliard korun. I když země zatím není považována za ohroženou rizikem tzv. státního bankrotu a u svých dluhopisů platí nižší „rizikovou přirážku“ než Itálie či Portugalsko, nemluvě o Řecku či Lotyšsku neúnosné tempo zadlužování považujeme za hlavní téma letošních voleb. Toto téma je zároveň symbolem, nakolik političtí představitelé jednají s ohledem na budoucnost, či naopak líbivými sliby a neochotou řešit nepopulární záležitosti zadlužují generaci našich dětí. Jsme zklamáni tím, nakolik nás, voliče politické strany, v diskusi o budoucím vývoji veřejných rozpočtů podceňují.
Předseda národohospodářské komise největší levicové strany v jednom z deníků sdělil, že „konkrétní rozpočtově škrty přece každá vláda předloží v srpnu 2010″ (tzn. až po volbách). Zatím jeho strana inzeruje, že zaplatí „zvýšení dětských přídavků a rodičovských příspěvků“ z jednorázových příjmů. Významný český politolog rezignoval na jakoukoli analýzu programu této strany: „V těch návrzích nedokážeme rozlišit mezi skutečnými plány a něčím, co je spíše předvolebním heslem.“ Avšak i hlavní ekonomický expert největší pravicové strany předkládá podbízivý návrh, podle nějž prý budou poslanci a ministři osobně finančně trestáni za to, když „připustí zvyšování dluhů“. Jak máme uvěřit, že je takový návrh vůbec vážně míněn, když se ministři a poslanci této strany takového jednání předtím sami nezřídka dopouštěli?
Cítíme loajalitu ke svému státu a jsme srozuměni s tím, že abstraktní „úspory“ znamenají konkrétní nepříjemné věci. Může to být zmrazení platu či propouštění některých z nás, ať už pracují ve státní nebo v nestátní sféře. Může to znamenat zastavení velkých investic, na něž stát momentálně nemá peníze. Může to znamenat pomalé či nulové zvyéování důchodů a rušení různých státních příspěvků pro rodiny s dětmi. Může to znamenat ve zdravotnictví zvýšení spoluúčasti pacientů, delší čekací lhůty a zavírání některých oddělení nemocnic. Koho v takové situaci volit?
Dá se předpokládat, že víc než jindy bude pozornost voličů zaměřena na menší politické strany. Pozorný volič možná nalezne odpovědnou dlouhodobou vizi i v programu jiných stran. Podle průzkumů čeští voliči stále cítí, že strany zvládají maximálně běžný provoz, nevědí, kam vlastně směřujeme, ani nedokážou ukázat realistický směr. Je nejvyšší čas, aby politici vzali na vědomí, že bezostyšnou hrou o moc snižuji důvěru obyvatel ve smysl voleb. Nás voliče zajímá delší horizont než čtyři roky a hlavně to, aby zastupitelská demokracie byla s to řešit vážné výzvy současné doby.
Nesporně bude každý souhlasit s tím, že „Cítit se dobře v nějakém prostředí“ znamená rozumět si s ostatními, komunikovat, souviset s prostředím, být, v něm zapojen a spoluvytvářet ho, nebýt v něm zbytečný, mít podíl na jeho podobě. Nemáme-li alespoň nějaké tušení celku, zůstává pro nás část těžko srozumitelná. A jak se uvádí v dokumentu „Pokoj a Dobro“, nezapomínejme na to, že člověk je součástí stvořeného světa a jako takový by měl dbát na dobrovolnou skromnost, kulturu služby a dávání.
Václav Malý, biskup,předseda rady lustitia et pax při ČBK Praha 27.4.2010
Sacramentum caritatis
Sacramentum caritatis, což přeloženo znamená Svátost lásky, je posynodální apoštolskou exhortací papeže Benedikta XVI., pojednávající o eucharistii jak o zdroji a vrcholu poslání církve.
Svátost lásky, nejsvětější eucharistie, je darem, kterým Kristus dává sám sebe a zjevuje nekonečnou lásku Boží každému člověku. Ježíš obětí na kříži projevil lásku až do krajnosti. Stejně tak nás Ježíš v eucharistické svátostí nadále miluje až do krajnosti, protože nám daruje své tělo a svou krev. Ve svátosti oltářní jde Pán vstříc člověku. Stává se jeho společníkem na cestě a pokrmem pro člověka hladovějícího po pravdě a svobodě. Pravda vás osvobodí, říká Kristus. Ježíš je jako Severka ukazující správný směr lidské svobodě. Bez Krista svoboda ztrácí svou orientaci a stává se libovůlí.
