Drazí farníci,

slavností Všech svatých a následně Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé vstupujeme do měsíce listopadu. V období od 1. listopadu do 8. listopadu je možné získat plnomocné odpustky pro duše v očistci při splnění těchto podmínek.

Odpustky pro duše v očistci

Základní podmínky pro získání odpustků pro duše v očistci jsou:

stav posvěcující milosti alespoň na konci předepsaných skutků;

všeobecný úmysl získat odpustky;

vykonání předepsaných skutků.

Prvního listopadu odpoledne a druhého listopadu po celý den je možno získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za předpokladu vykonání předepsaných skutků:

1. při návštěvě kostela se pomodlit Modlitbu Páně a Vyznání víry;

2. sv. zpověď (nemusí být ten den);

3. sv. přijímání;

4. modlitba na úmysl Svatého otce;

5. vyloučení sebemenšího zalíbení v hříchu.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat denně plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci za těchto podmínek:

1. sv. zpověď;

2. sv. přijímání;

3. modlitba na úmysl Svatého otce;

4. při návštěvě hřbitova modlitba za zemřelé.

V pondělí 2. listopadu v 18.00 hod. společně vykonáme pobožnost na hřbitově, při které se pomodlíme za naše drahé zemřelé.

P. Zdeněk Kubeš

Pastorační plán na měsíc listopad

• 2.11. v 18.00 hod. pobožnost na hřbitově
• 6.11. v 19.00 hod. povídání o farní pouti do Itálie
• 7.11. společné udílení svátostí pomazáni nemocných
• 8.11. setkání žen na faře
• 15.11. setkání manželů na faře
• 19.11. biblická hodina na faře
• 20.11. pracovní zasedání pastorační a ekonomické rady farnosti
• 21.11. duchovní obnova mládeže
• 28. – 29.11. výstava betlému na faře
• 29.11. fórum mládeže – poradní setkání na téma vánočního setkání
• 29.11. fotbalový turnaj pro žáky ZŠ

RADOSTNÝ SVÁTEK FARNOSTI

V neděli 11. října udělil otec biskup Mons. Dominik Duka 54 čekatelům v Přibyslavi svátost biřmování, na kterou se připravovali několik měsíců. Pro naší farnost to byla radostná událost a velké Boží požehnání.

V pondělí po mši svaté při krátkém setkání na faře jsme si zavzpomínali na návštěvu Svatého otce, na silné zážitky z přímého setkání i ze sledování celého průběhu návštěvy v televizi. Bylo to veliké vyznamenání, které se dostalo naší malé zemi uprostřed Evropy. Ve světle vzpomínek z jeho návštěvy se umocňují krásné dojmy plné radosti, že v dnešní době 54 mladých lidí v naší farnosti s radostí přijímá dary Ducha svatého a sílu žít podle evangelia. Bylo radostí slyšet vyznání dospělé ženy, která se netajila vděčností za to, že mohla tuto svátost přijmout, ale také že mohla chodit na přípravu, kde načerpala nové poznatky a více si mohla osvojit a prohloubit učení Církve svaté o této svátosti.

Také mi ale utkvěla v paměti slova otce biskupa, že bankroty a ekonomické potíže nejsou tím největším neštěstím pro lidstvo, ale bankroty v morálním životě a jednání lidí.

Nejen pro otce biskupa byly připraveny malé dárky a květiny. Pěkným gestem bylo, když dvojice mladých lidí dala kytici květů našemu panu faráři s poděkováním za velikou práci a mnoho trpělivosti při přípravě biřmovanců. Zaplať Pán Bůh za všechnu námahu.

Emilie T.

NADĚJE PRO SPÁSU DĚTÍ, KTERÉ UMÍRAJÍ NEPOKŘTĚNÉ

Z bolestivé zkušenosti řady rodičů plyne, jak palčivá je otázka po tom, v jakém stavu se nacházejí dětí, které umírají před porodem, během porodu nebo záměrně vyvolaným potratem, prostě dětí, které zemřely, aniž přijaly křest. Z tohoto důvodu jsem zaměřil pozornost na toto těma a v následujícím příspěvku nabízím shrnutí práce mezinárodni teologické komise, která se situaci dětí, které umírají nepokřtěné, věnovala.

