Církev měla vždy v úctě Boží slovo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry, neboť Písmo svaté, Bohem vnuknuté a jednou provždy zaznamenané, podává nezměnitelně slovo Boha samého a v slovech proroků a apoštolů dáván zaznít hlasu Ducha svatého. Je tedy třeba, aby se zbožnost křesťana živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách Písma svatého totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou moc a sílu, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.

(Konstituce Dei Verbum).

Druhý vatikánský koncil slovo Boží navrátil do středu života církve. Slovo Boží je znovuobjeveno jako živé, dynamické a účinné, schopné posilovat víru, inspirovat život a být normou křesťanských postojů. Ambrožova slova o četbě Písma svatého jsou aktuální i dnes: „Proč nevěnujete svůj volný čas četbě Písma? Vy se nezabýváte Kristem? Nenavštěvujete ho, neposloucháte ho?…“ Jan Zlatoústý napomíná křesťany: „Vlažnost, do které jste upadli, souvisí s tím, že nečtete celé Písmo a vybíráte si to, co se vám zdá jasnější a užitečnější, přičemž vše ostatní zanedbáváte. Hereze vznikaly právě tímto přístupem, který nechce číst celé Písmo svaté.“

Slovo Boží

Písmo je Boží poselství, které je určeno každému člověku. Má-li nám Písmo svaté zprostředkovat Boží slovo, je třeba k němu přistupovat jako ke slovu, které od Boha vychází a k Bohu opět přivádí.

Slovo Boží je třeba rozjímat, to znamená znovu a znovu ho pročítat, přežvykovat a opakovat si ho pro sebe, přemílat ho a recitovat, ukládat si ho do paměti a uchovávat v srdci a tak se disponovat k modlitbě.

K Písmu svatému je třeba přistupovat jako k živému slovu, se snahou hledat jeho smysl a aktuální hodnocení nás samých. Slovo je projevem Boží moci a dotýká se každé situace a každého z nás.

Slovo Boží v liturgii

Privilegovaným místem, kde se Písmo stává Slovem, je liturgie. V liturgii se slovo stává znovu živým a účinným, protože Kristus je zde přítomný a nechává slovo zaznít vlastním hlasem. Tak se slovo nestává pouhou literou. Když se totiž v církvi předčítá Písmo, promlouvá v ní samotný Kristus, on sám v ní jedná a působí svým slovem. Svatý Pavel píše: „Když jste nás slyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky (1Sol 2,13)

Při každé bohoslužbě slova se určitý text, úměrně naší víře, rozvine před našima očima a Kristus ho vysvětluje našim srdcím. Mocí Ducha svatého nám v něm dává zaslechnout aktuální poselství, a to v závislost na naší osobní víře.

Bohoslužba slova má tedy neoddiskutovatelné prvenství, protože „žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu“ (2Petr 1,20). Každé osobní rozjímání Písma svatého má tedy k bohoslužbě slova směřovat jako k svému cíli a má být zároveň přípravou na ni a jejím pokračováním. Jan Zlatoústý proto často nabádal věřící, aby na liturgii slova navazovalo osobní rozjímání Písma svatého: „Až se vrátíte domů, měli byste vzít Písmo svaté a s vaší manželkou a vašimi dětmi znovu číst a společně opakovat slyšené slovo.“ Slyšené slovo je jako semeno zaseté rozsévačem: po naslouchání je nutné bojovat proti ďáblu, který může přijít a okrást nás o slovo nebo se snaží rozsévat koukol. Je-li pravdou, že Písmo je Boží poselství člověku, platí také, že nestane-li se Písmo rozhovorem s Bohem, zůstává neplodným.

Písmo svaté a Duch svatý

Věřící člověk má brát Písmo svaté do ruky s vědomím, že jen Boží milostí může rozumět tomu, co čte. Proto první a základní postoj každého, kdo se chystá k četbě (rozjímání) Písma svatého je, prosit, aby Duch svatý osvítil celou naši bytost, a tak nás uschopnil k setkání s Pánem. Písmo svaté se stává plodným slovem pouze tehdy, když Duch Boží osvěcuje toho, kdo Písmo čte. Řehoř Veliký říká, že „tentýž Duch, který se dotkl duše proroka, dotýká se duše čtenáře“.