„Tajemství víry!“ tímto zvoláním, které je proneseno po slovech proměňování, kněz vyjadřuje svůj údiv nad proměnou podstaty chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše. Je to skutečnost přesahující veškeré lidské chápání. Víra je ve své podstatě posilňována zvláštním způsobem eucharistií. Proto svátost oltářní stojí v centru života církve. Čím živější je eucharístická víra Božího lidu, tím hlubší je jeho účast na životě církve.
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan , 3,16 – 17). V eucharistii Ježíš nedává něco, ale sám sebe. Obětuje své tělo a prolévá svou krev. V chlebu a vínu, pod jejichž způsobami se Ježíš dává, je celý božský život, který se nám daruje. V oběti na kříži se Bůh obrací proti sobě samému, aby pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě.
Pán Ježíš při poslední večeři dává apoštolům příkaz: „To konejte na mou památku“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,25). Od nás tak žádá, abychom jeho dar svátostně zpřítomňovali. Církev je povolána, aby každodenně slavila eucharistickou hostinu. Včleňuje tak spasitelnou oběť Ježíše Krista do lidských dějin a svátostně ho zpřítomňuje v každé kultuře a v každé době. V souvislosti se slavením eucharistie patří rozhodující úloha Duchu Svatému zvláště ve vztahu k přepodstatnění. Svatý Cyril Jeruzalémský připomíná, že my „vzýváme milosrdného Boha, aby seslal svého Svatého Ducha na oběti (chléb a víno), které byly předloženy a aby je proměnil v tělo a krev Ježíše Krista. To, čeho se dotkne Duch Svatý, je úplně posvěceno a proměněno.
Skrze svátost eucharistie zahrnuje Ježíš věřící do své oběti na kříži. Církev se rodí z Kristova kříže. Apoštol Jan vidí v krvi a vodě, které vytekly z Kristova probodeného boku, symbol svátostí. Mezi Kristovou obětí, eucharistií a církví je úzký příčinný charakter. Tak jako má církev svůj počátek v Kristově oběti na kříži, tak má také svůj počátek v eucharistii, protože v ní se zpřítomňuje Kristova výkupná oběť. Eucharistie tak vytváří církev, ale zároveň církev utváří eucharistii. Eucharistie vytváří silné pouto mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi, které si uchovaly ryzí a neporušenou podstatu eucharistické oběti.
II. vatikánský koncil připomněl, že ostatní svátostí a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve – Krista samého. Nesmíme nikdy zapomínat, že jsme křtěni a biřmováni vždy ve vztahu k eucharistii. Teprve účast na eucharistii v nás zdokonaluje to, co jsme dostali při křtu. A tak nejsvětější eucharistie završuje svátost křtu i biřmování a stává se středem a cílem svátostného života. Obdržet křest, biřmování a přistoupit poprvé k eucharistii jsou rozhodující okamžiky nejen pro člověka, kterému se jich dostává, ale i pro celou rodinu, ve které příjemce žije.
Láska k eucharistii vede ke stále většímu vědomí hodnoty svátosti smíření, protože mezi těmito svátostmi existuje vzájemné pouto. V současné době jsme svědky toho, jak jsou věřící ponořeni do kultury, která směřuje ke ztrátě schopnosti vnímat hřích a která dává přednost povrchním postojům. Vede ktomu, že se zapomíná na potřebu být v milosti Boží, abychom mohli důstojně přistoupit k svatému přijímání. Ztráta vědomí hříchu s sebou nese i určitou povrchnost v chápání Boží lásky.