Mezinárodni teologická komise přistoupila k tématu dětí, které umírají nepokřtěné v epoše, která se vyznačuje vzrůstajícím počtem nepokřtěných dětí. V dané situaci vyvstávali otázky po možnosti spásy také pro tyto děti. Církev v této situaci přemýšlí o údělu všech lidí, zvláště těch nejslabších, a to jsou především ti, kteří ještě nedosáhli užívání rozumu.

Tradiční nauka církve hovořila o limbu, který byl pojímán jako stav, v němž duše dětí, které umírají nepokřtěné, z důvodu prvotního hříchu nezasluhují odměnu blaženého patření na Boha, netrpí však žádnými tresty, neboť se nedopustily osobních hříchů. Tato teorie se nikdy nestala neměnitelným dogmatem, i když byla častokrát zmiňována. Jedná se tedy o možnou teologickou teorii.

Zdá se však, že Duch svatý v současném historickém okamžiku přivádí církev k novému promýšlení tohoto choulostivého tématu. Zvláště v současné době mnoho lidí bojuje s pokušením zoufalství. Krize naděje v současném světě církev vede k prohlubováni naděje, která má své kořeny v Božím slově. V Kristu se nám zjevuje nezměrné Boží milosrdenství, díky kterému se učíme Bohu důvěřovat.

Lidé se všude pohoršují nad utrpením dětí. V tomto kontextu se církev pochopitelně opět vrací k reflexi různých novozákonních textů, které hovoří o Ježíšově lásce k dětem: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království“ (Mt 19,14); „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá“ (Mk 9,37). Možná se skutečně jedná o okamžik připravený Prozřetelností k tomu, aby došlo k novému promýšlení dané věci.

Současna církev odpovídá na znameni doby obnovenou naději, což plati o světě obecně, ale také specificky o dětech, které umírají bez křtu. Křesťané stále zakoušejí Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, což si připomínají zvláště v liturgii. Zakoušejí také nekonečné milosrdenství Boží. To vše posiluje naši naději. To, co víme o Bohu, o Kristu a o cirkvi, nám dává oprávněný důvod doufat ve spásu nepokřtěných dětí.

Druhý vatikánský koncil učí, že Bůh neodpírá pomoc nezbytnou ke spáse těm, kdo nemají vlastní vinu na tom, že ještě nedospěli k výslovnému poznání Boha, a s pomocí milosti usilují o spravedlivý způsob života. Bůh osvěcuje každého člověka, aby nakonec mohl dosáhnout života (srov. Lumen gentium, č.16).

Tato slova se přímo vztahují na ty, kdo dosáhli věku užívání rozumu a kdo činí odpovědná rozhodnutí, neznamená to však, že se nevztahují také na děti. „Kristus zemřel za všechny, a protože poslední povoláni člověka je ve skutečnosti jedno, totiž božské, musíme být také přesvědčení, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství“ (Gaudium et spes, č.22).

Platí, že Boží moc není omezena na svátosti. Bůh může účinek svátosti udělit i bez svátosti. Bůh tudíž může udělit milost, kterou jinak získáváme skrze křest, i bez křtu, tj. bez vykonání svátostného znamení. Co je však podmínkou uděleni milosti, to je Kristova oběť na kříži.

Situaci malých dětí věnoval zvláštní pozornost papež Inocenc III.: „Není myslitelné, že jsou zatraceny všechny malé děti, jichž každý den tolik umírá, aniž by milosrdný Bůh, který nechce, aby někdo zahynul, obstaral také pro ně nějaký prostředek spásy. Rozlišujeme dvojí hřích: prvotní a osobní. Prvotní hřích je člověku připočten bez jeho souhlasu, zatímco osobni hřích je spáchán se souhlasem svobodné vůle. Prvotní hřích, který je člověku započten bez jeho souhlasu, je také bez jeho souhlasu odstraněn svátostným křtem. Můžeme se však zcela oprávněné tázat, jestli Bůh nenabízí nějaký prostředek spásy také pro ty dětí, které umírají bez křtu, případně se můžeme tázat, jak si tento prostředek spásy máme představit? Řešení se nabízejí takováto:

1. Obecně můžeme usuzovat na to, že v oněch dětech, které trpí a umírají, je určitá podobnost s Kristem, s jeho smrtí, tedy účastí na Kristově utrpení, které člověku zajistilo spásu. Tyto děti mají účast na Kristově utrpení. Proč by nemohly mít účast i na Kristově vzkříšení?