Příchod Ducha, na který se připravujeme modlitbou, působí vnitřní odpoutanost. Odpoutání od sebe sama je nutné. Nemůžeme naslouchat Božímu slovu, jestliže neztišíme své nitro, nemůžeme být svobodní vůči Božímu působení, pokud si něco vyhrazujeme pro sebe. Pokud naše mysl není takového úsilí schopná, následujme radu Pachomia, která zní: „Rozbouřeným myšlenkám, které nás sužují a vyvěrají z našeho srdce jako vřící voda, učiňme přítrž tím, že budeme číst Písmo svaté a neustále ho přežvykovat … a budeme od nich osvobozeni…“

Otevřít Písmo svaté a číst znamená podle Jeronýma „nastavit plachty Duchu svatému, aniž bychom věděli, kam doplujeme“.

Čtěte a naleznete

Četba vyžaduje především určitý čas. Je třeba cvičit se v kázni ve vztahu k času a tak nacházet vhodný okamžik k četbě. Ten bude pro každého člověka jiný, ale vždy je nezbytnou podmínkou věrnost.

K četbě – a to je třeba zdůraznit – je zapotřebí čas, a to vhodný čas. Čtení Písma svatého nemůže být nikdy okrajovým doplňkem dne. V této uspěchané době přichází pokušení „vykázat“ rozjímání Písma svatého do „přebytečných“ chvil dne. Pokud však tímto způsobem přesuneme četbu Písma svatého do nevhodného času, nikdy nedosáhneme kýženého ovoce. Bez usebrání, kdy člověk vstupuje do svého pokojíku, zavírá za sebou dveře a v skrytu čte (srov. Mt 6,6), bez vnějšího i vnitřního ticha není možné očekávat Boha.

Zakoušením Boží blízkosti se v nás rozlévá radost a bázeň. Bázeň ne ve smyslu strachu, ale jako pocit zkroušené nepatrnosti, pocit duchovního pohnutí. Tak jako lid plakal, když Ezdráš četl Písma i my někdy můžeme zakusit pocit duchovní zkroušenosti. Pláč v Duchu je velkým bohatstvím. Není snad právě zkroušenost pláčem modlitbou Ducha svatého v nás? (Řím 8,26).

Pro Boží slovo je charakteristické, že je každodenním chlebem. Podobně jako hmotný pokrm není vždy stejně chutný, tak ani duchovní pokrm nemůže vždy poskytnout stejné uspokojení. Přistoupit k Písmu svatému ve víře znamená být připraven naslouchat i nesnadným, cizím poselstvím, které na mě v prvním okamžiku nelze vztahovat. Text mi možná nic neříká, ale přátelský rozhovor přece nespočívá jen ve slovech, ale patří k němu i mlčení. Mlčení, které je výmluvné, protože vyjadřuje naši prázdnotu a malost před Bohem. Makarios moudře smýšlí, když říká: „Buďte rádi za to, co chápete a snažte se to uvést do praxe. Potom bude zjeveno vašemu duchu i to, co vám zůstalo skryté!“

Vytrvalost v četbě Písma svatého je znamením a měřítkem našeho duchovního života. Každý duchovní pokrok totiž pochází z četby a rozjímání Písma, nikoli z našeho rozhodnutí nezávisle na Bohu. Jeroným říká: „Četba plodí vytrvalost, vytrvalost plodí důvěrný vztah a důvěrný vztah plodí a rozmnožuje víru.“

Rozjímání vyžaduje tvrdou a vytrvalou práci, ale celé generace křesťanů z něho bohatě čerpali. Důležité je, abychom si po příkladu Panny Marie nad textem kladli otázku, co mají Boží slova znamenat (Lk 1,29) a uchovávali je věrně v srdci a rozvažovali o nich (Lk 2,19).

Četba Písma sv. směřuje k tomu, abychom byli uchváceni Bohem. Sv. Augustin nás o tom moudře poučuje: „Pokud je text Písma modlitbou, modlete se, je-li nářkem, naříkejte, je-li vděčností, radujte se, pokud text dodává naději, doufejte, vyjadřuje-li bázeň, mějte bázeň. Protože to, co vnímáte v textu, je zrcadlem vás samých.“ Modlitba je mou odpovědí Bohu. On se mi dal v četbě, já se mu dávám v modlitbě.

Přijaté Boží slovo nemůže nechat příjemce neutrálním. Slovo Boží v tom, kdo ho přijímá, působí vykoupení nebo odsouzení. Pokud někdo nedokonává slovo Boží v praxi, způsobuje, že v tom slově se podobně jako v maně objeví červi, kteří ho užírají. To soud slova, jak o něm hovoří Ježíš.