Eucharistie poukazuje na jedinečný vztah lásky mezi mužem a ženou. Eucharistie posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto spojeno s Kristem. Tak jako je Kristus nerozdělitelně spojen s církví, tak má být nerozdělitelně spojen muž seženou. Toto obojí spojení je jedinečným způsobem přítomno právě v eucharistii. Eucharistie vyjadřuje nezvratnost Boží lásky k církvi. Na tomto základě není těžké pochopit, proč i manželská láska má být nerozlučitelná. Vždyť pravá láska touží po výlučnosti. Jsou však věřící, kteří se po uzavření svátostného manželství rozvedli a uzavřeli nový sňatek. Jedná se o ožehavý problém v současné společnosti. Církevní praxe založená na Písmu svatém (srov. Mk 10,2-12), nepřipouští ke svátostem rozvedené, kteří vstoupili do nového manželství.
Rozvedení žijící v novém manželství však i nadále patří do církve, která je povzbuzuje ke křesťanskému způsobu života a k účasti na mši svaté, i když nemohou přistoupit ke svatému přijímání. Tam, kde věřící žijící v novém manželství, žijí spolu jako přátelé, jako bratr a sestra, mohou znovu přistupovat ke svatému přijímaní.
Plodná účast na slavení eucharistie vyžaduje splnění osobních podmínek. Nelze očekávat plodnou účast na slavení eucharistie, když se k ní přistupuje povrchně, aniž by člověk předtím zamyslel nad svým životem. K tomu vede usebrání a ztišení, alespoň chvíli před začátkem mše svaté, půst a pokud je to nutné i svátostná zpověď. Plnou účast na eucharistii má člověk tehdy, když přistoupí ke svatému přijímání. Nesmí to však vést k automatismu, jakoby samotná přítomnost v kostele znamenala právo či dokonce povinnost přistoupit ke svatému přijímání. I když není možné přijímat eucharistii, účast na mši svaté zůstává nezbytná a platná.
Z vědomí, co vše dává eucharistie křesťanovi, vyvstává přikázání světit neděle a svátky. Život z víry je ohrožen tam, kde člověk netouží po účasti na slavení eucharistie, ve které si připomínáme velikonoční vítězství. Účastnit se nedělního bohoslužebného shromáždění spolu se všemi bratry a sestrami, s nimiž tvoříme tajemné tělo Ježíše Krista, je z jedné strany požadavek křesťanského svědomí, z druhé strany je toto svědomí společným slavením bohoslužby formováno. Ztráta smyslu po neděli jako dnu Páně, který je třeba světit, je příznakem ztráty vědomí toho, že jsme dětmi Božími. Tam, kde se člověk necítí dítětem Božím, nevnímá potřebu se s Bohem setkávat. I když již sobotní večer od prvních nešpor patří k neděli, takže je možné již v sobotu večer splnit nedělní povinnost, je nutné připomenout, že je to v prvé řadě neděle, kterou je třeba slavit, aby nakonec neskončila jako den „prázdný“, v němž zcela schází Bůh. Neděle je také dnem odpočinku od práce. Křesťané ovlivněni židovskou tradicí spatřovali ve dni Páně také den odpočinku od každodenní námahy. To má svůj důležitý význam, protože se tím relativizuje práce, která má svůj význam pouze ve vztahu k člověku a ne naopak. Práce je pro člověka a ne člověk pro práci. Takto je člověk chráněn před zotročením. Je nevyhnutelné, aby se člověk nenechal prací pohltit a aby si z ní neudělal božstvo v domnění, že v ní najde poslední smysl svého života. V den zasvěcený Bohu člověk pochopí smysl svého života i práce.
„Chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa“ (Jan 6,51). Těmito slovy Pán odhaluje pravý smysl daru vlastního života obětovaného za všechny lidi. Odkazuje to také na jeho niterný soucit, s jakým přistupuje ke každému člověku.
V evangeliích se často hovoří o Ježíšových citech, které choval vůči lidem, zvláště vůči hříšníkům a trpícím. Ježíš skrze hluboký lidský soucit vyjadřuje Boží plán spasit každého člověka, aby mohl dosáhnout věčného života. Každé slavení eucharistie z nás činí svědky Božího soucitu s každým člověkem. V blízkosti eucharistie se rodí služba lásky vůči bližnímu, která spočívá v tom, že já miluji v Bohu a s Bohem také osobu, která mi není příjemná nebo kterou neznám. Učím se tak hledět na druhého člověka nejen svýma očima, nýbrž očima Ježíše Krista. Prostřednictvím eucharistie Ježíš posiluje společenství mezi lidmi a zvláště vybízí ty, jejichž vztah je zatížen konfliktem, aby se co nejdříve smířili.