2. Některé trpící a umírající děti jsou oběťmi násilí. V jejich případě je možné vnímat určitou podobnost se Svatými neviňátky, které byly pro Krista povražděny. Svatá neviňátka trpěla a zemřela pro Krista, i když nevědomě. Jejich vrazi byli vedeni sobeckým úmyslem zahubit dítě Ježíše. Také život dnešních dětí, které jsou v mateřském lůně, je často v ohrožení kvůli sobectví jiných osob. V tomto případě se nenarozené děti ocitají v podobné situaci, v jaké se ocitla Svatá neviňátka. Nemohou být tedy i tyto děti svaté?

Je také možné, že Bůh prostě a jednoduše působí a dává nepokřtěným dar spásy podobný tomu, který dostávají svátostným způsobem pokřtěné dětí. Tento případ je možné přirovnat k nezaslouženému daru, jejž udělil Bůh Marii v okamžiku neposkvrněného početí. V něm jí Bůh daroval milost dříve, než ji Kristus svým životem získal.

3. Svatý Pavel učí, že nevěřící manželský partner je prostřednictvím svého křesťanského manžela posvěcen a že také jejich děti jsou „svaté“ („Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté!“ 1Kor 7,14). Takovýmto způsobem se osvětluje skutečnost, že svatost se rozlévá i na lidi, kteří se nacházejí mimo viditelné hranice církve, a to prostřednictvím mezilidských svazků. V případě, který popisuje Pavel, se jedná o rodinná pouta mezi manželkou a manželem a mezi rodiči a jejich dětmi. Svatý Pavel má za to, že manželský partner a potomek věřícího křesťana mají díky rodinnému svazku určitý styčný bod s církví a se spásou. Pavlova slova nedávají záruku spásy pro nevěřícího manželského partnera nebo pro nepokřtěné potomky, nicméně skýtají naději ve spásu těchto lidí.

4. Velké milosrdenství Boha, který „chce, aby se všichni lidi zachránili“ (1 Tim 2,4), a Ježíšova něha k dětem „nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ (Mk 10,14), nám dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro dětí, které zemřely bez křtu.

5. Ježíš učil: „Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5). Z toho je zřejmé, že svátostný křest je nezbytný. Na jiném místě Ježíš říká: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). Z toho vyplývá nezbytnost eucharistie, která je se křtem úzce spjata. Nicméně nemůžeme z textu tvrdit, že ten, kdo nepřijal svátost eucharistie, nemůže dojít spasení. Závěr je takový, že nikdo není spasen bez nějakého vztahu ke křtu a k eucharistii, tedy k církvi, která spravuje svátosti.

Dospěli jsme k závěru, že je mnoho důvodů pro to, abychom mohli doufat, že děti, které umírají bez křtu, budou spaseny a budou se moci těšit z blaženého patření na Boha.

Připravil P. Zdeněk Kubeš

ODPOČÍVEJTE V POKOJI

Jeden francouzský spisovatel vypravuje o lékaři, který se domníval, že má málo pacientů a proto přemýšlel, jak by se u lidí něčím proslavil, aby ho více vyhledávali. Bylo před dušičkami. Hroby na hřbitově byly ozdobeny květinami a světly a tak dostal zvláštní nápad. V týdnu před dušičkami prohlásil, že dokáže vzkřísit jednoho člověka z mrtvých. Jednoho z těch, kteří byli na hřbitově pochováni. Jeho slova samozřejmě vzbudila velký rozruch a ve stanovený den se celá obec shromáždila na hřbitově. Poslední přišel onen lékař. Všichni dychtivě čekali, co se bude dít a lékař řekl: „Slíbil jsem vám, že vzkřísím jednoho z pohřbených lidí k životu. Nuže, koho chcete abych vzkřísil?“ Mezi přítomnými zavládlo ticho. Lékař tedy pokračoval: „Nikdo nic neříkáte? Nuže, vzkřísím třeba toto děťátko z hrobečku hned na kraji hřbitova. Tenkrát jste při jeho pohřbu tolik nad ním naříkali.“ Tu se najednou ozval hlas ženy: „Pane doktore, prosím vás, ne! Já už čekám druhé dítě, jak bych se mohla starat o obé najednou. Když už je v hrobečku, nechte ho tam spinkat.“