Jak má vypadat četba Písma svatého

Tvůj pokoj nebo jakékoli místo v ústraní ať jsou pro tebe svatyní, kde se setkáváš s Pánem Bohem. Jistě pocítíš přítomnost Nepřítele, který tě bude ponoukat k útěku, který ztíží tvou samotu, který tě rozptýlí tvými vlastními zvyky a starostmi, který se tě bude snažit svést tisícerými světskými myšlenkami. Neklesej na mysli a nezoufej, jen vytrvej v tomto boji proti démonu, protože Pán není od tebe daleko. Chceš-li, pomáhej si ikonou, rozžatou svící, křížem.

Čas pro četbu Písma svatého zvol podle své pracovní doby, avšak stanovenému času zůstaň věrný jednou pro vždy. Není seriózní se setkávat s Pánem v modlitbě jen tehdy, když je volno mezi povinnostmi, jako kdyby byl Pán jakousi „vycpávkou“. A nikdy neříkej: „Nemám čas!“, protože tím o sobě prohlašuješ, že jsi modloslužebník. Čas je tu proto, aby ti sloužil, nejsi otrokem času!

Každý den k nám Pán volá: „Kéž byste dnes uposlechli mého hlasu! Nezatvrzujte se svá srdce!“ (Žl 95,8 a Žid 3,7).

1. Prosba o Ducha svatého

Než začneš číst Písmo svaté, PROS Ducha svatého, aby na tebe sestoupil, aby „otevřel oči tvého srdce“, aby ti zjevil Boží tvář ve světle víry. Vezmi Bibli, polož ji před sebe s úctou a vzývej Ducha svatého. Duch je ten, který sehrál klíčovou roli při utváření Božího Slova. On ho nechal sepsat skrze proroky, apoštoly, evangelisty. On ho daroval církvi a neporušené ho nechal dojít až k tobě.

Pokud chceš, můžeš se modlit takto: Bože náš, tys poslal na svět svého Syna, aby ses ukázal lidem.

Pošli mi nyní svého svatého Ducha, abych v tomto Slově, které přichází od tebe, mohl potkat Ježíše Krista, abych ho hlouběji poznal a díky tomuto poznání ho vroucněji miloval, a tak došel nebeské blaženosti. Amen. Buď si jist Ježíšovým slovem: „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13).

2. Četba Bible

Máš před sebou Bibli. Je to Boží slovo, skrze které chce dnes Bůh k tobě promluvit. ČTI text pozorně, pomalu, vícekrát a snaž se mu NASLOUCHAT celým srdcem, celým rozumem, celou svou bytostí.

Drž se liturgického lekcionáře a přijmi ten úryvek, který ti církev nabízí, anebo čti určitou knihu Bible od začátku do konce. Je třeba, abys byl tomuto klíčovému principu věrný.

Neber si mnoho textu: jeden text, jedna perikopa, několik málo veršů, jsou víc než dostačující!

3. Hledání a nalézání (rozjímání)

Rozjímání znamená prohloubit přečtené poselství, které Bůh chce sdělit. Je třeba jistého úsilí, námahy, aby se čtení stalo pozornou a hlubokou reflexí. PŘEŽVYKUJ slova ve svém srdci a vztahuj poselství textu na sebe, na situaci, ve které se nacházíš. Nech se zasáhnout Slovem.

Text není vždycky srozumitelný hned a úplně! Neboj se pokorně uznat, že jsi pochopil málo nebo dokonce nic; pochopíš později.

4. Mluv k Pánu (modli se)

A nyní plný Božího slova MLUV k svému Pánu. Modli se s otevřeností, s důvěrou, bez ustání. Je to chvíle chválení, díkuvzdání, proseb, přímluv.

5. Uchovej to ve svém srdci

Přijaté slovo UCHOVÁVEJ ve svém srdci jako Maria. Uchovávej, střež, připomínej si přijaté slovo. Jen ten, kdo u četby Písma vytrvá, ví, že Bůh je věrný, že se nechává nalézt a že promlouvá k srdci. Ví, že nastanou chvíle, kdy se Bůh odmlčí (1 Sam 3,1). Ví, že období těžkostí, neútěchy a duchovní vyprahlosti jsou milostí, jež nám připomíná, jak daleko jsme od poznání Boha.

6. Uvedení Slova do života

Pokud jsi skutečně naslouchal Božímu slovu, musíš ho uvést do života. Usiluj o život podle Božího slova, abys tímto slovem nebyl odsouzen.

Podle knihy Modlit se Boží slovo, od Enzo Bianchi, vydalo Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří, 2007, připravil P. Zdeněk Kubeš

...