Eucharistie je pokrmem pravdy, který nás podněcuje k tomu, abychom se stavěli proti situacím nedůstojným člověka, v nichž lidé umírají kvůli nedostatku potravy, z důvodu nespravedlnosti a vykořisťování. Na základě dostupných statistických údajů lze potvrdit, že téměř polovina z výdajů určených na zbrojení by byla dostačující k tomu, aby vysvobodila z pout bídy nepřeberný zástup chudých. Sbírky konané při liturgických shromážděních, které jsou určeny na zmírnění chudoby jsou tohoto neutěšeného stavu nejen připomínkou, ale jsou zároveň stále aktuální a potřebné.
Eucharistie stojí na počátku každé formy svatosti, ke které je každý člověk povolán. Kolik svatých učinilo svůj život opravdovým díky své eucharístické zbožnosti. Svatost vždy nacházela svůj střed ve svátosti eucharistie. Proto je třeba, abychom v církvi v toto Nejsvětější tajemství skutečně věřili a s úctou ho slavili. Slavení a uctívání eucharistie umožňují, abychom se přiblížili Boží lásce tak blízko, že se s milovaným Pánem spojíme. Na začátku čtvrtého století byla křesťanská bohoslužba císařskými úřady ještě zakázaná. Někteří křesťané v severní Africe však nemohli žít bez slavení eucharistie a tak zákaz porušili. Při svém mučení prohlásili, že pro ně nebylo možné žít bez eucharistie, bez pokrmu Páně.
Tento výtah z apoštolské exhortace má jako dobrý nástroj posloužit k tomu, aby památka Pánova umučení a Zmrtvýchvstání vedla každého věřícího ktomu, aby ze svého života učinil pravou duchovní bohoslužbu.
Podle posynodální apoštolské exhortace SACRAMENTUM CARITATIS připravil P. Zdeněk Kubeš
POZVÁNKA NA VÝSTAVU – PUTOVNÍ MISIJNÍ VÝSTAVA – BANGLADÉŠ
Do téměř nejchudší země světa, ležící mezi Indií a Myanmarem nás zavede misijní výstava věnovaná Bangladéši, kterou si můžete prohlédnout v našem kostele od 1. do 16. května. Záběry pochází z misijní cesty, které se zúčastnil i arcibiskup Jan Graubncr. Můžete se těšit na rýžová políčka, život prostých lidí i pohled na bohatství víry domorodců. K dispozici bude i časopis Duha, který je celý věnovaný Bangladéši. Naleznete zde mnoho zajímavostí o této vzdálené zemi.Třeba kolik lidí zde žije a s čím si místní děti hrají. Zkuste hádat jaká zvířata zde žijí?
POZVÁNKA NA MÁJOVOU
VŠICHNI JSTE SRDEČNĚ ZVÁNI DO DVORKA
na májovou pobožnost u obrázku Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Sraz poutníků je v sobotu 22. května 2010 v 10:00 hod. u věže kostela.
Zajištěno je pohoštění, možná bude i překvapení.
Zdena Bencová
BUĎME NADĚJI SVĚTA
Milí rodiče a děti!
Přijměte pozvání Papežského misijního díla, královéhradecké diecéze a havlíčkobrodského vikariátu na
5. MISIJNÍ DEN DĚTÍ
a
8. CELOSTÁTNÍ MISIJNÍ POUŤ
v sobotu 29. května 2010 v Polné
Program je na téma „svatí kněží a misionáři“. Farnosti havlíčkobrodského vikariátu si vybraly světce a připravují stanoviště, kde se děti seznámí s činností misionářů formou zábavných soutěží a her. Čekají na vás mnohá dobrodružství na různých kontinentech. „Náš farní misionář“se jmenuje sv. Jan Nepomuk Neumann, redemptorista a biskup filadelfský.
Rodák z Prachatic prožil polovinu svého života pod vlajkou s hvězdami
a pruhy jako americký občan. Víc se můžete dozvědět na radiu Proglas,
kde se právě čte jeho životopis.
Podrobný program setkání získáte z plakátů.
Z Přibyslavi pojede autobus v 8.30 hod. z autobusového nádraží
Těšíme se na vás!
0 comments