„Nuže“, řekl lékař, „tak vzkřísím toho mladého jinocha, co měl nedávno pohřeb. Tolik lidi bylo na pohřbu a všichni ho oplakávali.“ Najednou se ale ozvala dívka: Prosím vás, pane doktore, ne. Nechte mého bratra spát. Víte, já mám známost a budu mít brzo svatbu a dostanu věno, které by jinak dostal bratr. Kdybyste ho vzkřísil, nedostala bych nic a bylo by po svatbě.“ „Tak co když vzkřísím toho stařečka nebo stařenku tady v tomto hrobě?“ ptá se lékař. Tu se ale ozval hospodář: „Pane doktore, Jen to né! Vždyť my se sami už chystáme na výměnek. Kam bychom šil, kdyby byl výměnek obsazený. Víte, oni se již v životě hodně napracoval a natrpěli, už si opravdu zaslouží ten klidný spánek na věčnosti. Nechte je v hrobě klidně spát.“

Lékař tedy pokračoval: „Vzkřísím vám tedy vašeho starostu obce. Byl tak dlouho vaším představeným, velebili jste jeho zásluhy a zkušenosti.“ Hned se ale ozvali jiní přítomní: „Ne, toho ne, pane doktore! Víte, on měl mnoho zásluh, ale přece jen byl na nás dost přísný. Teď máme nového starostu, ten je o mnoho mírnější a tak už nechceme měnit.“

Nakonec lékař řekl: „Tak vzkřísím vašeho starého pana faráře. Toho jste měli všichni tolik rádi.“ Tu nastalo mlčení, až konečně promluvilo několik mladých lidí: „Pane doktore, prosíme vás, ani jeho nebuďte. Víte, měli jsme ho rádi, ale teď je mezi námi nový, mladý pan farář, ten nám lépe rozumí. Jiného už bychom nechtěli. My vám, pane doktore, věříme, že byste dovedl někoho vzkřísit z mrtvých, ale prosíme vás, nechte raději všechny v jejich hrobech spát a věnujte se raději nám živým a my si vás budeme všichni vážit a ctít.“

Když člověk tento příběh čte, působí to jaksi tísnivě a smutně. Někteří lidé tolik naříkají pro ztrátu svých zemřelých a zatím už nikdo po nich doopravdy netouží. Dávají na hrob kytice, ale již nemají touhu se s nimi setkat.

Podle P. Karla Filipa upravil Vladimír J.

VŮNĚ PODZIMU

Přišlo to najednou. Ráno začaly mlhy, na oraništích a bramborových polích se objevily bilé pavučinky, kterým se říká babi léto. A babi léto už není léto žhavého
mládí, ale léto klidného podzimu. Začne žloutnout a padat listí, tu a tam je cítit vůně bahna z vypuštěných rybníčků. Vypadá to, že se příroda zklidňuje. Zdaleka to však neznamená, že lidi můžou složit ruce do klína. Kdepak! Po sklizeném obilí se musejí pole zorat, aby byla připravená na příští rok, hnědá brambořiště čekají na vyorávání, aby vydala svoji úrodu. Brambory byly odjakživa v našem kraji snad nejdůležitější plodinou. Když začala jejich sklizeň, často chybělo ve třídě hodně děti, které musely zůstat doma, aby pomáhaly při vybírání. Tatínek napsal omluvenku a tenkrát to každý pan učitel pochopil a žáčka omluvil. Věděl sám, že je třeba každé ruky, která unese košík a může pomoci. Tak jsme se od mala zapojovaly do každé práce i když jsme někdy košík sotva zmohly. Vyorávalo se „čertem“ a z košíků se brambory sypaly do pytlů. Navečer se odvážely s pole do sklepa, kde se rozhrnovaly a taky zvláštně voněly. Zkrátka bramborově a zemitě. Ale skutečná vůně podzimu byla, když se dělaly ohníčky z vyvláčené bramborové natě. Když jsme šly ze školy, smluvily jsme se a sotva jsme se převlékly a splnily své povinnosti, už jsme běžely péct brambory. Pravda je, že jsme často při tom musely hlídat hejno hus. Kouř z ohýnků stoupal k nebi snad z každého bramborového pole. Ohýnek se trochu přiživil chrastím a do žhavých uhlíků se daly brambory. Než se v popelu upekly, tak jsme si ještě pro „vylepšení jídelníčku“ opékaly jabka a kolečka bodláku (pupavy). Když slupka popraskala a pořádně zčernala, byly hotový. Voněly krásně a jak nám chutnaly! Kluci pak zkusili vyhrábnout brambory, „jestli už jsou“. Když se brambora zmáčkla a popraskala, byla „akorát“. Seděly jsme kolem ohýnku a přikládaly hrstičky natě a pochutnávaly si na suchých bramborách, pusy i ruce špinavé. Že jsou ruce „příbory králů“ jsme nevěděly, ale myslím, že jsme se jako králové tenkrát cítily. Ještě než jsme šly domů, musely jsme ohníček „zneškodnit.“ Když nebyla v blízkosti studánka ani potůček, tak se o to poctivě postarali kluci. Řekli „holky, otočte se, nebo děte pryč a my to uhasíme“, což jsme respektovaly.Husy už se odebraly domů samy před námi a tak jsme je následovaly.

Z komínů chalup stoupal kouř, živený dobrým dřevem a voněl večerem. Přestože jsme měli venku tak pestrý jídelniček, tak jsme po domácí očistě večeři nepohrdli i když to byly třeba jen klafaný brambory a podmáslí. Ale když ona tolik voněla cibulka, no a podzim je přece čas brambor. Pak maminka řekla, že zejtra se budou trhat švestky, protože se bude píct chleba, tak se po něm dají do pekárny sušit. A taky křížaly. A tak ať se nám chtělo nebo nechtělo, bratr se postaral o zásobu švestek a já krájela ze spadaných jablek křížaly. Ještě do horké pekárny po chlebě se narovnaly lisy plné ovoce, kde se krásně usušilo. Když je maminka vyndávala, byla síň plná vůně. A zásoby na zimu. Také když se sklidila jablka a hrušky, uskladnila se na půdu a některá se vyrovnala na skříně. Celý dům pak voněl jako nejkrásnější sad. Když se ale našlapalo zeli do sudu a začalo kvasit, to zrovna moc příjemně nevonělo. Přesto i tohle k podzimu patřilo. Venku voněla země čerstvé zoraná a zasetá, spadané listí odkrylo červené jeřabiny a šípky. V zimě si na nich pochutnají ptáčci, kteří od nás neodletí. Všechno má svůj účel!

Když člověk zavře oči a otevře duši vzpomínkám, tak cítí nejen všechny vůně podzimů svého dětství, ale i velkou pokoru před koloběhem přírody a moudrým řízením Božím.

Podzimní

Jaroslav Seifert

Víš, ty břízo, co bych chtěl?
Trochu zlata do klobouku.
Krávy už nám spásly louku a ohýnek dohořel.
Sedím schoulen u pasáčků,
stoupá šedý dým.
Včera ještě bylo léto, dnes je na podzim.

Marie Voralová

K JEŽÍŠKOVI DO BETLÉMA

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST PŘIBYSLAV Vás zve

v sobotu 28.11. a v neděli 29.11. 2009

NA VÝSTAVU BETLÉMŮ

VÝZVA PRO VŠECHNY FARNÍKY

Pokud můžete na výstavu zapůjčit vlastní betlem, přineste jej na faru v pátek 27. 11. od 17:00 do 18:00 hod. Velmi tím prospějete krásné vánoční tradici, kterou je zapotřebí udržet a obohacovat hlavně pro děti. (příp. kontakt: Zd. Bencová tel. 737 348 808)